Rafani již potřetí, pokud se nepletu, vystavují v brněnském Domě umění. První dvě prezentace byly součástí výstav finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (v letech 2004 a 2006). V této soutěži, kde výběr vítěze ovlivňují jemná hnutí mysli porotců, stejně jako tomu bylo ještě donedávna v krasobruslení, Rafani neuspěli. Přesto se do Domu umění vracejí po šesti letech vítězně. Získali všechny tři medaile, které teď visí zavěšeny vysoko pod stropem velkého výstavního sálu. Tři velká kruhová plátna pokrytá plátkovým kovem odpovídajících barev evokují puristické kruhové logo Rafanů.
Výstava Dech je o sportu, o pravidlech a samozřejmě také o Rafanech. Podobně jako před lety ve Špálovce a o něco později U Bílého jednorožce se Rafani obracejí dozadu, ze své minulosti vytahují fragmenty, které staví do nových souvislostí pro potěchu svou i pamětlivého diváka. Tak například konstruktivisticky čisté koláže sestavované z papírů pokrytých modrými otisky prstů evokují starší šrafovací performance, ale také rafanský zájem o policejní metody archivace tělesných údajů. A jsmeli u policie, u instituce explicitně regulující společnost, musíme si uvědomit, že právě sport představuje v moderních státech dokonalý nástroj biopolitiky. V zdravém těle zdravý a hlavně uvědomělý duch. Odsud už je jen kousek k romantickým oblakům a štítům hor na plakátu k výstavě, které jako by byly vystřiženy ze snímku Leni Riefenstahlové. Komplement k plakátu zavěšenému na fasádě Domu umění tvoří „vychýlený“ banner firmy NIKE v prostoru výstavy, na kterém Petru Kvitovou a firemní krédo MAKE IT COUNT doprovází heslo z úplně první výstavy skupiny Rafani z roku 2000: „Naše spojení je vyšší formou individuality.“ Heslo původně namířené proti individualismu uměleckého světa získává v kontextu výstavy Dech nový význam a zároveň trefně poukazuje na to, jak jsou si prostředí umění a sportu blízká. Zmínil jsem jen dva malé příklady toho, čím mě výstava, která je ve svém úhrnu příliš komplexní na to, aby dojem z ní bylo možno vměstnat do takto krátké recenze, zaujala. Dech je skvělá výstava: chytrá, velkoryse a precizně nainstalovaná. Umožňuje prožít jeden z těch krátkých a krásných okamžiků, kdy se chce věřit, že náš umělecký provoz konečně dosáhl standardu velkých evropských Kunsthalle.
RAFANI, Dech, 2012, pohled do instalace, foto: Michaela Dvořáková.
Jan Zálešák
