VLIVNÝ MUŽ
Ai Weiwei hovoří s prezidentem Nadace Gwangju Biennale o uvědomování celkové situace, která z něj udělala to, čím je. Yongwoo Lee ve spolupráci s Helenou Kontovou
Yongwoo Lee: Rád bych začal tím, jak oba chápeme současné umění, tedy jako odpověď na neodkladné společenské otázky a kritické požadavky. Mnohokrát jsme spolupracovali, nikdy jsme ale do hloubky neprobrali naše cíle a sociálně-politické a umělecké vlivy. Možná je tomu tak proto, že oba chápeme okolnosti, jichž jsme svědky doma i v zahraničí, a tím pádem máme společnou představu o tom, co by mělo být umění. Máš někdy tendenci snažit se prostřednictvím svého umění ovlivnit společnost?
Ai Weiwei: Není těžké definovatroliumění ve společnosti, jak jsi ji právě podal. Umění je živoucí entita, která dýchá prostřednictvím společnosti. Umění by mělo být schopno se vyslovovat k naléhavým společenským tématům a kritickým otázkám nikoli proto, že je politické, ale proto, že je společensky živé a životaschopné. Kůži umění nelze považovat za skutečné umění.
Umělci, stejně jako ti, kdo umění rozumějí, jsou vzácní. Umělecké kruhy nejsou moc velké a nijak zvlášť se nerozšiřují. Snažím se nalézat nové tendence a možnosti prostřednictvím komunikace po internetu. Díky tomu jsem se stal „Ai Weiweiem“– protože dost dobře nemohu svá díla vystavovat zde v čínských galeriích a je také prakticky nemožné, aby se moje jméno objevilo v čínských novinách nebo na zdejším internetu. Občas žertem říkávám, že kdyby někdo vyfotil má záda a vystavil tu fotografiinamístním webu Weibo, vláda by ji objevila. Tím jsem si naprosto jistý. To je velmi zajímavé. Stává se z toho metafora – vidíš, jak se dnešní společnost bojí obrazů. Proč je určité věci třeba mazat? Takže lidé začínají argumentovat tím, že mne nepodporují nebo nechápou to, co říkám, nebo tím, že je jim to dokonce úplně jedno. Nepřestanou se ale nikdy ptát: Proč tenhle člověk nesmí být na internetu? Na takové otázky pochopitelně nikdo neodpoví, takže tu ta otázka zůstane. Stále mám na paměti nově vzniklý potenciál internetu a zatím jsem přesvědčen o tom, že je velmi úspěšný. Zároveň mi ale přináší spoustu problémů, protože má silný vliv a přesahuje mě. Časem tě začne nenávidět a myslí si, že jsi strašný.
YL: Dvanáct let, od roku 1981 do roku 1993, jsi žil v New Yorku. Jak se podle tebe Čína změnila v době, kdy jsi žil v zahraničí? A jak se Čína změnila v průběhu dvaceti let, která jsi následně strávil v Pekingu?
AW: Myslím, že pro zásadní rozdíly v Čínské společnosti ve vztahu ke mně byla klíčová jistá osoba jménem Ai Weiwei. Byl to on, kdo se rozhodl změnit společnost a málem se mu to podařilo. Snažím se být skutečnou součástí nové internetové generace. Yongwoo, jsme sice o něco starší, ale stále jsme součástí internetové generace. Díky této základní výměně informací dosahujeme určitých pokroků.
YL: Myslíš si, že se ti od tvého návratu podařilo prostřednictvím internetu dosáhnout skutečných změn v čínské společnosti? Věříš v elektronickou demokracii?
AW: Snažím se pracovat na velmi konkrétních a specifických věcech, jichž se snadno může kdokoli zúčastnit a v jejichž rámci může být jakékoli přesvědčení správné i nesprávné, pravdivé i nepravdivé, skutečné či falešné. Na internetu každodenně trávíme spoustu času a vidíme, jak se svět začíná proměňovat. Lidé jsou svobodnější, protože se mohou snadněji dostat k informacím. Mají vyváženější pohled a mohou tak činit nezávislejší soudy a volby. To vše se děje a v tom spočívá změna. Další změnou je to, že Čína je bohatší. To může mít za následek v mnoha ohledech vzrůstající nerovnováhu ve společnosti. Problémy související s životním prostředím a korupční skandály jsou problémem na všech úrovních. Nerovnoměrné rozdělení bohatství narušuje vzdělání a vede ke vzniku mnoha dalších problémů. Mnoho krizí má svůj počátek v nečekaných směrech vývoje.
YL: Co si myslíš o cenzuře a kontrole informací fungující v Číně? Jsou stále tak přísné nebo se to zlepšilo? Snažil ses někdy pochopit postoj vlády?
AW:V Číně fungují pravidla související s kontrolou toku informací. Existuje zde velké Ministerstvo propagandy, které ovládá strana. Uvědomil jsem si, že ani média, ani jednotlivci nemohou nalézt jméno „Ai Weiwei“, ani články o něm. Dokonce ani ty, které jsou ke mně kritické, protože zakázáno je jméno samo o sobě. Takže o mně neexistují žádné kritické články, což je zvláštní. Po šedesáti letech mne obvinili z daňového podvodu, a to je jen tak, že? Pokud někdo nabourá s autem nebo něco ukradne, nikdo o tom nenapíše ani slovo, je to však považováno za vážný zločin. Z mého případu je jasné, jak dokonale ovládají tok informací. Cenzura je silná. Je zde víc než sto tisíc „internetových policistů“, kteří se na síti nevěnují ničemu jinému než mazání informací. Ale zároveň z Číny ročně odjíždí do zahraničí statisíce studentů. Loni vycestovalo téměř 170 000 středoškoláků. V roce 2005 poslali jen do USA 65 000 studentů.
YL: Jednou jsi mi vyprávěl o svém dětství a vztahu se svým otcem, ceněným básníkem Ai Quingem, a především o jeho izolaci ze strany pekingských úřadů. Ovlivnil tento incident tvůj vztah k Číně?
AW: Otec studoval umění v Paříži. Byl výborný umělec, a kdyby v této kariéře pokračoval, mohl být jedním z nejlepších v Číně. Mnozí z jeho generačních souputníků vědí, že byl vynikající. Ale po svém návratu byl uvězněn a ve vězení se z něj stal básník. Stal se velmi známým básníkem. Ovlivnil mne, cítím určité zděděné hodnoty. Posílily mne a zapojily mne do politického boje, protože jsem se narodil v tak politicky bouřlivé době.
YL: K jakým sociálním otřesům docházelo?
AW: Vidím, jak moudrý můj otec byl. Miloval i ve složitém období svého života umění a poezii. Jsem si naprosto jistý, že mu to v nejobtížnějších dobách pomohlo. To mě i mé sourozence v dětství ovlivnilo. Chápu rovněž, jak dokázal přežít složitou situaci, kdy musel uklízet veřejné záchody. Byl donucen je uklízet – a to ne jeden záchod, ale mnoho. Měl jich na starost asi třicet a bylo to ve velmi chudé venkovské oblasti. Vzpomínám, jak byly zaneřáděné.
YL: Kde to bylo? Daleko na venkově?
AW: Přesně tak. Dělal tu práci dobře. Ze začátku jsme cítili hanbu za to, že otec musí 205 dní v roce čistit záchody. Řekl nám: „Víte, že mi je šedesát. Až dodnes jsem nevěděl, kdo čistil můj záchod.“ Je to člověk, který svou práci dělal pořádně. Nikdy předtím žádné fyzické práce nevykonával, byl intelektuál. Velice se ale snažil, aby každé z těch míst důkladně vyčistit, posypal je suchým pískem a vysmýčil každý kout. Dokázal na záchodech vytvořit čisté a svěží prostředí. Toaletní papír je relativně nový vynález, tehdy neexistoval žádný materiál, jímž by se lidé mohli utírat. Nemohli dokonce použít ani staré noviny, protože na titulní straně byla otištěna Maova slova. Kdyby člověk noviny použil k tomuto účelu, bylo by to považováno za kontrarevoluční čin. Vyrůstal jsem ve velmi absurdní společnosti. Nikdy jsem s otcem ani s dalšími členy rodiny moc nediskutoval, svým způsobem jsem chtěl jejich příběhy ze svého života vytěsnit. Když mě zatkli, byl jsem přesvědčen, že jejich příběhy by mi mohly pomoci překonat temné časy a zážitky. Otec byl rovněž roky vězněn a byl velmi známý.
YL: To je neobyčejný a dojemný příběh. Vraťme se ale zpět k umění. Tvá přítomnost v Evropě, na Bienále v Benátkách v roce 1999 a na Documentě 12, měla velký dopad. A projekt Slunečnicová semínka v londýnské Tate Modern v roce 2010 vyvolal silnou a okamžitou odezvu. Jaké máš pro tento úspěch vysvětlení. Považuješ se za slavného umělce?
AW: Myslím, že jsem populární, ale má popularita je trochu zvláštního druhu. Lidé často říkají, jak jsem populární. V novinách si o sobě čtu každou chvíli, ale nepřipadá mi to skutečné. Snažím se držet mimo. Když vyjdu z ateliéru, musím nejdřív zjistit, jestli mne někdo nesleduje, a pokud jdu se synem do parku, musím myslet na to, že by se někdo mohl skrývat v křoví a fotografovat mne, hlavně tajná policie. Je to absurdní. V Číně se mé jméno nesmí vyslovit, ale když jdu po ulici, tak mne často mladí lidé zastavují, fotografují si mne nebo mi potřásají rukou a říkají, že mne podporují. Tento druh popularity může v Asii do určité míry existovat, pochází ale hlavně z USA. Často říkám policistům: „Tohle byste neměli dělat, protože to mne jenom dál proslaví.“ Jsem příliš slavný a často se objevuji ve zprávách. Měl bych být jen umělec a dělat svou práci. A já nejsem ani dobrý umělec. Jsem jen umělec.
YL: Říkáš, že nejsi dobrý umělec? Jak se pozná dobrý a špatný umělec?
AW: Nevím, co je to dobrý umělec. Nevím, jestli je to tak dobře nebo špatně. Mám za to, že na světě existuje mnoho povolání, činností či prací, ale jedině umění je všudypřítomné. Umění dokáže vyvolat dialog a propojovat různé části společnosti. Rád si hraji s koncentrovanými informacemi či stimuly. Hrát pouze jednu roli mi připadá omezující. Rád bych zastával různé pozice. Pochopení celkové situace ze mne udělalo to, čím jsem. Věnuji se koncentrovaným informacím a různorodým akcím.
YL: Zajímavým aspektem tvé tvorby je to, že vznikla jako součást architektury a designu, například tvá spolupráce s ateliérem Herzog & de Meuron na výstavbě stadionu a s Normanem Fosterem při rozšiřování pekingského letiště. I naše spolupráce začala prostřednictvím architektury, když jsi se v roce 2011 na Gwangju Biennale stal jedním z ředitelů části věnované designu a vytvořil jsi společně s kurátorem Seung H-Sangem projekt Gwangju Folly. Jak jsi nalezl svou pracovní metodu, když jsme se dali dohromady? A jaké byly tvé první dojmy při řízení bienále?
AW: Normana Fostera jsem například moc dobře neznal. Jeho projekt jsem zaznamenal jenom prostřednictvím fotografií. Pro mě to ale byl významný proces, protože to nikdo nedělá. Když jsem přišel s tím, že bych to vše chtěl vyfotografovat, byl dost překvapený. Jeho tvorba s fotografiemi úzce souvisí a řekl, že je to dobrý nápad. Potřebovali jsme jeho pomoc, abychom se do těch míst vůbec dostali, protože tam panovala téměř vojenská bezpečnostní opatření. Pokaždé, když jsme tam šli, tak nám museli otevřít dveře, vycházeli nám opravdu vstříc.
Dokonce ani stadion, na jehož tvorbě jsem spolupracoval s Herzogem & de Meuronem od začátku do konce, podle mne nikdo neměl v úmyslu zaznamenat. Všude kolem je spousta příležitostí, mnoho věcí, k nimž lze přistoupit z nejrůznějších úhlů. Připadá mi překvapivé, že lidé se vždycky vydají jediným směrem a o nic dalšího se nestarají. Není třeba vynakládat žádné úsilí, stačí jen stát na místě a stejně postupuješ vpřed. Nemusíš se nikam hnát. Tomu ale nikdo nevěří. Vypadá to, že se všichni ženou jedním směrem. Je těžké tohle vykládat mladým lidem, protože vzdělání toto sdělení převálcuje tím, že říká: musíte chvátat, protože jedině tak se někam dostanete. Potíž je v tom, že lidé nemají trpělivost. Jak prohlásil Kafka: netrpělivost je hřích. Takže, když jsem začínal s designem, měl jsem za to, že by bylo dobré zaznamenat celý proces stavby stadionu. Stadion uvidí kdekdo, ale nikdo neví a nikoho ani nejspíš nezajímá, jak byl postaven. Takže jsme to poctivě zaznamenali a vyslali jsme tam lidi, aby postup prací vyfotografovali. A vznikl tak soubor…řekněme uměleckých děl. Jsou to jen poctivé záznamy. Když do svého umění vložíš poctivost, tak tě označí za aktivistu.
YL: Uvádí se, že součástí tvé tvorby je čistota čínské tradice a její přísné hodnoty, zároveň však tvé dílo volá po různých výkladech, protože odkazuje na složité a palčivé společenské otázky. Jaký je tvůj pohled na vztah mezi těmito dvěma aspekty tvé práce?
AW: Myslím, že vezmeme-li v úvahu různé umělecké subjekty, tak je umění na jedné straně o paměti a na straně druhé o našich snech. Prostřednictvím vzpomínek si snažíme odpovědět na otázku, kdo jsme a odkud pocházíme. Prostřednictvím snů se snažíme dosáhnout stavu překonávajícího to, s čím dnes nejsme spokojeni. Současné umění proto není prosté, jde v něm o pochopení toho, jak myslíme – naší lidské citlivosti či inteligence – a vytvoření nějakého druhu manifestu. Každé dílo má svůj manifest. Tak nějak bych to popsal.
YL: Měl jsem na mysli to, že mnoho z tvých prací úzce souvisí s čínskými tradicemi, jako je porcelán a nábytek.
AW: Fascinuje mne chování našeho národa. Myslím, že veškerá umělecká díla jsou zde produktem takzvané hmotné kultury, její estetiky a morálních postojů. Život a dějiny této kultury jsou fascinující, to, jak zde lidé přežili všechny ty vzestupy a pády a jak odlišní jsou od zbytku světa. Myslím, že člověk se o věci něco doví jedině tak, že s ní pracuje, takže jsem začal sbírat umělecká díla. Začal jsem je rozkládat a zase je skládat, měnit jejich uspořádání ve snaze je interpretovat prostřednictvím jejich vlastní logiky, ale zároveň s využitím současných forem. Některá z mých děl jsou poměrně náhodná.
YL: Na letošní Bienále v Benátkách jsi byl pozván, abys pod kurátorským vedením Susanne Gaensheimer společně se třemi dalšími umělci vytvořil expozici v německém pavilonu. Můžeš nám o tom projektu říct něco víc?
AW: V německém pavilonu vystavujeme čtyři. Ne přímo v něm, ale ve francouzském pavilonu. Jeden z nás je Němec, ale ostatní dva pravděpodobně ne. Dva z těchto umělců jsou fotografové, je to velice zajímavé. Kurátorka mne požádala o vytvoření instalace, takže jsem opět pracoval s tradičními předměty a vznikla jedna rozsáhlá instalace, nové dílo.
YL: Dozvěděl jsem se, že němečtí a francouzští komisaři se dohodli, že si prohodí pavilony.
AW: Moc o tom nevím, ale mám za to, že je to docela dobrý nápad. Myslím, že koncept národnosti je už překonaný a národní pavilony se přežily. Možná mohou jmenovat národního kurátora, který výstavu zorganizuje, ale ani to není nutné.
YL: Mám za to, že stále nemůžeš volně cestovat. Co bude se zahájením tvých dvou připravovaných projektů? Můžeš tam vyslat někoho svým jménem, jako třeba asistenta nebo někoho z rodiny.
AW: Budu se nad tím ještě muset zamyslet. Policie mi nedovolí odjet ze země. Mohl bych s nimi třeba udělat dohodu: „Když mě pustíte, budu zticha. Nebudu dělat hluk.“
YL: Kromě Bienále máš ještě další projekt na Giudecce. Můžeš nám o něm říct něco víc?
AW: To je velmi citlivý projekt. Bude o mém zadržení. Všichni chtěli vědět, co se mnou bylo, když mne 81 dní drželi ve vazbě. V německém pavilonu se do citlivých témat pouštět nemohu. Když ale neřeknu, co se mnou bylo, budu muset čelit mnoha otázkám. Do kostela na Giudecce připravuji šest beden. Organizátoři se musejí připravit na všechny možné problémy. Víc prozradit nemůžu.
YL: Jaký bude další projekt, na němž budete mimo Bienále spolupracovat?
AW: V jednání je několik projektů v USA a v Evropě. Brzy budeme mít jasněji.
Helena Kontová je editorkou časopisů Flash Art International a Flash Art Czech & Slovak Edition.
Ai Weiwei se narodil v roce 1957 v Pekingu, kde žije a pracuje. Společně s Romualdem Karmakarem, Santu Mofokengem a Dayanitou Singh bude reprezentovat Německo na pavilonu v rámci Benátského bienále 2013.
Vřelé díky Mauriziovi Bortolottimu za spolupráci na rozhovoru.
AI WEIWEI, Barevné vázy, 2007–2010. S laskavým svolením autora.
He Xie, 2010, pohled do výstavy v Hirshhorn Museum a Sculpture Garden, Washington, DC, 2012, foto: Cathy Carver.
AI WEIWEI, Olympijský stadion, Peking, 2008, foto:archiv autora.
Mapa Číny, 2008, sbírka Faurschou Foundation, s laskavým svolením autora.
Yongwoo Lee je spisovatel a kurátor. V současnosti je ředitelem Nadace Gwangju Biennale.
