Letos na podzim proběhl v Praze už podruhé několikatýdenní Fotograf Festival, který vznikl z iniciativy šéfredaktora časopisu Fotograf Pavla Baňky. Na rozdíl od loňského ročníku, který nesl podtitul Nekonečné čekání a jako centrálnímu tématu se věnoval československé fotografii 80. let, se hlavní kurátorky Markéta Kinterová a Katarína Uhlířová zaměřily na zcela aktuální tvorbu. Namísto jmen „osvědčených historií“ tak letos na festivalu figurovala řada velmi mladých autorů (i kurátorů). Změnil se také charakter prezentace jejich tvorby, která expandovala do veřejného prostoru. Letošní festival se navíc výrazně rozrostl a kromě více než dvaceti výstav zahrnul i sérii nejrůznějších doprovodných akcí.
Podtitul celého festivalu Mimo formát vyjadřuje nejen překročení tradičního nosiče tzv. umělecké fotografie (kterou pro širokou veřejnost ztělesňuje v ideálním případě analogová fotografie na papíře adjustovaná pod sklo, nejlépe černobílá), ale i vykročení mimo galerijní teritoria do tkáně města. Festival tedy usiloval o infiltrování se do širokého toku obrazů jakožto ústředního nositele sdělení v dnešní době a svým způsobem o prověření životaschopnosti prezentovaných projektů v městské obrazové džungli. Proto kurátorky využily dle svých slov nejen galerie, ale také „meziprostory a tenké prostupné projekční plochy, průchozí membrány na pomezí vnitřních a vnějších prostorů“.
Některé festivalové expozice byly například realizovány v exteriéru – nepřízni počasí byly vystaveny fotografie Jakuba Cabalky a Jakuba Červenky v parku u altánu Klamovka nebo foto-vetřelci Terezy Ka- bůrkové v zahradě u Sudkova ateliéru na Újezdě. Mezi rostlinami tropického skleníku se mimořádně vyjímaly instalace Jiřího Thýna. Hlavní slovo měly tentokrát galerie nástěnkového typu: překreslené fotografie od Petry Pětileté v galerii Fenester na Starém Městě, série sněhových hald Jana Šaldy v průjezdu u galerie Fotograf, polovina gastro-výstavy Filipa Turka v Galerii Ferdinanda Baumana, video Aleny Kotzmanové v galerii-vitríně Verdikt u Vyšehradu, vzkazy domovníků převzaté Alicí Nikitinovou pro domovní galerii m.odla a nově se mezi umělecké výlohy zařadily i nástěnky radnice na Praze 2, kde Michaela Thelenová rozrušila instrumentálnost a odosobněnost úředních vývěsek prostřednictvím osobních vzkazů.
Do hry byly vtaženy i velmi mladé „ne-galerie“: vršovická proLUKA představila velko- plošný tisk Jana Jakuba Kotíka spolu s nenápadným cvičením Zbyňka Baladrána, v The 30 Gallery u Vltavy demonstroval Václav Kopecký fotografický proces osvitu světlocitlivé emulze na různých površích, v prostoru využívaném iniciativou projektplus ve vestibulu holešovického nádraží vytvořil Ivars Gravlejs pohyblivou instalaci ze série fotografií gyrosů přilepených na otočné válce, jež původně informovaly o jízdních řádech. Galerie Artwall prezentovala velkoformátové plakáty Bohatství národů umělecko-aktivistické dvojice Kennard a Phillips. Fotograf festival se implantoval dokonce i do dalšího festivalu: na 4+4 dny v pohybu v kasinu v Pařížské ulici byla vystavena instalace Erika Sikory a do tmy zářící ligtboxy Daniely Deutelbaum, Silvie Milkové a Tomáše Součka.
Tento výčet výstavních projektů Fotograf Festivalu zdaleka není úplný, jde o subjektivní výběr, který jsem měla možnost vidět. Ukazuje ale, jak se letošní koncepce proměnila a jak byla pestrá. Díky tomuto rozšíření recepčního rámce mohly jednotlivé projekty proniknout do zorného pole „náhodných diváků“, kteří na svojí cestě městem nesměřovali za uměním. Právě tento aspekt považuji v rámci letošního ročníku za nejdůležitější.
Zhora: IVARS GRAVLEJS, Kinetické plastiky, 2012, foto: web projektplus.
MICHAELA THELENOVÁ, To se snadno řekne, 2012, foto: archiv autorky.
Tereza Jindrová
