Pavla Sceranková ve své dosavadní tvorbě zaujala svojí „aktivní plastikou“, v níž je dynamizována recepce post-sochařského objektu. Na tomto poli operují i její poslední práce, které jsou současně i praktickým výstupem její dizertace.
I když vystavené objekty mají vlastnosti srovnatelné s klasickým chápáním „sochy“, autorčin záměr evidentně spočívá jinde. Každé z prezentovaných děl odráží její zájem o hodnotu samotného procesu vnímání, který je pro nás zásadní podmínkou autentického pobytu / aktuální existence na tomto světě. Dílo se zde nestává jen pasivně přítomným artefaktem, je spíše prostředníkem průběhu jedinečného recepčního procesu. Ne náhodou je zde výrazným tématem lidská hlava: představuje jak lidskou mysl, tak i podobu. Jedná se vlastně o klasické téma sochařského portrétu, jehož autoři chtěli vyváženě vyjádřit jak vzhled, tak i vnitřní psychologii portrétovaného. V rámci moderního umění byla ale tato definice vážně zpochybněna.
Pavla Sceranková se ale rozhodně nesnaží o návrat ke klasické rovnováze. Ve své „kinetické“ a „kubistické“ hlavě ohledává spíše moment, kdy jsou naše identita a z ní vycházející chování výrazně podmíněny zpětnou vazbou mezi vnitřním já a tím, co ostatním i nám samotným říká naše vnější podoba, jde o jakési vězení mysli. Podobně jako je sebereflexe člověk a výrazněovlivněna těmito faktory, pohrávají si i tato dvě díla s ambivalencí mezi aktivitou a pasivitou vztahu uměleckého díla vůči divákovi. Samotné formální řešení děl je v tomto ohledu velice decentní, až designově střídmé. Tuto tendenci poněkud narušuje třetí dílo – instalace, která s nimi kontrastuje svojí vtipnou lehkostí a zajímavým podobenstvím o přenosu mezi obrazem, formou a objektem.
Pohledy do instalace, zleva: PAVLA SCERANKOVÁ, Jehelníček, 2012, instalace, výšivka, bavlny, jehly, jehelníček;
Omnifocus, 2012, 111 budíků, tužková baterie, kovové plíšky, pryskyřice 90 /200/ × 50 × 60 cm;
Mysl bez obrazu, 2012, překližka, zrcadlová fólie, 120 × 85 × 120 cm.
Foto: Ondřej Polák, Romana Drdová.
Viktor Čech
