Samostatnou výstavu Krištofa Kintery (1973) v prostoru Městské knihovny v Praze nejde nazvat jinak než invazí. Instituce, která respektovaného umělce z okraje střední generace pozvala, se při její realizaci ocitla sama v pasti a musela rezignovat na dodržení zavedených pravidel provozu svých výstavních sálů. Teprve se ukáže, jestli se jedná o naprostou výjimku anebo precedens.
Výsledky analýzy představily více než patnáctiletou tvorbu tohoto umělce a vnikly do povědomí nejširší veřejnosti revolučním způsobem. Například elegantní vstupní halu na prodej vstupenek a publikací autor autenticky proměnil na stísněnou umaštěnou samoobsluhu, která nepostrádala svou skutečnou funkci. Dále několik dní provozu výstavy bylo potřeba pro nalezení kompromisu k odhlučnění sochy Revoluce. Výstavní sály byly obnaženy až na útroby galerijní konstrukce jejím částečným rozbořením a zprovozněním zákulisí, včetně přiznání oken se zdrojem denního světla a odhalením funkce umělého osvětlovacího systému v první, temější části expozice. Způsob neotřelé instalace se stal výzvou nejen vedení galerie, bezpečnostním technikům či elektrikářům, ale především divákovi postavenému do osobní konfrontace před nezvyklou analýzu galerie i rekapitulovaného díla s důrazem na nejrůznější formy interakce.
Krištof Kintera svou koncepcí instalace děl ze všech tvůrčích etap navodil dojem neukončené práce či dočasného stavu, přičemž zcela neotřele vytěžil možnosti výstavního prostoru. Jeho cílem byla spíše než snaha šokovat rafinovaná institucionální kritika až agrese, stejně jako nekonvenční a trefné oslovení diváků všech kategorií. Z nejnovějších děl si své místo uzurpovaly hravé molekulové sochy z míčů či vánočních koulí (Basic Atomic, Démon růstu), vzešlé ze spontánní inspirace sněhuláky, obsahující však metaforu hodnot společnosti budované na růstu kapitálu. Za zmínku stojí také vystavení méně známých dvojrozměrných obrazů (Kreseb) či přípravných skic, odkrývajících Kinterovy inspirační zdroje. Výstava překvapila také schopností autora vracet se nově a jinak ke klasické sochařské práci s materiálem, ale i celkově performativnímu vyznění všech představených prací – jak samostatně, tak i vzájemným souladem a jejich svérázným střetem s galerijním prostorem. Intenzita osobitého představení spočívala zejména v napětí, které se Kinterovi daří odhalovat v banalitách a absurditách pozorovaného světa.
KRIŠTOF KINTERA, Venuše, 2011, polyuretan, kancelářská židle, 60 x 90 x 75 cm, foto: Martin Polák.
Katarína Chlustiková