Jaroslav Anděl, Myšlení o fotografii. Průvodce modernitou v antologii textů. Praha: AMU 2012.
Myšlení o fotografii se po třiceti pěti letech a mnohých změnách dostává na svět. Původní spolupráce Jaroslava Anděla s Antonínem Dufkem na Myšlenkách o fotografii, které měly navázat na zásadní antologie Myšlenky moderních malířů Miroslava Lamače a Myšlenky moderních sochařů Zdenky Volavkové-Skořepové, nebyla kvůli dobovým podmínkám završena publikací. I dnes je však Myšlení o fotografii vítaným příspěvkem do stále relativně neobsazeného území. Antologie Co je to fotografie editovaná Karlem Císařem prezentuje zejména filosofický diskurs fotografie, antologie Psaní o fotografii připravená Tomášem Pospěchem se orientuje hlavně na umělecko-kritickou rovinu reflexe fotografie v českém prostředí mezi lety 1938 až 2000. Teorie fotografie. Výběr z teoretických textů k dějinám fotografie editovaná Alešem Kunešem a Tomáše Pospěchem má k Myšlení o fotografii nejblíže, avšak její rozsah i dosah bohužel zůstaly v mezích universitních skript.
Jaroslav Anděl chce ve své knize naopak pojmout vše, co se týká zejména světových dějin fotografie: manifesty, teorii, kritiku i filosofii fotografie nebo krásnou literaturu tematizující fotografii. Aby svého cíle mohl dostát, je třeba, jak sám přiznává, některé aspekty ochudit, a tento černý Petr padá na úplnost přetištěných textů. Vymezuje se tak proti zvykům většiny antologií tím, že „kratší citáty umožňují pracovat s větším počtem autorů, reflexí i témat, a tím lépe sledovat myšlenkový pohyb vertikálním i horizontálním směrem. (…) uspořádání této antologie sleduje jak chronologické a teritoriální členění, tak i tematická hlediska“ (s. 14). Podobný postup Anděl použil ve své antologii filmových textů Stále kinema. Antologie českého myšlení o filmu 1904–1950. Kritéria seskupení motivů zde nazývá „proměny diskursivní konstrukce filmu jako média a kulturní formy“ (s. 14). Myšlení o fotografii taktéž přináší vysoké cíle a o něco méně efektní rétoriku 1 klasifikace předkládaného materiálu. Podle slov autora bylo už od 80. let jasné, že publikace má směřovat k „dokumentování dějin myšlení o fotografii, klíčových myšlenek a témat spjatých s proměnami fotografie a společnosti“ (s. 12). Při analýze textů pak Anděl zjišťoval, že při přemýšlení o fotografii není reflektována pouze ona sama, ale i vědní disciplíny, které ji používají, a také tato sebereflexivita generuje „vlivné náhledy a koncepty týkající se modernity jako takové“ (s. 15). Neměli bychom tedy jen problematizovat pojmy spojené s fotografií, které jsou „sociálními a ideologickými konstrukcemi. Je však možné se také tázat, nakolik působení fotografie jako dominantní technologie vizuální komunikace ovlivňovalo naše porozumění základním filosofickým pojmům pravdy, vidění a viditelnosti, vnímání času a prostoru, historicity a paměti“ (s. 15).
Tendence ukázat v zrcadle fotografie modernitu, vědu, filosofii i umění je bezesporu velikým úkolem. Takové zásadní teze a interpretační hle-diska však obtížně vysvítají v soustavě stovek vykořeněných úryvků. I když Andělova metoda umožňuje vyložit a propojovat obsáhlý materiál, smysl prezentovaných textů je transferem, reklasifikací a redaktorským zásahem někdy i značně oproti smyslu původnímu pozměněn. V pasáži z Malířství, fotografie, film od Lázlo-Moholy Nagye nejsou úryvky odděleny podle původních názvů kapitol až na jednu: Fotografie bez kamery. Fotogram. Název se nachází zhruba v polovině celkového textu, oddělený řádkem a vyznačen kurzívou (s. 288). Vypadá to tedy, že všechen další text je pod něj podřazen, v originále tomu tak ale není: od čtvrtého odstavce dál se jedná o výňatky z kapitol Budoucnost fotografických postupů, Typofoto ad. Vyznívá zde jinak i slavný esej Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti: jsou vybrány úryvky popisující pojmy aury a reprodukce, jež nastiňují vstup do problematiky, zatímco konec Benjaminovy myšlenky zdůrazňující politický rozměr filmu, teze o rozptýlení a sociální funkci nových médií, chybí. Čtenáři se může jevit matoucí i zvolené grafické odlišení editorova výkladu od původních citací nebo doplňování názvů pro „snadnější orientaci“ k těm úryvkům, které v originále názvy nemají, případně neuvádění konkrétního překladatele u nově přeloženého textu.
Sebereflexe fotografického média jako nový pohled na modernismus, filosofii,literaturuči vědu se nám zde tedy ukazuje poněkud deformovaně, spletitě a nejasně, což ale příliš nemění na tom, že Myšlení o fotografii je užitečnou publikací. Může sloužit široké veřejnosti jako vhled do dějin i teorie média fotografie, stane se jistě cennou pomůckou pro studenty i pedagogy vysokých škol, nadhodí nitky souvislostí těm, kdo budou chtít rozplétat klubko myšlení o fotografii dál.
1 Viz Zdeněk Hudec, „Stále kinema / Zlatý řez (Českým myšlením o filmu)“, Cinepur č. 60, r. 16, 2008, s. 41.
Markéta Magidová