Matěj Smetana, Unavená radost, GHMP, U Zlatého prstenu, Praha
Matěj Smetana (1980) není autorem na české scéně nijak neznámým, vystavuje již od roku 2003 a například jen v letošním půlroce jsme jej mohli vidět na Prague Biennale, v galerii Svit, na Sochách v ulicích v Brně nebo ve Wannieck Gallery. Samostatná výstava Unavená radost v přízemí domu U Zlatého prstenu je dalším krokem jeho neúnavné a původní tvorby.
Ve svém díle se nejčastěji zabývá rozkladem iluze okupující vnější svět i nás samé. Autor se nespecializuje na jedno médium, jeho práce spojuje podobný vnitřní pocit a způsob jejich výstavby. Operuje s vtipem, ironií, bere si za své různé kulturní ready-mady, aby je transformoval do díla či situace, které sice leckdy mají špatný konec, ale nevyznívají fatálně tragicky. Jsou to jakási paradoxní prohlášení či staronové příběhy, které všichni známe, ale nepřipouštíme si jejich víceznačnost nebo nepravdivost, stejně jako se nechceme okrádat o nesplněná přání. Tuto iluzi bájného světa Matěj Smetana na jednu stranu ruší tím, že na ni ukazuje, ale na druhou stranu nechává divákovi zadní vrátka – co kdyby přece jenom…
Důležitým katalyzátorem jeho dekonstrukce je výměna našich představ skutečnosti za věci každodenní, ale proto leckdy skutečnější než tyto představy. Tímto zpřízemněním se ideály dostávají do ironické nebo trapné situace, tudíž v celé řadě děl Matěje Smetany nalézáme humor a nadhled. Zkušenost z dětství, kdy rodiče prozrazují pointy filmů ještě před koncem (Dědičné postižení, s Filipem Smetanou, galerie Jelení, 2006) může posloužit jako příklad této sladkokyselé nálady podobně jako sbírka všesvětových vlajek, nikdy globálně nepoužitých (My jsme svět, 2008).
Smetanovo odhalování neviditelného ústí v některých realizacích do objektů převracejících svoji podstatu: kuželu světla z promítačky filmů, který Smetana přeměnil na velký černý předmět přepažující celý prostor galerie (Kino, 2007) anebo efemérní hvězdy, jež nejenomže vylézá ze země, ale především je i zde stejně nepolapitelná jako ty na obloze, když přijdou mraky – ukazuje se chodcům jenom o půlnoci na patnáct sekund (Hvězda, 2011). Objekt existuje v naší představě – nevíme přesně, zda je reálný, ale tak napůl věříme těm, kteří nám o něm řekli. Podobně i filmu věříme, že je v něm cosi skutečného, přestože známe pravidla optiky.
Filmový pohyb, především animace, se prolíná celým dílem Matěje Smetany. Na výstavě Návody (Mor. Galerie, 2009) vystavil sérii čtyř videí tematizujících animaci. Oproti nim, zhotoveným v počítači jako 2D, zvolil Smetana ve filmu Unavená radost fázovou animaci loutek, přičemž postavičky i jejich prostředí vymodeloval z plastelíny. Jestliže se v Návodech odehrával děj především jako instrukce jak připravit scénu, aby záběr vypadal co nejskutečněji, pak v Unavené radosti se vyprávění půlí – v jedné linii vidíme snahu o klasický filmový narativní útvar, zatímco v jejích přestávkách se objevuje druhá poloha – soustředění se na předmět, na jeho rozpohybování. Animace jako téma zde je ale více potlačena, aby vystoupily významy samotného předmětu a navázaly na děj z první části.
Podobně jako ve svých sochařských nebo instalačních realizacích zachází Smetana s věcmi ve filmu svévolně a dysfunkčně. Větrák, který zprvu slouží k osvěžení vzduchu při práci postavičky u počítače, se v detailním záběru stane nástrojem pohybu. Ruka zkoumající možnosti roztáčení a zastavování nakreslí na lopatky zařízení tři fáze zavírání očí a snaží se, aby iluze usínajícího oka fungovala. Při těchto pokusech se plastelínový panáček nejprve zraní o hrany větráku, posléze ale přijde na rychlost, kdy se iluze mrknutí jeví správně, tedy tak, jak si přál. Úmorné práci u počítače předchází scénka, v níž postavička zkoumá pohyb spermií pod mikroskopem, a sérii čtyř krátkých epizod uzavírá jízda autem po stereotypně se opakující cestě.
Celý film propojuje pocit rezignující snahy o cosi příjemného, která je neustále nabourávána sebereflexí i vnějšími překážkami. Víme, že máme radost, nebo že bychom ji měli mít, ale jsme už tak trochu ubiti realitou. A proto ta zadní vrátka fikce nechává
Matěj Smetana raději trochu pootevřená. Markéta Kubačáková působí jako redaktorka Flash Art CZ/SK Edition, je umělkyní a kurátorkou.
MATĚJ SMETANA, stilly z videa Unavená radost, 2011, HD video, 7min 58s.
Markéta Kubačáková
