Jedna z prací vystavených na poslední Manifestě (2. Června až 30. září 2012) se mi vryla do paměti: šlo o rozsáhlou instalaci Joty Izquierdo umístěnou v budovách uzavřeného dolu Waterschei v Genku. Dílo nazvané Capitalismo Amarillo: Special Economic Zone (2011–2012) mapuje pohyb zboží, produktů od tzv. „yellow capitalist“. V tomto složitém panoramatu sleduje divák pirátské kopie luxusního zboží na jejich cestě od výrobců a obchodníků k zákazníkům – ze zvláštní ekonomické zóny v Kantonu na mexické pouliční trhy. Slovo zde však dostanou i protagonisté: z mnoha rozhovorů se dozvídáme například o hanbě, již pociťují afričtí řemeslníci kvůli tomu, že se musí živit ilegálním prodejem falšovaných výrobků turistům.
Práce tohoto typu, sdružené pod označením „Poetika restrukturalizace“, vyžadují velmi důkladný společenský a uměleckohistorický úvod. To se odráží nejen v soudobých a historických uměleckých dílech, ale rovněž v rozsáhlé prezentaci objektů přímo souvisejících se samotným místem konání výstavy. Zaměřují se přitom na různé aspekty těžby – od úsvitu průmyslového věku až po současné práce zobrazující především vítěze a poražené globalizace.
Objev uhlí vystavil malou vísku Genk intenzivním socio-ekonomickým proměnám, kromě jiného souvisejícím s příchodem více než 60 000 jihoevropanů za prací v dolech. Z jejich životů se napájí sekce přehlídky zaměřená na „dědictví“ nesoucí označení „17 tun“. Skutečnost, že exponáty byly vybrány z archivů shromážděných samotnými horníky, přidává celé výstavě na upřímnosti. Například kolekce 700 hornických průkazek ukazuje, jak těžký byl život horníka v 19. století a jací byli mladí horníci (z nich někteří ještě nedosáhli 20 let). Působí to jako zázrak ve srovnání s koutkem věnovaným Roccovi Granatovi, který zde byl zaměstnán ještě předtím, než v roce 1959 v 21 letech dosáhl celosvětové slávy se svým hitem „Marina“.
V této části výstavy, stejně jako v další, která je pečlivě připravenou uměleckohistorickou expozicí kombinující impresionistické pohledy na uhlím znečištěný Londýn s hromadami uhlí od Davida Hammonse po Richarda Longa, se vztah Genku k těžbě mění v prototyp utváření kultury v ekonomickém kontextu. To, jak hluboké lidské vztahy se zde vyskytly, se ukazuje v malé fotografii řeckého páru: poté, co se dvojice rozdělila, fotografii rozstřihli na dvě poloviny, a když muž nalezl práci v dole Waterschei, a mohl si tak přivézt svou ženu, sešili ji opět dohromady.
Kurátoři otevřeně prezentují tezi, že základy modernismu spočívají na obrovské černé díře exploatace, která ovlivnila životy a osobní vztahy lidí. Výsledek je následující: k utrpení pracujících neexistuje žádná alternativa – nezbývá než pokračovat v pokusech o boj za lepší zítřky, který představuje je esenci modernismu.
EDWARD BURTYNSKY, Manufacturing #10 (výřez), 2005, Cankun Factory, Xiamen City. Courtesy umělec a Nicholas, Metivier, Toronto and Stefan Röpke, Kolín.
Andreas Schlaegel
