Krzysztof Wodiczko, Out/Inside(rs), DOX, Praha
Kurátoři: Jaroslav Anděl a Krzysztof Wodiczko
Výstava Krzysztofa Wodiczka si kladla za cíl ukázat „jednu z nejobsáhlejších přehlídek jeho díla“. 1 Wodiczko zde byl představen jako umělec kritický k aktuálním politicko-sociálním systémům. „Prostřednictvím kombinace umění, technologií a kritického přístupu se Wodiczko ve svých pracích vyjadřuje k závažným společenským otázkám týkajícím se vztahu většinové společnosti a menšin,“ tvrdí tisková zpráva. Vše tedy zapadalo do dramaturgie DOXu, do jeho agoralinie, obrazu umělecké instituce jako instrumentu veřejné debaty.
Krzysztof Wodiczko v 80. letech tvrdil, že umělci by měli navázat na nedokončené snahy situacionistů (ale revidovat je) ohledně veřejného prostoru. 2 Veřejný prostor podle něj okupuje stát za účelem spektakulárního potvrzování státní moci a své heroické historie. V 90. letech se Wodiczko částečně vymezoval vůči revolučním avantgardním umělcům s vizí nového řádu. Svou úlohu viděl spíše v kritické diskusi odehrávající se ve veřejném prostoru, jež nabídne alternativní veřejnou sféru. Ta, finálně, může podle něj učinit revoluci nepotřebnou. 3
Jeho umělecké práce od 70. do raných 90. let se odvíjely v médiu, který tisková zpráva označuje a interpretuje jako sociální design a který je na výstavě marginalizován ve prospěch Wodiczkových projekcí ve veřejném prostoru. Svá vozidla pro bezdomovce, nástroje pro mluvení či berle s obrazovkou vnímal Wodiczko avantgardně, s cílem přiblížit se „produktivismu“ nového typu, nikoliv jako pouhý design. 4 Každý z jeho „výrobků“ je metaforou společenského vyloučení. Ty ze 70. let byly spíše konceptuálními propozicemi, od 80. let autor usiloval o jejich reálné rozšíření mezi diskriminovanými skupinami. Zatímco jeho rané vozidla-platformy, vozidla pro dělníky atp. vždy novým způsobem vytvářely komentář k existujícímu systému, pozdější „výrobky“ ustrnuly na jednom principu – namísto určité lidské potřeby (mluvení, sdílení, sblížení se) vytvořil Wodiczko distanciační přístroj, který měl integraci nebo výpověď usnadnit či zviditelnit a zároveň ji zveřejnit. Na výstavě jsou nicméně zcela dominantní Wodiczkovy veřejné projekce, respektive jejich dokumentace. Části lidského těla – obličej, ruce, oči atp. – promítá autor na budovy či sochy ve veřejném prostoru, které doplňuje hlasy vyprávějícími o útisku a utrpení. Tento mechanismus použil v desítkáchsvých děl. Může ale umění mající vyvolat kritickou diskusi být formálně i tematicky konvenční? Politika tvorby obrazů a estetiky je oním kritickým místem, vněmž ti, kdo veřejný prostor ovládají, mohou být odhaleni. Je-li vůči nim afirmativní a stává-li se estetické spektakulárním, pak není avantgardní, a to ani ve smyslu, který mu přiřadil Wodiczko.
Jeho zřejmě nejradikálnějším dílem bylopromítnutí svastiky na dům Jihoafrické republiky v Londýně v roce 1985. Jednalo se o subverzivní akci, původní „zakázkou“ měla být projekce na pomník Nelsona na Trafalgar Square. Namísto toho na protest proti rozhodnutí vlády Thatcherové o neuvalení sankcí na JAR kvůli apartheidu zobrazil symbol totality a nacismu na domu zastupujícím diskriminující režim. Do dvou hodin byla akce zrušena. Má-li jeho výstava v DOXu odhalovat temné stránky politických a sociálních řádů, proč zde kurátoři neprezentovali tuto událost? Namísto toho zde byla vystavena ta díla, která se zdají být kritická, ale jsou systémem kontrolována, podporována a usměrňována. Diváci, občané, návštěvníci získájí pocit, že mají volné ruce a volná ústa, i když každý jejich krok je předem určen. Dokladem toho mohou být i četné recenze, které k této výstavě vyšly, a které téměř jednohlasně oslavovaly „kritičnost“ Wodiczkových děl(„Autorova retrospektiva chce otevřít oči českým divákům“ 5 ) a důležitost DOXu, jenž takové výstavy hostí. 6 Politicky vydařené bylo i navigování mediálního obrazu výstavy díky jejímu názvu totožnému s Wodiczkovým dílem o romské menšině v Čechách. Výstavu Out/Inside(rs) můžeme považovat za přínosnou, ale opačným způsobem, než tvrdí autor, kurátoři, instituce i média: ukazuje totiž důkladným způsobem hned několik anti-veřejných rozměrů umění – umělce jako marketingovou značku, galerii jako diktátora veřejného názoru, umění jako spektákl.
1 Viz tisková zpráva k výstavě.
2 Krzysztof Wodiczko, Critical Vehicles. Writings, Projects, Interviews, Cambridge a Londýn: MIT, 1999, s. 29.
3 Ibid, s. 140.
4 Ibid, xvii.
5 Kateřina Hanáčková „Monumentální terapieuměním“ http://www.artalk.cz/2013/05/02/monu- mentalni-terapie-umenim/ (cit. 4.5.2013)
6 Například Tereza Špinková „Krzysztof Wodiczko vysílá romského Masaryka na agoru“ http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek. phtml?id=776837 (cit. 2.5.2013) Lenka Lindaurová „Havlíček Borovský a Němcová s romskou tváří. Krzysztof Wodiczko vystavuje v DOXu“ http://art.ihned.cz/umeni-a-design/c1- 59494730-krzysztof-wodiczko-out-insiders-dox-recenze (cit. 30.4.2013)
Gabriela Velcová „Wodiczko odkrývá nepohodlné společenské pravdy“ http://magazin.e15.cz/kultura/wodiczko-odkryva-nepohodlne-spolecenske-pravdy-961373#utm_ medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink (cit. 3.5.2.2013)
KRZYSZTOF WODICZKO, Out/Insiders, 2013, videoinstalace, nastavitelné rozměry, courtesy Krzysztof Wodiczko a DOXCentrum současného umění, Praha.
Markéta Magidová je umělkyně a teoretička umění.