Výstava studentů ateliéru abstraktní malby profesora Erwina Bohatsche z Vídně byla zaštítěna tezí „o jiném modernismu“kurátorů a zároveň asistentů tohoto ateliéru Luisy Kasalicky a Abrahama Ordena. V úvodním textu poskytují vhled do filosofie svého didaktického přístupu, která je založená na kritice západní liberální demokracie, a tedy i komodifikaci tradic. Zatímco modernisté odvrhovali minulost, aby vybudovali lepší svět, otevírají tito vídeňští učitelé otázky po vyprázdnění uměleckých i společenských tradic, které je podle nich třeba odmítat. Ale nikoliv proto, že tradiční systém brzdí moderní éru, ale paradoxně díky jejich semletí a zvnějšnění v područí globálního kapitalismu.
Imaginací a přepodstatňováním známého se studenti snaží ukázat sami sebe jako součást dějin a zároveň jako jejich popření. Někteří z nich chápou tuto reinterpretaci (i název výstavy odkazující pod povrch věcí) doslovně; překrývají předměty jako globus nebo botu, případně reprodukci uměleckého díla, dalšími vrstvami svého umění, nejčastěji malbou přes ně. Ti, kteří uměleckou sebe-projekci vnímají skrze ustanovování neobvyklých souvislostí nebo metafor, ukazují, že konstrukce soběstačných děl je sice méně snadná, ale zato hlubší strukturace světatvorby. Jejich obrazy mysli a často temné a zdánlivě ležérní zpracování děl opatrně skládají odraz jejich existence, po vídeňsku značně ponuré. Vyprávějí o smrti (Akram Al Halabi, Vanishing Point 2011), o bezvýchodnosti (Eva Kadlec, Escape, 2006,) nebo o pohlcujícím i věčně unikajícím přirozeném světě (Susan Richter, Bez názvu, 2011,). Video-abstrakce bez pozorovatelného vnitřního řádu stejně jako přímočaré citování historie odhalují úskalí dvou pólů úvodní kurátorské teze, odmítání předchozího na jedné straně a na straně druhé modernistickou mediální specificitu. Jakým způsobem tedy tvořit nové tradice, a přitom nesklouznout do bludného kruhu známých a vyprázdněných postupů, forem a systémů?
Postoj těchto pedagogů se může stát důležitou hranicí pro studenty, kteří se proti němu mohou vymezovat, nebo jej rozvíjet. Programovost úvodního textu spolu se sevřenými díly mladých umělců vnímám jako jednu z důležitých potřeb dnešního umění i dnešního člověka: narazí-li imaginace na hranice skutečnosti, především ona jimi může proniknout, přesáhnout je a částečně se z nich vyvázat. Je tedy nutné jak v postojích, tak ve formách sestoupit až k co nejvnitřnější svobodě.
AKRAM AL HALABI, Vanishing Point, videoinstalace, 2011.
Markéta Kubačáková
