Na letošním 54. Bienále v Benátkách vystavuje Federico Díaz interaktivní instalaci Outside itself v sekci tzv. kolaterálních projektů, které byly vybrané komisařkou Bice Curiger. Instalace je umístěna v prostorách pět set let starých přístavních doků na špici Arsenale Novissimo a podle proměn světla,v interakci s diváky, ji vytvářejí roboti bez doteku lidské ruky – od konceptu po zhmotnění.
Vlasta Čiháková-Noshiro: Na technickou přípravu instalace jsi na místě potřeboval asi 10 dnů, musela být hodně náročná. Setkal ses s nějakými problémy při přepravě robotů?
Federico Díaz: Všechno proběhlo hladce, i benátská tradiční přeprava po vodě, pro nás dost nezvyklá. Najeli jsme s kamionem přímo na loď, která všechno převezla na místo. Na vstupním překladišti Tron chetto se tedy nemuselo nic nakládat ani vykládat a přenášet. To bylo obzvlášť vstřícné vůči robotům, kteří mají rádi citlivé a stabilní zacházení. Pak už zbývalo jen zvýšit příkon elektřiny v prostorách Arsenale, protože jističe jsou tam nastavené na menší výkon, s projektory jsme se dostali na 33kW. Všechno funguje, roboti slepují kuličky a vrství je do prostoro- vé formace, zatím nenastaly žádné komplikace.
VČN: Ke tvé instalaci je možné se dostat buď skrze výstavu ILLUMInations v Arsenale, nebo kousek po vodě člunem.
FD: Ano, museli jsme vyřešit pro náš soukromý člun stovky povolení, aby mohl projíždět lagunou a vozit návštěvníky, jimž se nechtělo procházet celým Arsenale, které je totiž jinak vojenským objektem. Během vernisáže člun pendloval od břehu ke břehu, aby pokryl ohromnou návštěvnost.
VČN: Jak jsi spokojen s diváky, kteří spoluvytvářejí instalaci? Jak reagují, o co se zajímají? Víme, že kuličky, které roboti slepují a vrství do prostorové formace, zastupují jednotlivé fotony světla, ale diváci, kteří se ocitnou na ploše osvětlené projektory, ovlivňují svými pohyby a barvou oblečení také tvar formace tím, že světlo různě odrážejí nebo absorbují.
FD: Instalace je závislá především na počtu aktivních diváků a na jejich pohybu. Pokud nikdo nepřijde, objekt nevznikne. Senzory přenášející data o pohybech a barvě oblečení návštěvníků zůstanou hluché, robot vyrobí pouze čistou plochu bez dynamických forem. To by mohl být jediný problém, který naštěstí nenastává. Instalaci denně navštěvuje v průměru 500 aktivních diváků. Nejdříve projdou jen tak kolem, protože mají třeba strach vkročit na plochu intenzivního světla. Jakmile ale záměr pochopí, začne je zajímat pozorování vlastního stínu, který se na světelné ploše objeví jako záznam jejich pohybů. Analyzuje se také infračervené spektrum světla. Pohyby lidí vytvoří mapu denně vyhodnocovanou algoritmem a tam, kde se stopy protnou ve svých průsečících, roboti začínají stavět. Zhruba každých 26 vteřin přidají jednu kuličku, tj. přibude jich asi 2000 denně. Koncem září, kdy tato performance skončí, by jich mělo být zformováno celkem asi 250 000.
VČN: Vzniká tedy forma jakési „živé“ a proměnlivé architektury, jež je svou povahou biomorfní. Lidé, kteří dosud instalaci neviděli, se ptají, jestli to všechno nepůsobí příliš technicky a studeně. Ale je tomu právě naopak, zvláště roboti jsou úžasní, pracují tak, jak by člověk nikdy nedokázal, ukázněně a soustředěně. Budují pro nás jakoby nový organismus, přizpůsobivý okolnímu prostředí, s novými možnostmi sensorické reflexe a interkomunikace. Naplňují název, uskutečňují cosi „vně sebe samých“.
FD: Cílem má být nepředpokládaná formace, zrcadlící i jakýsi samoorganizační tok lidí, jejich psychické rozpoložení a tělesnou kondici. Outside Itself se stává informační architekturou naší společnosti. Proto také říkám ve svém Manifestu Nero:„umění je uměním, jedině když není tvořeno lidskou rukou“.
Federico Díaz je vizuální umělec, žije a pracuje v Praze
pozn. red.: Manifest Nero byl uveřejněn v letáku Federica Díaze Outside Itself, který je v Arsenale distribuován.
FEDERICO DÍAZ, pohled do instalace Outside Itself, Arsenale, 54. Bienále v Benátkách, 2011, foto: archiv autora.
Vlasta Čiháková-Noshiro je výtvarná kritička.
