Letošní již dvanáctý ročník pražského Quadriennale byl velkorysý a otevřený. Umělecká ředitelka PQ a kurátorka Intersekce Sodja Lotker chtěla ukázat interdisciplinaritu jevištního umění: od alternativních performance k instalacím ve veřejném prostoru, sound artu a light designu nebo vizuálnímu umění. Z hlavního centra ve Veletržním paláci hostícím přehlídku šedesáti národních sekcí expandovalo PQ i do menších prostor a ulic.
Na pomezí divadla a performance stál projekt Stalinovy slzy Claudie Bosse (Theatercombinat), jež plánovala nechat v Pařížské ulici hodinu stát v tichu pět set lidí. Kvůli nezájmu dobrovolníků ale nakonec uspořádala koncert městských zvuků, které vydávalo osmnáct sirén na devíti automobilech jedoucích k téměř hollywoodskému nápisu „Tears of Stalin“ zakrývajícímu kyvadlo na Letné. Mezi sociologickým experimentem, výstavou a představením se pohyboval projekt Kretakör maďarského souboru jp.co.de. Uskutečnil se v objektu bývalého Rudého práva. Příběh chlapce utíkajícího do své reality stejně jako tragický konec této fikce se stal osou multimediálního experimentu – z divadla se rodil film a z něho pak fotografie; soubor zapojil do hry i dvanáct dobrovolníků zavřených na deset dní ve zmíněné budově.
Setkání vizuálního umění a divadla bylo možné spatřit v třiceti boxech Intersekce na piazzetě Národního divadla. Prostor zaplnili významní umělci jako Ilja a Emilia Kabakovovi, Nathaniel Mellors nebo Ulla von Brandenburg. Zatímco Mellors pracoval se scénářem odkrývajícím rozporuplnost teologie i umělecké postprodukce v zrcadle neustálého rekontextualizování slov použitých v ději, soubor Elevator Repair Service (s B. Rubinem a M. Hansenem) nastavil počítačový algoritmus, jenž mísil texty Fitzgeralda, Faulknera a Hemingwaye. Výsledné dialogy herci přehrávali nepostřehnutelně v davu jako obyčejné rozmluvy návštěvníků výstavy.
Recyklující charakter měla i Galerie 2 určená pro jednodenní výstavy. Umělci reagovali na své projekty, prostor se nabaloval svojí jepičí historií. Vasil Artamonov a Alexej Klyuykov například zamezili vstupu a na zabedněné dveře napsali „stávka“. Následující den Tomáš Vaněk text poupravil na slovo stavba a během vernisáže od něj odvíjel 250 g smotaného provázku, dokud jej celý nenatáhl.
Pražské Quadriennale 2011 ukázalo, jak široký záběr tvorby je schopno obsáhnout v kvalitním mezinároním i českém zastoupení, a tedy nezbývá, než se za čtyři roky těšit na další objevy.
CLAUDIA BOSSE, Tears of Stalin, 2011, performance v Praze.
Markéta Kubačáková
