Na konci 20. let, když si společnost MGM dala do znaku onoho slavného řvoucího lva, se filmový průmysl ocitl na křižovatce: od této doby bylo možné synchronizovat obraz a zvuk. Nová samostatná výstava Anri Saly v prostoru Chantal Carousel působí jako pocta dějinám filmu, a to nejen skrze citace, ale také formou uspořádání výstavy jako série záběrů a střihů. Umělec stejnou realitu – flašinet nebo mechanický dechový nástroj – podrobuje nespočtu dekonstrukcí, transpozic a rozčlenění, které interferují s galerijním prostorem.
Děrované flašinetové štítky fungují jako výchozí bod, jímž do prostoru vstupuje zvuk. Perforovaná destička byla zvětšena a vyryta do fasády galerie tak důkladně, že otvory procházejí skrz (Score, Partitura, 2001). Zvuky venku a uvnitř se prolínají, a připomínají tak Cageovu výzvu k otevření okna.
Uvnitř galerie pak dílo No Window, no Cry (Le Corbusier, Maison-atelier Lipschitz, Boulogne) 2011 napodobuje jedno z oken sochařova ateliérového domu. Okno je vybaveno klikou a proměněno v hrací skříň, která reprodukuje melodii podobnou té, která zazněla ve filmu Le Clash (2010). Slavný hit stejnojmenné skupiny podstupuje variace pro flašinet a hrací skříň: v bezútěšnosti moderní architektury nahradil punk dudy.
Série fotografií Why the Lion Roars (Proč lev řve, 2011) pocházejících z videoinstalace z roku 2008 si rovněž pohrává s procesem variace. Sala vybral 57 filmů, přičemž každému z nich přiřadil určitý stupeň Celsia (od -11°C do + 45°C). Podle údajů teploměru umístěného venku se následně vybíraly filmy i střihy. Vystavené fotografie zachycují okamžik, kdy se z důvodu změny počasí filmy střetly a jeden byl nahrazován druhým. Obdobně jako mechanický dechový nástroj i tento mechanický střihový proces generuje vlastní partituru.
ANRI SALA, Pondělí 5.10.2009 (Why the Lion Roars), 2011, barevné fotografie,41×52 cm;
ANRI SALA, 2011, pohled do instalace v pařížské galerii Chantal Crousel, courtesy Florian Kleinefenn. Oba snímky použity s laskavým svolením Chantal Crousel.
Audrey Illouz
