Věž jako místo s tajemstvím

Bob Dylan, Bob Dylan, Boba Dylana, Centrum současného umění DOX, Praha, 27. 1. 2011–28. 3. 2011

Jistě není snadné vymyslet ani nainstalovat výstavu do strohého prostoru věže holešovického DOXu. Architektura je tu pevnou a opakující se strukturou, zdánlivě omezuje. Omezení mnohdy bývá výzvou. Věž mohla kurátorku i umělce inspirovat a stát se místem společných debat o umění. Místem ozvěn. Tři patra. Triády příbuzných principů. Vizuální déjà vu vzlínající zdmi vzhůru. Budou materiální strukturu věže respektovat, nebo ji svým uměním naruší? V případě této výstavy umění zdmi věže DOXu proplouvá, prostupuje jimi nebo se v nich ukrývá. Doslovně i metaforicky. Ve zdech, mezi nimi, na nich i pod nimi Nina Beier, Marie Lund a Jiří Kovanda vystavují své novější objekty. Nebo je nám více prezentován nemateriální a proměnlivý kontext vytvářející se mezi jednotlivými díly? Návrat k matérii konceptuální umění ostatně nevylučuje: jakékoli skupenství se může stát uměním, nebo jím naopak může přestat být. Výstava je překvapením pro všechny, kdo přišli ze zvyku hledat performance. Potěšením je výstava pro ty, kdo objevili v mnoha dílech skrytý i přiznaný performativní potenciál anebo nenápadný dlouhodobější proces. Stopy po něm. Střepy myšlenek i jiných materiálů.

Půvabná puklá marína s nízkým horizontem, sochy propadlé do podstavců a na zemi vzniklé závěsné dílo (M. Lund). Zlatým řezem dekapitovaná busta (N. Beier). Několik velmi bílých mramorů (M. Lund). Vitrína vyrobená na míru, seříznutá chirurgicky přesně bez ohledu na výšku či původ nesourodých atlantů a tajemných karyatid (N. Beier). Náhlým pádem, iluzí pádu nebo rychlým řezem se z artefaktů dávných stávají nové. Razantní změna v sobě nese informaci o vzniku díla v původním kontextu, který se však novým autorským gestem téměř ztrácí, s ním také původní autor či typ (re)prezentace. V jeden moment část umění umírá, aby se v jeho mizejícím kontextu zrodilo umění nové.

Věž pohltila sto korun českých, jinde se do zdi lehce, téměř neznatelně, zanořila řidítka bicyklu. Nenápadné ulity tiše nesou náklad cihel (J. Kovanda). Obyčejné předměty v případě tohoto autora neumírají, jsou ozvláštněny, v darovaném kontextu se stávají jinými. Mizí jejich služebnost. Mění se přímo v umění, nebo alespoň tvoří jeho součást.Zaujal nás diváky pevný sevřený tvar výstavy, nebo jeho porušení, výsledek tvůrčí práce, nebo proces? Pokud proces, měli jsme dost energie i odvahy pátrat za jednotlivými artefakty po důvodech jejich vzniku, nebo nás zcela pohltila jejich estetická kvalita? Kontext mezi jednotlivými uměleckými díly více hledáme, ztrácíme, nebo sami vytváříme? … mezi kroky stydlivě stepujících kustodů, mezi kuličkami rozsypaného hrachu, mezi rozečtenými detektivkami.

Obě Dánky, původně duo, dnes samostatné umělkyně, Nina Beier i Marie Lund, přesně, pozorně a snad trochu přísně sbírají, komentují a rozrušují myšlenky, tvary a instituce v jednotném rámci dějin umění. Radikalita zlatého řezu může být v jejich podání katarzí. Přesto, nebo právě pro tuto jejich vážnou přesnost práh citlivosti Jiřího Kovandy zdá se být s odstupem širší, mnohdy civilnější, laskavější. Uměním Kovanda totiž neváhá učinit cokoli. Kolo. Jídlo. Zeď. Díváme se spolu s ním na svět očima zvědavého dítěte. Věž v podání Niny Beier a Marie Lund zdá se mi tentokrát slonovinová. To není výtka, ale letmé pohlazení a postesknutí v duchu slavné eseje Erwina Panofského. Věž Jiřího Kovandy je pro mne místo s tajemstvím s nádechem dávného animismu, dobro- družná výprava v duchu Abyho Warburga do neznámých dálek za Indiány, nezbytná k tomu, aby mohla být osvětlena záhada italských renesančních fresek.

Co na to Ninfa moderna? Jakou draperii si oblékla na vernisáž, nebo do ní byla snad někým zahalena? Přišla mezi návštěvníky tentokrát nahá? Nahá dobrovolně, na protest, náhodou, či nedopatřením? Nebo se dostavila oblečená i neoblečená zároveň? Mihla se mezi hosty. Trochu pila víno a trochu se smála. Možná se mi to jen zdálo, protože jsem celou tu dobu marně hledala Jiřího Kovandu. Ten na vernisáži tentokrát být nemohl.

NINA BEIER, Doprovod, 2010/2011, zaměstnanci galerie, stepovací boty, courtesy Laura Bartlett Gallery, Londýn a Croy Nielsen Gallery, Berlín.

JIŘÍ KOVANDA, Bez názvu, 2009/2011, cihly.

Katarína Uhlířová je kritička a kurátorka