MEZI ČTENÁŘI TOHOTO textu se pravděpodobně nenajde větší množství těch, kteří o výstavě finalistů letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého neslyšeli, pokud ji už neměli možnost rovnou zhlédnout. Takže jen pro připomenutí: Vladimír Houdek prezentuje cyklus abstraktních maleb, Adéla Babanová v zatemněné místnosti promítá video, David Böhm s Jiřím Frantou snížili strop galerie a z prostoru vytvořili interaktivní instalaci, Richard Loskot si hraje se světlem a Jiří Thýn vytvořil ve Slovenské národní galerii cyklus fotografií. V úvodu bych ráda zmínila, že se jedná asi o nejlepší ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého za poslední dobu, snad od roku, kdy cenu získala Kateřina Šedá. Aby si toto tvrzení někdo neinterpretoval špatně: rozhodně si nemyslím, že by porota v předchozích ročnících vybrala horší finalisty. Jde především o to, že se letos sešla naprosto vhodná konstelace všeho a na všech stranách. Jednak se po prezentacích v DOXu podařilo konečně vytvořit instalaci výstavy, která volně dýchá, která přes různorodost použitých médií vytváří smysluplný a vzájemně komunikující celek a navíc dobře souzní s prostorem, v němž je prezentována. Zvláště poslední zmíněné považuji za překvapující, protože Dům pánů z Kunštátu v zásadě není úplně optimálním místem pro představování současného umění.
Nezasvěcenému návštěvníkovi nejvíce vychází vstříc Jiří Franta s Davidem Böhmem. Ti, podobně jako v minulých letech, kdy byli na Chalupeckého nominováni, zkoumají možnosti kresby, jejího vzniku a její prezentace: divák musí vylézt po žebříku, aby mohl otvory nahlédnout na díla instalovaná ve vrchní části nad sníženým stropem. Kdyby cenu udělovali diváci, je vysoce pravděpodobné, že ji získají právě tito dva autoři. Avšak přestože v kontextu tvorby Davida s Böhmem – zvláště pak jejich výstavy u Jiřího Švestky – dává instalace se sníženým stropem smysl, může nakonec v neprospěch autorů hrát fakt, že takovýto způsob instalace není zcela nový a také, že se autoři snaží sdělit příliš mnoho. Autoři představují značné množství kreseb doplněné nejen interaktivním prvkem lezení po žebříku, ale i videem nebo možností vytvořit si vlastní kresbu. Výrazově čistější dílo Richarda Loskota je v tomto ohledu zřejmě preciznější. Do prázdné místnosti s neprůhlednými okny, kterými proniká rozptýlené světlo, umístil Loskot dvě skleněné tabule, na nichž se odráží pohyblivý obraz – skrz okno neviditelný. Richard Loskot jako by zde vystupoval v roli novodobého alchymisty, kterému se využitím fyzikálních zákonů, jež většina uměním se zabývajících humanistů zřejmě nezná či jim minimálně nerozumí, podařilo vytvořit něco na bázi moderního mystického díla.
Adéla Babanová, kterou od shlédnutí filmu Už šedesát let je mi třicet považuji za jednu z našich nejlepších umělkyň pracujících s videem, má tu nevýhodu, že její silnou konkurenci představuje loňský laureát Chalupeckého ceny Mark Ther. Oba točí po filmařské stránce dokonalá videa, u obou se vyskytuje motiv obtížně vysvětlitelného znepokojujícího prvku. Nejde o to, že by nemohli vyhrát dva takto orientovaní umělci po sobě, avšak pokud budeme Chalupeckého vnímat v kontextu ostatních ročníků, nabízí se otázka, zda by z přímého srovnání soutěžních děl nevybruslil loňský laureát s Putující hvězdičkou přece jenom lépe. Vposled je třeba se zmínit o Houdkovi s Thýnem. Přestože malbu jako takovou shledávám čím dál častěji trochu přestárlým médiem, Vladimír Houdek, který se posunul od osamělých figur ke kompozicím omezujícím se na jednoduché abstraktní tvary a černošedou barevnost, může být udáván jako příklad toho, že je to médium stále živé. Jiří Thýn není ve své volné tvorbě úplně fotografem, ale spíše umělcem zkoumajícím fotografické médium. Zatímco při loňském ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého přišel s instalací poodkrývající způsob jeho myšlení, letos pokračuje v cestě vytváření typického thýnovského umění, které už má na české scéně nezastupitelnou roli.
Sečteno a podtrženo, až na drobné výtky si letos zasloužil cenu získat kterýkoli z finalistů. Konkrétní jméno vítěze však nepovažuji za stěžejní, Cenu Jindřicha Chalupeckého vnímám spíše v souvislosti se dvěma důležitějšími rovinami: jednou z nich je kvalitní prezentace kvalitního současného umění. Jde o to, abych mohla říci laikovi i odborníkovi: takovouto formu může umění mít, takto může fungovat a toto je letos to nejlepší, co z něj u nás máme. Tento předpoklad letošní ročník naplňuje dobře. Druhá rovina se týká ceny jako takové a její prezentace. Smiřme se s tím, že to není udílení Oscarů, že nikdy nebudeme mít červený koberec a že Chalupeckého nikdy nepřijde předat Leonardo di Caprio. Přesto by měl být do okolního světa ještě intenzivněji vysílán signál, proč právě tato cena je důležitá a proč má smysl se o ni zajímat. Předávání ceny v oblíbeném divadle, členství kurátora MoMA v porotě či doprovodný program 5 finalistů, 5 měsíců, 5 míst, to vše by mělo být bráno jako samozřejmost, na niž by se měly nabalovat další aktivity.
Vítězem Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2012 se stal Vladimír Houdek. (pozn. red.)
VLADIMÍR HOUDEK, Rozklenutá čerň, 2012, olej a papír na plátně;
ADÉLA BABANOVÁ, Já tam mám tělo, 2012, HD video, 29. min.;
RICHARD LOSKOT, Jiné místo, 2012, instalace;
JIŘÍ FRANTA, DAVID BÖHM, Diplopie, 2012, instalace, kombinovaná technika.
Foto: Michaela Dvořáková.
Silvie Šeborová je šéfredaktorkou artalk.cz.
