VE FILMU U konce s dechem Jeana-Luca Godarda odpovídá postava herce na novinářovu otázku, čeho chce v životě dosáhnout, slovy: „Chci se stát nesmrtelným, a pak zemřít.“ Nevím přesně, proč jsem si tuto scénu vybavil krátce poté, co jsem se dozvěděl, že Zdeněk Sýkora zemřel. Je totiž jisté, že podobným způsobem nikdy neuvažoval – jedinou přiznanou ctižádostí, již si u něj vybavuji, byla jeho dětská touha mít jednou obrázek na výstavě v Mánesu. Ve své práci jen poctivě sledoval cestu, která se před ním odvíjela, nikdy v tomto smyslu výrazně netlačil na pilu. Poctivě pracoval a snažil se, aby jeho obrazy byly na něm nezávislé, nezachycovaly jeho niterné stavy, ale odpovídaly na obecnější otázky. Přesto mu jeho dílo zajistilo nesmrtelnost již za života.
Sýkorovi studenti z Karlovy univerzity vzpomínají na svého učitele jako na výraznou osobnost, která jim během normalizace pomáhala překonávat depresi tehdejších dní. Obdivovali jeho optimismus, radost ze života, zásadovost, ale i vkus v oblékání nebo dvě alfy romeo, jimiž tenkrát určitě provokoval mnoho lidí.
Byl kamarádský, se všemi si jako správný sokol a sportovec hned tykal, před nikým „nesmekal jako první“. Když se mu něco nelíbilo, řekl to rovnou a bez obalu – sám jsem se od něj naučil tolik nadávek, že mi vystačí určitě do konce života. Sýkoru měli rádi nejen jeho bývalí studenti nebo kolegové, mezi nimi třeba François Morellet, Manfred Mohr nebo Herbert W. Franke, ale i mnoho mladých lidí, jež ovlivnila jeho tvorba i zmiňovaná osobní bezprostřednost – Rafani o něm v jednom dokumentu mluví jako o svém nejstarším kamarádovi. Lepší definici asi bude těžko hledat většina lidí, kteří ho znali.
Zdeněk Sýkora měl jednu obdivuhodnou schopnost – dokázal začít kdykoli znovu. Tato vlastnost se projevila už v padesátých letech, kdy se ve své tvorbě náhle přiklonil ke krajinomalbě, ačkoli se krátce předtím věnoval surrealismu a po válce převážně kubismu. Opustil úplně všechno, co se naučil, protože pochopil, že kopírováním cizího stylu se nelze dostat daleko. Vrátil se k základům malířského řemesla a začal se stojanem objíždět motivy osudové krajiny v okolí Loun. Trvalo mu několik let, než si sám postupně ujasnil, kam ve své tvorbě směřuje. Od fauvisticky barevných obrazů přírody k černobílým strukturám vedla sice namáhavá, ale velmi logická cesta. Přesto si se strukturami na začátku nejprve nevěděl rady. Jeho samotného dynamika vlastního uměleckého vývoje překvapila. Brzy však odhadl možnosti, jež struktury nabízely, a jako jeden z prvních na světě v polovině šedesátých let zapojil do přípravy obrazu počítač. Přirozeně se tehdy nabízela možnost usnadnit nejsložitější fázi malířského procesu, a ačkoli dnes bývá označován za průkopníka počítačového umění, on sám se považoval především za malíře, který jen samozřejmě používal dobové prostředky a metody. Nálepka „kompjúteristy“ mu vždy vadila.
Znovu začínal i v polovině sedmdesátých let, kdy přešel k liniovým obrazům založeným na zcela odlišném principu – na náhodnosti. Zahraniční galeristé, kteří již úspěšně obchodovali s jeho strukturami, jej od nového kurzu zrazovali. Marně si stěžovali, že trh, zvyklý již na jeho uměleckou značku, nové obrazy těžko přijme. Tehdy se však projevily jiné Sýkorovy typické vlastnosti – tvrdohlavost a naprostá víra v to, co dělá. Vždy důvěřoval svým instinktům, nepotřeboval názor ostatních. Vždycky také tvrdil, že jsou věci, které se zkrátka nedají okecat, i proto špatně snášel všelijaké teorie, jež se objevovaly kolem jeho práce.
Zdeněk Sýkora se vlastní smrtí příliš nezabýval. Neměl rád pohřby, nerad na ně chodil, jeho vlastní pohřeb v rodných Lounech s účastí těch nejbližších byl skromný. Před několika lety ale prý v legraci uvažoval, že si na zdejším hřbitově koupí hrob až úplně nahoře u nejzazší zdi – je odtud totiž nejlepší výhled na zvlněný horizont jeho milovaného Středohoří.
ZDENĚK SÝKORA A LENKA SÝKOROVÁ na výstavě Zdeněk Sýkora 90 v Galerii hlavního města Prahy, duben 2010, foto: Jaroslav Brabec.
Pavel Kappel je historik umění. Jako kurátor připravil mj. v roce 2010 retrospektivní výstavy díla Zdeňka Sýkory v Galerii hlavního města Prahy nebo v Muzeu umění Olomouc. Společně s Lenkou Sýkorovou pracuje na umělcově několikadílné monografii.
