Do Atria Moravské galerie v Brně jsem přišel pozdě odpoledne a nikdo jiný v galerii nebyl. V opuštěných a zšeřelých kulisách se přede mnou otevřela strohá instalace Slávy Sobotovičové. Na žulové podlaze ležel monitor, opodál se ve změti kabelů daly rozlišit discmany a „kazeťáky“ s napíchnutými sluchátky a reproduktory. Další dva monitory byly nainstalovány na stěnách, ovšem nezvykle blízko podlahy. Na jednu stěnu byla puštěna projekce přes zakrslý stromek. Jeho stín v kuželu vrženého světla narostl do úctyhodných rozměrů a lehce zapadl jako figura do neutrálního pozadí šedé oblohy zaznamenané na filmu.
Kromě této poetické videoinstalace se výstava Mírný posun soustředila téměř výhradně na autorčinu práci s vychylováním písní a písňových textů. Tento pojem z okruhu situacionistické teorie nevolím náhodou – použila jej v doprovodném textu k výstavě i kurátorka výstavy Yvona Ferencová. Kořeny taktiky vychylování jsou spojeny se společenskou kritikou i kritikou uměleckých institucí. V práci Slávy Sobotovičové je tento aspekt zřetelný, i když mu chybí jednoznačné zacílení, které bychom čekali od „politického umění“. Politický rozměr práce Slávy Sobotovičové je problematizován (nikoli však oslabován) také spojením s velmi intimní prací s vlastním hlasem. Někdy umělkyně vstupuje do nahrávek více či méně známých hudebních formací, jindy přezpívává lidové písně, dokonce i národní (případně panslovanskou) hymnu. Témata folkloru a národovectví, která v její práci nacházíme, odkazují nepochybně někam k politice identity, ke specifickému postavení autorky jako ženy, Slovenky dlouhodobě žijící v Praze, v Česku, ve střední, slovanské Evropě.
Interpretační pozadí, které zde nastiňuji, nemusí návštěvníka, který si udělá čas, sedne si na podlahu a dá si na uši jedny z několika sluchátek, tolik trápit. Poslech nahrávky, v níž se autorka s neškoleným hlasem „překřikuje“ se zpěvákem hardcorové kapely, je intenzivní zkušeností sám o sobě. Pokud ale tentýž návštěvník oželí čtyřicet korun za katalog v elegantní grafické úpravě Radima Peška, může si s odstupem seskládat věci do souvislostí, jež se nemusí přímo v Atriu vyjevit.
SLÁVA SOBOTOVIČOVÁ, pohled do instalace výstavy Mírný posun, 2011, foto: Andrea Velnerová.
Jan Zálešák
