KDYŽ ZEMŘE UMĚLEC, bývá zvykem napsat nekrolog. Nekrolog může být zamyšlením nad smyslem tvorby autora, poněvadž ta se smrtí ukončuje – ovšem nikoli její interpretace – ta naopak dostává novou, „historickou“ dimenzi. Nekrolog se tak může stát prvním malým krokem na cestě k historizaci autora. Nekrolog také může uvažovat nad dějinným kontextem díla, bývá to také opožděné laudatio na autora: jen těžko si představíme, že by se jednalo o text kritický nebo polemický, a pokud ano, tak pouze ve vztahu k době a k lidem, s nimiž autor žil a kteří jsou ještě naživu. Nekrolog však může být také subjektivní vzpomínkou; to je případ tohoto textu, je to nekrolog mě samotného, jak jsem byl– chtěně – spolu-konstituován autorem. A nekrolog musí být krátký, což je dobře.
S Janem jsem byl seznámen v počátcích skupiny bj (Josef Bolf, Jan Mančuška, Jan Šerých, Tomáš Vaněk). Jejich první výstavu na AVU zahajoval v roce 1996 filosof Tomáš Drvota. V té době bývalozvykem (jako jakýsi relikt let šedesátých), že skupina měla „svého“ teoretika. Jeho úkolem bylo psát texty a „obhajovat“ její činnost – ideově, sociálně i institucionálně. Těkal jsem mezi členy skupiny, snažil se pochopit, co jednotlivě dělají, abych v budoucnu mohl napsat programový text. To se nikdy nepodařilo, ale členové proti tomu výrazně neprotestovali – skupina neměla nějaký jednotící styl a byla spíše přátelským paktem. Připravili jsme dvě nebo tři čísla časopisu Warum die Katzen Malen?, která se těsně před naskenováním a vytištěním ztratila, takže jediným hmotným reliktem zůstal malý katalůžek. Ján se v té době intenzivně věnoval kresbě, malbě a také hudbě. Intelektuálních a estetických přelomů bylo v jeho práci několik. Prvním byly reliéfy, které udělal pro výstavu, na niž byl pozván Janou a Jiřím Ševčíkovými (Perplex, Špálova galerie, 1999).
Jano začal své věci s kolegy, přáteli i známými lidmi probírat – zval je k sobě domů, později do ateliéru, ukazoval jim, co zrovna dělá, a diskutoval. To bylo neobvyklé a ocenili jsme to až o něco později. V první řadě ale byly zarážející reliéfy samotné – byly sestavené-slepené a pospojované z malých kousků levných materiálů, které se prodávaly v domácích potřebách, tyto „kompozice“ pak byly upevněné a nalepené na podobně efemérních destičkách – podkladech jako polystyrén nebo umakart. Prchavost, rozpad a netrvanlivost práce byly hodnoty, které Jan považoval v tu chvíli za nejdůležitější.
Výstava Praha 13, kterou měl Jan o něco později také ve Špálovce (2002), kladla podobné esteticko–mentální překážky. Sestávala z hybridu instalace a sociálního ready-made vstupu–fasády paneláku, který byl posunut dovnitř do fyzického prostoru galerie. Pak následovala Non-spekta – teoretický korespondenční kurz, který Jan inicioval a který vycházel z textu Anatolije Osmolovského „O nonspektakulárním umění“ publikovaného v Umělci. Aniž jsme to v tu chvíli věděli, byl to de facto náš první kontakt s texty Guye Deborda, který do Čech přišel skrze překlad Osmolovského – Jan uspořádal schůzky v Displayi a inicioval intenzivní e-mailovou korespondenci, nejintenzivněji se jí zúčastnil Boris Ondreička. Samotná Non-spekta ale opět neměla žádný veřejný výstup. Později jsme napsali společně dva texty – „Revoluce v asynchronním prostoru“ a texty v katalogu Absent. Ján si v poslední době liboval nad eseji, které připravoval do nového katalogu a díky konzultacím s Karlem Císařem měly být skutečně filozoficky relevantní. V řadě jednotlivých prací, které Jan realizoval na skupinových výstavách a bienále, zůstává výjimečná jeho výstava v Kunstahalle Basel, kde mohl v ideálních prostorových podmínkách zrealizovat představu výstavy-románu. Umělecký provoz dnes staví vhodné podmínky pro autory píšící povídky, ale jen samostatná velkorysá výstava umožňuje pracovat s vlastními díly v časoprostorové kompozici, gradaci a románové narativnosti. Syntaxe Janových praxí v prostoru Kunstalhalle spolu s několika novými kapitolami pro mě znamenaly novou výzvu vyrovnat se s tím, co dělá. A čtyři tisíce znaků včetně mezer jsou u konce, i když nekrolog sotva začal, což ale nevadí, protože pokud někdo dělá věci, o nichž má smysl psát, nekrolog nikdy nekončí.
Křeslo pro hosta – JÁN MANČUŠKA, Meet Factory, 29. 11. 2009, foto: archiv galerie.
Vít Havránek je ředitelem Tranzitdisplay, působí jako kurátor.