V participativním projektu vystavuje Jana Kapelová díla vyrobená ne-umělci během jejich pracovní doby. Tato díla ovšem nevznikají pro firemní účely a zisk, ale pro pocit nezbytné lidské seberealizace. Je to krásná myšlenka, s níž se lze snadno ztotožnit, protože většina z nás podobný stav, který bychom mohli nazvat typem pracovní subverze, zažila. V tiskové zprávě Jana Kapelová poznamenává: „Volný pracovní čas je kreativní a zřejmě často jediná dostupná forma, jak si zaměstnanci můžou prosadit svůj zájem oproti zaměstnavateli, který chce co nejvíc práce (v souladu s tím, co se má v podniku dělat) za co nejméně peněz.“ Celkové řešení tuto myšlenku předkládá způsobem, ve kterém vystavené předměty vyzařují hravost a útěchu z ní. Na druhou stranu je v nich cítit i smutná konsekvence. Mezi vystavujícími autory, z nichž si někteří přáli zůstat v anonymitě, převažuje generace lidí narozených v 70. a 80. letech, kteří do pracovního procesu nastoupili v průběhu transformačního období let devadesátých. Z popisků, jimiž jsou díla opatřena a na kterých autoři-zaměstnanci popisují svou pracovní zařazení, se dozvídáme, že mezi jejich zaměstnavateli často převládají nadnárodní korporace a že jejich pozice odpovídají průměru toho, co nám nabízí současný globalizovaný svět. Výstava tak dává promlouvat určitému střetu mezi přirozenou kreativitou člověka, jeho vnitřním potenciálem a pracovní rutinou všedního dne, která nás sice vnitřně příliš neobohacuje, ale alespoň uživí a dává pocit přijatelné jistoty. V kontrastu s tím se mi vybavila kniha Walden aneb Život v lesích. David Henry Thoreau v ní popisuje způsob, jak se stát ekonomicky soběstačným tak, že člověk v podstatě bude vykonávat činnost, která jej vnitřně obohacuje, ale která mu poskytuje jen základní obživu a materiál. Díky tomu bude schopen mnohem odolněji čelit základním skutečnostem života. Volný pracovní čas tak pro mě představoval příležitost uvědomit si, jak se pro nás rozpor mezi tím, co bychom vlastně chtěli, a tím, co ve skutečnosti děláme, stal nutností, která nám přináší vratké ekonomické jistoty. V kontextu současné teorie umění je zajímavé o tomto projektu uvažovat ve vztahu ke komunitnímu a participativnímu umění, které nevytváří samo o sobě žádné objekty, ale spíše vychází ze žité reality. Umění tak obohacuje o mimoestetickou roli a zároveň s tím tuto oblast lidské činnosti rozšiřuje i za běžný rámec umělecké komunity.
JANA KAPELOVÁ, Volný pracovný čas, 2012, záběr z instalace výstavy, foto: Galerie TIC.
Jana Pisaříková
