FILIP CENEK
Filip Cenek: Pominu-li Jorge Luise Borgese a jeho Zahradu, v které se cestičky rozvětvují, tak mě v rámci uvažování o času baví přemýšlet o možnosti, že nic neplyne a že by čas mohl být něco jako filmový pás, složený z mnoha neměnných políček, která sice ze zvláštního důvodu prožíváme postupně, která však ve skutečnosti neexistují „za sebou“, ale současně, a i po odeznění v přítomnosti stále existují. Přestože nemá smysl žít jinak než v každodennosti, přijde mi inspirativní přemýšlet a pracovat v systémech, které přítomnosti upírají její privilegované postavení, takže ke snové a filmové realitě mám blízko, stejně tak i ke způsobům, které nám umožní podívat se na uplývající přítomnost v nečekaném, např. slit-scanovém, řezu. Vztah prostoru a času je možné odposlouchat i z běžné konverzace: „Jak daleko ještě?“ „Půl hodiny.“ Čímž nechci poukázat pouze na fakt, že na začátku bývá pohyb.Markéta Stará: Mohl bys v kontextu své tvorby definovatsvůj vztah k času a prostoru?
MS: Jakým způsobem získáváš materiál pro svou tvorbu a jak se odráží v tématech, která ve své tvorbě vnímáš jako klíčová?
FC: Slovům jako „moje“ nebo „tvorba“ se vyhýbám. Jednoduše pracuji. Fotím, točím a píšu si průběžně a většinou v dialogu s lidmi, psy i kočkami, s nimiž jsme si vzájemně blízko a s nimiž trávím většinu času, takže archiv věcí, s nimiž lze pak na základě nějakého podnětu pracovat, je velký a osobní; zároveň není jen můj. Způsob, jakým se na tento perplex uplynuvšího následně podíváme, vyplyne z konkrétní situace i nálady všech zúčastněných. Pro mě je umění možností, jak lidem, které neznám, ukázat věci důvěrně a s velkou intenzitou, ale k samotnému materiálu, s kterým pracujeme, se obracím bezprostředně a ne proto, že bych o něm tolik věděl, prostě mu jen věřím jako projevu života. Tak jako věřím intuici, spolupráci a chybění.
PAVEL STEREC
Pavel Sterec: Baví mě pracovat jako inženýr určitých situací a setkání, které mají přesný plán. Zajímá mě představa vertikální linie, která směřuje „mimo lidská měřítka“ a která je v projektu definována dvěma fyzickými artefakty. Jeden je z podzemí (stalagmit) a druhý z vesmíru (meteorit). Oba pocházejí z opačných sfér a nalézají se mimo (přirozený) prostor člověka. Vertikálu jsem protnul dvěma horizontálami, které označují moment, kdy dochází k jejich setkání. Na jedné straně je tu mrtvá odtažitá transcendentní vertikalita, na druhé pak „fyzická horizontalita člověka“, která se ale k té vertikalitě vždy nějak vztahuje – protíná ji, a tvoří tak úsečku, a to nejen mezi tím, co je dole (stalagmit), a tím, co nahoře (meteorit), ale také mezi věděním (živá knihovna) a cítěním (speed dating). Současně je pro mě důležté přivlastňovat si formáty, které vychází z populární kultury. Živou knihovnu můžete potkat na populárních hudebních festivalech a speed dating je prostě „business“ seznamka. Je tam tedy i trochu humoru a ne jen samá metafyzika.Markéta Stará: Výchozím bodem tvého díla pro výstavu CJCH je propojení dvou nesourodých aktivit: happeningů Speed dating a Živá knihovna. Jaký impulz dal vzniknout tomuto propojení?
MS: Muzejní charakter výsledné instalace v mnoha ohledech umrtvuje a historizuje happeningy, které dílu předcházely. Značně redukovaná dokumentace pak dále abstrahuje původní myšlenku a pro diváka neznalého kontextu ji činí méně čitelnou. Do jaké míry je znalost/zažití happeningů pro uchopení díla klíčové?
PS: Mě právě baví, že se to úplně uchopit nedá. Někdo byl na jedné z těch akcí a na druhou už se dostat nemohl, protože byla určena jen pro nezadané. Většina diváků se nezúčastnila ani jedné, mohou proto dílo číst zas úplně jinak. Artefakty jsou půjčené z muzea a zase se tam vrátí. Za sklem jsou nedostupné. Akce jsou dokumentované pouze na pohlednici k rozebrání. Existuje tu také možnost, že je někdo třeba někomu pošle. Nic není úplně pod kontrolou. Snažím se, aby moje práce nebyly jenom produkty, ale také spouštěče určitých mechanismů. To, že se mé práce obtížně uchopují, ale neznamená, že bych si dělal legraci z nechápavého diváka, sám často nerozumím řadě děl, i když se mi líbí. Nepochopení je často tvůrčí.
JIŘÍ THÝN
Jiří Thýn: Vzhledem k „zobrazivosti“ fotografie je označení abstrakce v kontextu tohoto média nepřesné. Raději používám označení nenarativní fotografie. Chápu ji jako zobrazení, se kterým nemůžeme ztotožnit časovost a nejsme schopni ji jasně identifikovat s konkrétním prostorem. Tímto zobrazením ji zbavujeme „historického“ kontextu který je s médiem fotografie úzce spjatý.Markéta Stará: Co pro tebe v souvislosti s médiem fotografie znamená pojem abstrakce?
Pokud se výsledný fotografický obraz nachází mimo konkrétní čas a prostor, nemůžeme jej spojovat s dějem. Tím se dostáváme mimo naraci, a to je myslím přesnější označení „abstrakce“ ve fotografii.
MS: Ve své tvorbě zkoumáš a překonáváš hranice fotografického média. Současná instalace v mnoha ohledech představuje výsledky tvého zkoumání a vyznačuje se mnohostí, která není pro tvou tvorbu až tak obvyklá. Co tě vedlo k realizaci této instalace a jakou roli zde ztělesňuje právě zmiňovaná mnohost?
JT: Díky určitému prostorovému deficitu jsem stál před rozhodnutím, jestli svoji prezentaci pojmu jako samostatnou výstavu, nebo jako otevřenou platformu, jakýsi proces uvažovaní a nastínění témat, která mě zajímají. Nakonec jsem zvolil druhou variantu a ta vyžadovala určitou mnohost.
MS: Jaké místo má dnes ve tvé tvorbě fotoaparát?
JT: V podstatě pořád stejnou. Chápu ho jako prostředek, který mi pomáhá v práci.
MARK THER (vítěz)
Markéta Stará: Téma poválečného odsunu sudetských Němců, které je stěžejním bodem videa Putující hvězdička, figuruje ve tvé tvorbě již řadu let. V poslední době se však především díky kinematografii stala jakýmsi nově popularizovaným milníkem české historie. Jak vnímáš tento posun a co tě vedlo k dalšímu zpracování tohoto tématu?
Mark Ther: Ano, jsem asi celkem rád, že se o tom u nás v současné době více mluví a že se to zpracovává různými způsoby, údajně již od počátku 90. let minulého století, i když to vše převážně hraje na obě dvě strany. Chci říci, že poslední video/ film, který můžete vidět v Doxu, se odehrává v bývalém Československu koncem dvacátých let a není až tak o problematice sudetských Němců, ale o zpracování skutečného příběhu staré paní a domorodkyně z pohraničí. Chci ukázat i připomínat vymírající kulturu, která tu fungovala, a také místní dialekt našich obyvatel.
MS: Ve své tvorbě diváka často (a) rád šokuješ. Formální, mnohdy „živočišně-populární“ forma zpracovaného tématu a využití filmově-psychologických prostředků však paradoxně diváka přitahuje a nedovoluje mu odejít. Je správné vnímat tyto prostředky jako formu manipulace, tedy strategii, jak upoutat pozornost diváka a vzbudit jeho zájem o témata, se kterými pracuješ?
MT: Nejde o samotné šokování diváka, ale o ukázání a přiblížení trochu jiných cest neboli společenských tabu, která, jak dobře víme, nechce nikdo vidět a ani přímo prožít na vlastni kůži. To, zda je správné vnímat tyto prostředky jako formu manipulace/strategii, opravdu nevím a nemám tu zkušenost. Snažíme se, aby si to divák celkem vychutnal i prožil tak jako my. Zda je to možné, je tedy opravdu jen na nás všech, jak to přijmeme a jak to pak… Je toto manipulace neboli strategie?
MS: Jakou roli hraje ve tvé tvorbě osoba Marka Thera?
MT: Nevím, asi by bez osoby Mark Ther u mne nic nevzniklo?
Nahoře: MARK THER, Das wandernde Sternlein, 2011, video, foto: Martin Polák.
DOMINIK LANG
Markéta Stará: Instalace pro výstavu finalistů CJCH čítá řadu (nejen) formálních podobností s projektem Spící město, který jsi představil v rámci letošního Bienále v Benátkách. Jaký je vztah mezi těmito dvěma díly?
Dominik Lang: Jedná se opravdu spíš jen o formální podobnosti, téma je jiné. V Benátkách jsem se na konkrétním a velmi osobním příkladu zabýval nahodilostí dějin, nemožností zpětného zařazení, osudem umělecké práce. Tematizoval jsem formu dokončenou před více než padesáti lety a její přesun do současnosti jako archiv spících soch. V Soukromém muzeu se naopak zabývám modelem rozpracovanosti, databází uměleckého myšlení, osudem prací, které se nikdy nezrealizovaly.
MS: V současném projektu dáváš divákovi nahlédnout do skrytých míst institucionálního prostředí a poodkrýváš možné zdroje a postupy, které předcházejí vzniku uměleckého díla, a ovlivňují tak jeho výsledné vyznění. Do jaké míry myslíš, že je současné umění schopno sdělovat své záměry publiku?
DL: Důležité pro mě bylo neprezentovat v rámci „soutěžní“ výstavy úplné a sebejisté dílo, nýbrž jakousi otevřenou hlavu, způsob uvažování, který dílo utváří, včetně příkladů nezdarů nebo odhalení přímých zdrojů a inspirací, které si obvykle umělec nechává pro sebe. V expozici tak divák najde vedle vytržených stránek z uměleckých knih, nákresů nerealizovaných děl, půdorysů prázdných galerijních prostor či realistické sochy mého dědečka vytvořené mým otcem například i některé mé práce z přijímacích zkoušek. To lze myslím chápat jako pokus o vstřícný krok k divákovi. Není konfrontován s finálním, možná někdy těžko srozumitelným dílem, ale dostává se do zákulisí. Paneláž vymodelovaná z hlíny, na které je tento soukromý archiv vystaven, je přitom sama jakousi sochou v procesu, návštevník ji v galerii uvidí v různých stádiích rozkladu i oprav. Je čímsi mezi galerijním mobiliářem a sochařskou formou, která se musí neustále udržovat a tvarovat k finální podobě. Limituje ji jen konec výstavy. A k té obecnější rovině recepce: umění se sice zdánlivě stává stále náročnějším pro své diváky, není to ale sebestřednost či neochota komunikovat. Je to logický vývoj k angažovanější a badatelské poloze umění, které se snaží aktivně vyjadřovat k společenským tématům či zpracovávat svoji minulost, což je velký posun od pasivní okrašlovací role.
Portréty laureátů CJCH, foto: Dušan Šimánek.
Markéta Stará
