Lucia L. Fišerová: Jako kurátor přicházíš do styku s množstvím fotografických obrazů. Navíc už dlouhá léta pracuješ jako pedagog na fotografické škole. Rukama ti prochází stovky fotografií, které jako teoretik analyzuješ, jako kritik a jako kurátor usouvztažňuješ. Necítíš tento moment někdy jako kontraproduktivní ve vztahu ke své vlastní fotografické tvorbě? Jak se dá skloubit penzum teoretických vědomostí s vlastní fotografickou vizí, bezprostřednost tvorby s kritickým nadhledem?
Tomáš Pospěch: Vždy jsem se považoval především za fotografa, a jako mnozí v českém prostředí, někdy jsem nucen, někdy rád vstupuji do různých rolí. Ale snad proto jsem nikdy jako fotograf nebyl příliš produktivní, mé projekty vznikají léta. Nepůsobím však jako výtvarný kritik, nepotřebuji nadhled, jsem vždy do věcí ponořen, ať už jako editor, kurátor, autor textů nebo fotograf. Řadu témat, která mne zajímají, si sleduji místo vlastních věcí v přednáškách, textech, kurátorských projektech nebo si je třeba ověřuji i přes práce studentů. Každé hledání si nachází své médium.
LLF: Ve svém projektu Krajinky.jpg podrobuješ zkoušce naši vizuální zkušenost s formou velkoformátové fotografie, jejímž námětem je ale virtuální skutečnost. Tvůj nejnovější projekt je jakýmsi kritickým návratem k vlastní rané tvorbě z 90. let. Je práce na tomto projektu pro tebe spíše fotografická, anebo kurátorská?
TP: Když pracuji na novém projektu, hledám autory, kteří se dotkli něčeho podobného. To asi není dobrý přístup, jak přesvědčovat okolí o originalitě a autentičnosti svých prací, ale mne baví toto samplování obrazů a myšlenek, které zasahují nás všechny, nechávat odkryté. Dlouho o svých věcech přemýšlím, často pak kromě vlastních fotografií vzniká výstup v podobě přednášek, publikovaných textů, kurátorských výstav. Baví mne si o umění přemýšlet ve všech těchto modech, vzájemně se prostupují a doplňují. V projektu pro Ateliér Josefa Sudka zúročuji svou předchozí kurátorskou a editorskou zkušenost. Používám tyto naučené nefotografické přístupy a spojuji je s fotografickými. Tak jak dlouhodobě pracuji s archivy jiných autorů, kladu vedle sebe vizuální materiál v přednáškách, je pro mne lákavé tyto činnosti přenést i na vlastní archiv a znovu odkrývat myšlenky, které mi tehdy připadaly zajímavé, ale třeba také ty předchozí významy trochu poťouchle odklánět.
LLF: Co je to za materiál, se kterým teďnově pracuješ?
TP: V letech 1994–1999 jsem vytvářel studie na černobílé negativy 18 × 24 cm a na ně úzce navazovalo několik performancí. Zdůrazňuji tu práci na velký formát, protože procesuálnost a působení času zde byly důležité. Fotografie vznikaly v jedné místnosti, postupně a pomalu, jednou z důležitých složek byl usazovaný prach. Označoval jsem je jednoduše jako zátiší, i když dnes bych totovymezení nepoužil. Všímal jsem si v nich časovosti, fotografoval stopy po předchozích událostech, prach na předmětech i na negativech, tematizoval samotný proces vznikání fotografie. Zajímal mne negativ jako objekt i jako přehlížený mezičlánek fotografie nebo zdánlivá iluzivní průhlednost fotografie, vztah rámu a okraje. Jednou z otázek bylo, jak fotografii dekonstruovat a zkoušet ji vystavět nově. Ne náhodou léta vedu ve škole cvičení, kdy mají studenti hned po nástupu do školy vytvořit fotografii, kde není obraz vůbec uvědomován, tedy jakýsi nulový bod.
LLF: V tradičním vnímání je fotografie výsledkem zachycení okamžiku. Časovost ve fotografii lze ale vnímat i jinak – například zaznamenáním bezčasí anebo vystavením samotné fotografie procesům odvíjejícím se v čase. Tvé zdánlivě „bezproblémové“ snímky zátiší jsou ve skutečnosti sofistikované, promyšlené obrazy, analyzující samotné médium fotografie. Jak důležité je pro tebe toto hledisko neustálého zkoumání média?
TP: Hned na začátku zájmu o fotografii jsem se seznámil s fotografiemi a texty Bořka Sousedíka, krátce nato s tvorbou Jana Svobody, knihami o konceptualismu z Jazzpetitu, takže mi autoreflexivní zkoumání média připadalo ve fotografii přirozené. I když teď několik let zkouším přístupy, jak pracovat s archivním fotografickým materiálem, především zkouším, jak oslabit to, co archivní fotografie znázorňují, a jak odklonit pozornost na konstruovanost sdělení, na to, co pod svou zdánlivou bezproblémovou iluzivností zakrývají. Vždyť fotografie nejenže zobrazují skutečnost, ale především vytvářejí komentář k dalším fotografiím.
TOMÁŠ POSPĚCH, 10 a 20 kostek, 1997/2010, inkjet print, 24 × 18 cm.
Lucia L. Fišerová
