FESTIVAL MALAMUT by

by 11. 12. 2011

Festival Malamut v Ostravě proběhl opět pod vedením Jiřího Surůvky. Emil, jeho pes, vnášel do atmosféry festivalu posthumanistickou perspektivu, a on sám, tanče na zahájení každého dne cosi ve stylu tance severokalifornských indiánů, mu dodal skutečně postkoloniální rozměr. Upadající průmyslové podniky vytváří nejen postkomunistický a postindustriální genius loci Ostravy, ale také generují velké množství nezaměstnaných. Právě ti, kromě mládeže, byli očekávanými a zvanými návštěvníky festivalu. Nepředpokládalo se, že s úsilím pouličních performerů se ztotožní příslušníci střední třídy ve středním věku. Ostrava není příliš nakloněna neoavantgardnímu umění a známý Klimtův originál v místním Domě umění bohužel uzavřel řadě měšťanů uvažování o umění v jiných kategoriích než v estetických či komerčních.

Účastníky festivalu byli Klaus Richter (Německo), Joakim Stampe (Švédsko), Peter Rosvik (Finsko), Peter Grzybowski (Polsko), Chuiya Chia (Malajsie, Singapur), Dariusz Fodczuk a Jerzy Kosalka (oba Polsko). Česká reprezentace ve složení Tomáš Ruller a jeho studenti, Josef Daněk, Marek Pražák, skupiny Record a František Lozinski o.p.s., Lenka Klodová a Milan Kohout byla rozhodně nejvýraznější nejen početně, ale i umělecky. Klodová a Kohout navíc předvedli akce téměř mistrovské.

Performance Lenky Klodové se týkala málem chorobného zahalování pro pohled „příliš krásného“ ženského těla. Klodová si zakrývala tvář částí oděvu na úkor odhalení jiných částí: lůna, prsů, pozadí… Nakonec si takto na hlavě vytvořila arabskou burku. Její projekt se v širším smyslu týkal všeobecné paranoie odkrývání ženského těla. Naproti tomu Milan Kohout se vydal do banky za účelem založení komoditního konta, na něž by si mohl uložit ostravské „černé zlato“. Konkrétně šlo o dvě vědra uhlí, která si přinesl s sebou a postavil posléze na bankovní přepážku. Překvapený personál banky samozřejmě přivolal ochranku, vedení a ti následně zavolali policii. Policisté se po vyslechnutí obou stran namísto zatčení „přestupníka“ omezila jen na zabavení veškeré video a fotodokumentace, pořízené skupinkou diváků doprovázejících performera do vestibulu banky. Akce odkryla demonstraci síly služebníků mocné instituce. Oni ostatně také preferují Klimta na úkor živých umělců, kteří dělají trable a kladou protivné otázky. A právě proto má smysl pořádat festivaly performance, a ukázat bankovním úředníkům, že jejich svět není tak hermetický, jak se domnívají…

Anna Markowska

More stories by

Anna Markowska