Vít Havránek: Ještě než se dostaneme k vaší práci, tak bych se zeptal, jakým způsobem jste uvažovali o minulosti i současné gesci československého pavilonu na bienále v Benátkách. Jaké zaujímáte stanovisko k současné dohodě o národních reprezentacích a k tomu, že nyní zde výstavy vznikají pod gescí samostatných států, ale dřív to byl společný pavilon? Ten však i ve vašem případě může vzbuzovat představu návaznosti na československou minulost. Nebo je to otázka, která vás moc nezajímá?
Petra Feriancová: Samozřejmě zajímá, ale nepracuji s ní. Je to příliš komplexní otázka, kterou bych nechtěla dál rozvíjet. Pavilon je krásný, ale je to přesně ten typ architektury, který nebyl příliš vstřícný vůči funkci umění, které se v něm má ukazovat. Například světlík je velmi složitá věc. Vnímám jej podobně jako v Domě umění v Brně, kde okna, výhledy z nich a okolní prostor jsou mnohem zajímavější než to, co se nachází uvnitř. A architekti jako kdyby na to nedbali, což je asi jejich legitimní přístup, ale ztěžuje to situaci pro umělce, kteří přeci tolik nepotřebují krásné a lákavé prostory.
VH: Je esencialistické číst umění skrze příslušnost k nějakému národu nebo národní identitě, kterých se současné umění chce svým způsobem zbavit ve prospěch univerzality anebo národní identity kritizovat. A přitom jsou pavilony v Benátkách pořád zajímavé – právě tím, že se umělec nemusí s národní identitou nutně ztotožnit, ale může její kritiku použít jako startovní bod – jako to třeba před pár lety udělal Santiago Sierra. Jak se díváš ty, Zbyňku, na minulost československého pavilonu? Co si myslíš o předešlých instalacích a o myšlence rozdělení pavilonu?
Zbyněk Baladrán: Já osobně se k národní identitě nevztahuji, Petra také ne. Ve vztahu k pavilonu to spíš vnímám jako mezinárodní výstavu, kde dominují univerzální témata. Naše výstava v tomto problém identity neřeší. Spíš by se dalo říct, že problematika národní reprezentace a toho, co to znamená v rámci Benátského bienále a v rámci světa umění, je někde uvnitř za dalšími vrstvami našeho projektu. Každopádně si myslím, že pavilón by měl zůstat československý, jako jakási idea sdílení, sounáležitosti, která nereflektuje současné státní hranice a čistě národní reprezentace.
VH: Jak vnímáte váš trojúhelník umělec-kurátor-umělec? Jaký způsob kohabitace/ soužití volíte? Máte společné téma, metodu práce, nebo je to spíš „konfederativní přístup“; myšlenka federace dvou instalací, o kterých předpokládáte, že budou komunikovat napříč tématy?
PF: Letošní konstelace vůbec nemá být politická. To, že Zbyněk je Čech a já Slovenka, je prostě fakt. Já jsem Zbyňkovi napsala mail, že mám určitý poměrně velký archiv a chtěla bych mu dát nějaký systém. Zbyněk na můj mail reagoval tak, že by z toho archivu, který přežil různá stěhování a záchvaty úklidu, vytvořil film.
VH: A jak to mají číst lidé, kteří přijdou do pavilonu a neznají bezprostředně vaši práci? Jak mají dešifrovat ten model, vněmž spolupracují dva umělci? Jak vnímáte vlastní vzájemnou komunikaci?
PF: Myslím si, že to je spíš otázka, kterou má řešit kurátor. Já průběžně svoje nápady měním, ale od začátku bylo jasné, že Zbyněk bude dělat film na základě materiálů, které jsem mu poskytla. Film pak celou věc jistým způsobem uzavírá. Myslím však, že Zbyněk pracuje s mým materiálem spíš jako s ilustrací, protože měl od začátku nějak postavený scénář. Četla bych to tak, že moje věci mají dvě podoby: jedním výstupem je katalog, který uspořádává obsah archivu, a druhým je samotná instalace.Vnímám to jako dva způsoby uspořádání jedné a té samé věci. A Zbyněk může zastupovat třetí způsob. Pro mě sa však tento materiál stal tématem a pro Zbyňka asi ne.
ZB: Ano, zas tolik ne. Když mě Petra a Marek oslovili, tak to v první chvíli alespoň pro mě vypadalo, že to bude společný projekt, společná práce na něčem. Rychle jsme si vyjasnili, co je obsahem sbírky, jaká je role Marka, a vlastně se to spíš rozdělilo do tradičnější role kurátora a umělce. Teď bych ale řekl, že to je kurátorovaná výstava se dvěma umělci se společným východiskem, které je vnitřně propojeno v rámci logiky postupu práce.
VH: Takže stručně řečeno je to meditace, reflexe dvou lidí nad společným materiálem.
ZB: Ten materiál je společný – Petra ho zpracovává v rovině evidence a mě oslovila jako někoho, kdo by ho mohl určitým způsobem roztřídit, nebo v něm vytvořit jiné strukturování. Ale na to jsem se necítil, protože jsem měl pocit, že to je příliš heterogenní sbírka, abych jí dával nějakou jednoduchou mřížku, které bych věřil. Napadla mě jiná věc, a sice, že bych se k tomu skvělému materiálu postavil jinak – jako k určité manifestaci svých představ, a proto jsem směřoval k jakési video-eseji.
VH: Klíčová otázka – co to je za materiál? Co konkrétně reprezentuje?
PF: Je to sbírka, která patřila mému otci a i další věci, které jsou dovezeny z cest – suvenýry, fotografie, filmy, i moje vlastní fotografie –, pocházejí z okruhu mojí rodiny, ale na tom, kdo je vytvořil, zas až tolik nezáleží; resp. konkrétní příběhy zpracovávám v katalogu. A na druhé straně jsou to předměty mého otce, který sice necestoval, ale sbíral předměty, které jednoduše nepatří do každodenního života a lokality a jsou vlastně velmi exotické – atlasy, mapy, africké masky, dinosauří kosti…
VH: Z jakého období sbírka pochází?
PF: Jsou v ní různé skupiny předmětů: mušle, masky, mince, známky – takové ty klasické monotematické sbírky; fotografie z různých koutů světa. Například teta byla v Africe, otec chtěl jet za ní, ale sebrali mu pas – to bylo v 70. letech. Každá skupina předmětů zastupuje určité období. Některé mají pedagogický účel – např. dokumentace architektury (např. hřiště, hotely, veřejné prostory), protože otec byl architekt. Skupiny se vzájemně prostupují a přeskupují, ale každé téma má svoje období – např. holubi léta 1948–62, filmy jsou z období od 50. let do roku 1970, fotky jsou i ode mě, takže třeba z 90. let až do roku 2000, masky jsou neukončená sbírka.
VH: Byl tvůj otec tedy typ kompulzivního sběratele?
PF: Ne. Byla to pro něj – a je tomu tak i v mém případě – přirozená věc, která doprovázela jeho zájmy a dokumentovala je. Proto je možné se na sbírku zpětně dívat jako na dílo, které vypovídá o životě. Všechny skupiny předmětů dohromady fungují časoměrně. Můžou odměřovat čas. Jsou pomůckami a materiálem, se kterým se dá pracovat. Nevidím důvod hledat nějaké jiné, protože tohle je jako skříň, kterou otevřu, a je to vždycky nový objev. Přitom způsob uložení věcí v skříni je v první řadě utilitární, neklasifikuje.
VH: Je to tedy určitý způsob čtení sbírky a podmínek vzniku v etnografickém smyslu, který věnuje pozornost kontinuitě příběhů (historii), znakům autenticity místa a nějakým podobám rituálů? Předměty zde mají dvojí význam: za prvé reprezentaci (v případě masek nebo pazourku) jejich vlastní funkce v jiných kulturách, a za druhé jsou aktéry příběhu o někom, kdo v době reálného socialismu skrze sociální a rodinné známosti v Bratislavě mapoval třetí (a první) svět. Jak vnímáte tyto dvě vrstvy?
ZB: Myslím, že samotná sbírka i způsob, jakým ji Petra uchopuje, se během posledních měsíců změnily. Je to daleko osobnější, než to bylo na začátku, kdy to fungovalo jako sbírka, která se týká jenom Benátek, ale vlastně se to rozrostlo a zpětně vrátilo k Petře jako takový osobní dotek. Já jsem oproti tomu zůstal spíš u počátečního momentu a tento archiv využívám jako motiv, který lze dál prohlubovat. Nazval bych to ale spíš antropologickým pohledem než etnografickým, protože jsem se snažil najít, co znamenají Benátky jako univerzální symbol, ať už kulturně, historicky, nebo sociálně.
PF: Původně jsem sice také myslela na Benátky, ale bylo tam tolik malířských a literárních referencí, až z toho vykrystalizoval hlavně motiv cesty. A zároveň s tím i Marco Polo, orient, romantici, turisté. Vyhýbala jsem se materiálu, který vznikl přímo v Benátkach, neboť se toto město vlastně stává tím, čím je pro své pozorovatele.
ZB: Je to taková nekonečná asociace, která má někde střed a od něj se dál rozvíjí– začíná v československém pavilonu, ale může se rozrůst do nekonečna.
VH: A kde je úhel pohledu, který dává smysl pro diváka? Je zde nějaký kód, přes nějž lze poznat, zda se jedná o sbírku, jež vypráví jistý rodinný a historicky lokalizovaný příběh, anebo mají instalace působit poetikou, jež má vyzývat a být návodem či inspirací pro divákovou vlastní naraci nebo denní imaginaci?
PF: Tím, jak si věci interpretuje divák, se příliš zabývat nechci. Samozřejmě navrhuju určité způsoby uspořádání věcí, takže tu jsou prezentovány určité systémy. Ale určitě se nechci zamýšlet nad nějakými možnými interpretacemi, které si divák hypoteticky vytvoří. Jsme přeci každý jiný a já se nevyhnu měření věcí podle sebe.
ZB: Instalaci sbírky řeší Petra, já se k ní vztahuju jako k heterogennímu „moři“, němž všechny jednotlivé kapky vody nebo sedimenty dávají nějaký obraz. Pokouším se tím mořem udělat jakési řezy. Takže celý film je subjektivní interpretace toho, jak vidím Benátky – jako sociální a kulturní symbol naší doby, naší touhy se tam vracet. Staly se jakousi podivnou výkladní skříní současné umělecké reprezentace. Ale přemýšlel jsem i historicky, jak město bylo organizované, co znamenalo pro romantiky, co pro obchodníky apod. Bavilo mě udělat řez a syntetizovat to všechno do jednoduchých tezí, které jsou poměrně fragmentární, protože jsou hodně široké.
VH: Oba často mluvíte o Benátkách, a současně říkáte, že o Benátkách ten projekt není…
PF: Samozřejmě, že je o Benátkách, ale v duchu opisování Itala Calvina, který je nikdy nepojmenuje. Řeším však ještě jeden „problém“ – jsem jakoby jednou nohou odtamtud, žila jsem šest let v Římě a odešla v podstatě proto, že jsem si uvědomila, že ztrácím euforii návštevníka, a vlastně vůbec, moje formace je odjinud a já se chci opět dívat na Itálii z dálky, přes knížky.
ZB: Dívám se na Benátky současnosti jako na symptom. Symptom současného stavu světa. Benátky možná z celé věci mizí, ale jen proto, že se v tom městě na vodě zrcadlíme. Pro mě je to přesná lokalizace, kde hledám určité znaky našeho pojímání světa a styčné body společenského řádu, které se snažím přečíst. Ale mám pocit, že univerzalita mého přístupu je v tom, že bych snad našel podobné konsekvence i v jiných místech, a film by sice vypadal jinak, ale měl by podobné vyznění.
PF: Pro mě to místo také pořád hraje roli, ale mezitím jsem udělala takovou cestu kolem světa. Já se naopak od tohoto přístupu čím dál víc vzdaluji, je pro mě stále méně a méně zajímavý. Teď jako by ten fyzický materiál, který mám, mluvil úplně o něčem jiném – ta otevřenost, která jde vlastně mimo mou kontrolu, mě na tom právě baví.
Zbyněk Baladrán (1973) je vizuální umělec. Žije a pracuje v Praze (zbynekbaladran.com).
Petra Feriancová (1977) je vizuální umělkyně. Žije a pracuje v Bratislavě (petraferiancova.com). Společně se představí v Česko-slovenském pavilónu na 55. Benátském bienále.
PETRA FERIANCOVÁ, Veduta / Order of The Things, 2013, foto: archiv autorky.
ZBYNĚK BALADRÁN, „Liberation or, …“, 2013, pracovní snímek, HDV.
ZBYNĚK BALADRÁN, „Liberation or, …“, 2013, pracovní snímek, HDV.
Vít Havránek je teoretik a kurátor, lídr iniciativy tranzit.cz.