Art brut je sám o sobě problematický koncept. Jean Dubuffet tak označil umění mentálně chorých, lidí na okraji společnosti, samouků. Rozhodl se opustit uměleckou akademii a tvořit podobně „syrově“. Nacistická výstava Entrartete Kunst využila formální podobnosti děl art brut s avantgardním uměním, aby ukázala „zvrhlost“ obojího. Pomineme-li její pejorativnost, otevřela možnost posuzovat obě tendence podle stejných kritérií a nedělat rozdíly mezi Umělci s velkým U a tvorbou mimo oficiální, zpravidla akademicky posvěcenou půdu.
Pokusme se tedy o postmoderní přístup a chápejme výstavu ART BRUT: Anatomia Metamorphosis v pražském MuMo jako výstavu umění, bez dalších přívlastků. Vystavena jsou díla tří tvůrců, z nichž ten nejvýraznější, Luboš Plný (*1961), by mohl být zařazen mezi současnou vlnu neokonceptualismu, Anna Zemánková (1908–1986) může být interpretována z hlediska organické abstrakce a nad kreslířem a sochařem Františkem Dymáčkem (1929–2003) se vznáší otázka, zda skutečně přinesl nějaký nový pohled či výraz, nebo si doma kreslil do šuplíku. Po takovém prozkoumání se výstava jeví jako značně nekoncepční. Autory má dle kurátorského textu spojovat reflexe vlastní tělesnosti, podrobovaná anatomickým metamorfózám. Zemánková nicméně ztvárňuje především kupkovskou kosmickou dynamiku viděnou skrze abstraktní přírodní tvary, Dymáčkova automatická kresba vizualizuje sled rozmanitých myšlenek i témat. Skutečně pozoruhodným autorem je Luboš Plný, který se svou vysoce konceptuální prací pokouší zpomalit, nebo přinejmenším co nejpodrobněji uchopit běh života. Kromě do posledního detailu propracovaných anatomických kreseb, často zachycujích princip rotace (koloběh života, artista v rotaci), pracuje Plný s deníkovými záznamy, od podrobných zápisů každodenních úkonů až po dlouhodobé sledování chomáčku špíny, který se umělci utváří v pupíku. Přestože výstava jako celek nepřesvědčí, Plného práce rozhodně stojí za vidění.
LUBOŠ PLNÝ, Bez názvu, 2010, kombinovaná technika na papíře, 84×59 cm, foto: archiv galerie.
Karina Kottová