Tanky v Tate (The Tanks at the Tate), podzemní nádrže na topný olej o průměru 30 metrů, se pro veřejnost otevřely 18. července 2012 a jsou jako první muzejní prostory na světě určeny pro dlouhodobé expozice živého umění, performance, instalace a filmu. Redaktorka Flash Art International Lucy Rees si povídala s programovou kurátorkou Catherine Wood.
Lucy Rees: Jakým způsobem se v posledních deseti letech měnila pozice performance a interdisciplinárního umění?
Catherine Wood: Došlo k obrovskému nárůstu počtu umělců věnujících se performanci nebo živým akcím. Když jsem v roce 2002 začínala v Tate, měla jsem v úmyslu do programu galerie zařadit některé z prací, které umělci vytvářeli ve svých ateliérech, v prostorech vedených samotnými tvůrci a v klubech, protože jsem některé nově vznikající záležitosti považovala za naprosto úžasné. K zájmu o performanci jsem se ale původně dostala přes její historii. V současnosti je odlišné především to, že navzdory tvrzení Alana Kaprowa z roku 1958, že žádný umělec nemusí sám sebe definovat jako „tanečníka“ či „básníka“ – že jsou všichni jednoduše „umělci“, trvalo opravdové naplnění této myšlenky poměrně dlouhou dobu. Mám za to, že v současnosti umělci pracují opravdu interdisciplinárně: jednotlivec se například může v rámci své tvorby pohybovat mezi sochou, malbou, mluveným slovem, divadlem a tancem. Skvělé mi na tom připadá mimo jiné to, že se teritorium umění prostřednictvím těchto průzkumů propojuje s činností choreografů, hudebníků či divadelníků, a dává tak vzniknout novým dialogům.
LR: Program patnáctitýdenního festivalu je velmi propracovaný a zúčastní se ho 40 různých umělců. Co jsou jeho největší lákadla?
CW: Choreografka Anne Teresa de Keersmaeker zahájí program dílem nazvaným Fase (Fáze) z roku 1982 připraveným na hudbu Steva Reicha. Její představení bude doprovázet debata s teoretičkou tance Bojanou Cevic. Sung Hwan Kim připravuje pro East Tank novou instalaci, jejíž ústřední částí je výjimečný černobílý film. K dalším vrcholům patří nové práce od Ei Arakawy, Haegue Yang a historická rekonstrukce významných prací od Alda Tambelliniho a Film Aktion Group. Rozšířené sympozium nazvané Perfomance: Year Zero (Performance: rok nula) se zaměří na to, jakým způsobem se performance formou živé tradice a prostřednictvím skládání minulosti předává do přítomnosti. K účastníkům bude patřit Keren Cytter, Rabih Mroue, Nina Beier a Tania Bruguera. Závěrečný víkend bude zahrnovat směs živých filmů se společenskými a rodinnými akcemi.
LR: Vzhledem k pomíjivé povaze této činnosti se nabízí otázka, zda vznikne archiv prací nebo nějaký dokumentární projekt.
CW: Všechny performance uváděné v Tate dokumentujeme a tato dokumentace následně přechází do našeho archivu. Z dlouhodobého hlediska pracujeme na úpravě a zveřejnění co největší části této dokumentace na webových stránkách– a to včetně programu performancí v posledních deseti letech. Připravujeme průvodce v podobě novin, který bude pokrývat celý program. Máme rovněž k dispozici nový on-line živý prostor označovaný jako BMW Tate Live Performance Room, který se dokumentaci věnuje poněkud odlišným způsobem, neboť z ní činí primární médium.
LR: A co nové akvizice? Má Tate v úmyslu nakupovat filmy i jiná díla, která se objeví v programu?
CW: Jednou z klíčových součástí zahajovacího programu je předvedení dvou významných nových akvizic: Light Music (1975) od Lis Rhodes a The Crystal Quilt (1985–87) od Suzann Lacy. Považujeme za významné ukotvovat pomíjivou performanci, film a výukové programy do vztahu s ostatními částmi Tate Modern, přičemž jednou z cest ke zviditelnění tohoto pojítka je vystavování vlastních sbírek.
PETER SAVILLE, HAYES DAVIDSON a HERZOG & DE MEURON, East Tank, 2011, foto: archiv Tate Modern.
Lucy Rees