Maurizio Cattelan: Nazdar Johne. Slyšíš mě?
John Henderson: Ano, slyším tě překvapivě dobře.
MC: Tak tedy můžeme začít. Žiješ v Chicagu, což je pro umělce poněkud nezvyklé místo. Uvažoval jsi někdy o přestěhování jinam?
JH: Ale samozřejmě, o přestěhování uvažuji. Ale Chicago zase není tak špatné. Vlastně na tom vůbec nezáleží.
MC: Chicagu se moc pozornosti nevěnuje. Pro mladého umělce to nemusí být nejsnadnější…
JH: Opravdu to není tak těžké.
MC: Tak se přesuneme ke tvé tvorbě: Vidím v ní mnoho odkazů na dějiny umění, jiné umělce a období, počínaje abstraktním expresionismem až po minimalismus. V čem tedy spočívá tvoje originalita?
JH: Originalita je pro mne těžko uchopitelná věc. Není mým cílem sama o sobě, ale byl bych rád, kdyby mé práce ukazovaly na podmínky existence originality, a to ideálně svou formou, která vybídne diváka, aby kriticky uvažoval o předmětu či obrazu, na nějž se dívá. Zajímá mne poněkud archaické pojetí malířského gesta nebo „uměleckého doteku“, jako svého druhu příznak originality. V mých věcech je ale originální gesto přítomno jen jako ozvěna či stín.…
MC: Jako u kopií?
JH: Nikoli nezbytně. Jde spíš o překlad než replikaci. Například v ateliéru skutečně vytvářím malby, které postupně precizuji, tyto malby se ale následně dále přetvářejí do nových materiálů prostřednictvím odlévání či fotografie. Prostorové kvality originální malby tak lze reprodukovat v kovu nebo je zploštit prostřednictvím fotografie. Jisté aspekty originálů se přenášejí i do finálních děl, ale vždy přitom dojde ke ztrátě informace, což je přirozená vlastnost překladu – odstup od originálu. Nejsou to ale kopie. Blíží se spíše dokumentaci.
MC: Jako dokumentace vlastního vyjádření?
JH: To je docela přesné.
MC: To zní dost komplikovaně.
JH: A podle mne to komplikované být může.
MC: Viděl jsi někdy ducha?
JH: Ne. Ty ano?
MC: Vraťme se k tomu, jak používáš odkazy…
JH: Odkazům se nelze vyhnout. Ale nic proti nim nemám. Mohou fungovat produktivně, jako zdroj otázek, který vede diváka, jako vstupní brána k dílu. A znovu jde spíše o překlad, ale nikoli o předžvýkání. Mezi mými díly a odkazy, které v nich využívám, je jasná dělící čára.
MC: Tvoje nedávná výstava v neapolské galerii T293 zahrnovala i novou sérii nazvanou Nové odlitky. Působí to dojmem, že tyto práce přímo odkazují k tvému dřívějšímu cyklu Odlitky, který tvořily kovové odlitky maleb. Napodobuješ teď sebe sama?
JH: Existuje názor, že se umělci mohou uzavřít do svého charakteristického stylu a jejich dílo se tak může proměnit – předpokládám, že nezáměrně – v parodii sebe sama. Jde samozřejmě o klišé, ale důsledky tohoto názoru rezonují s mým výzkumem. Takže ano, Nové odlitky mohou být cílenou parodií Odlitků. Jsou namalovány tak, aby imitovaly kovový povrch odlitků, je to ale jen nápodoba. Desky ze série „Nové odlitky“ jsou jedinečné malby, zatímco „Odlitky“ jsou sochařskou reprodukcí jedinečných maleb. A tím se obloukem vracíme k mému složitému vztahu k originalitě. Nemusí být úplně snadné sledovat míru věrnosti nápodoby…
MC: Jde tedy o strategii k získání větší autonomie či nezávislosti na konkrétním stylu či metodice?
JH: Obvykle v ateliéru zároveň pracuji na různých projektech či sériích, takže to pro mě zatím nebylo nijak zvlášť důležité. Mám tendenci přeskakovat z jedné věci na druhou. Myslím, že Nové odlitky jsou spíše cestou k tomu, jak se donutit k novému zamyšlení nad Odlitky – alternativnímu přístupu ke směsi malby a plastiky, s níž jsem přišel v Odlitcích. Sochařské odkazy v Nových odlitcích jsou současnějšího rázua vypůjčují si prvky z ploché sériovosti Judda či Carla Andreho, přičemž spojují malířské gesto s jistým druhem modularity či zaměnitelnosti. Dalo by se říct, že proces odlévání, jímž vznikly Odlitky, je poměrně tradiční.
MC: Tvůj ateliér ve velkém industriálním loftu, je významným prvkem či protagonistou tvých videí a fotografií. Co tě k tomu místu tak poutá?
JH: Pokud hraji roli „malíře“, pak je tenhle ateliér tím pravým jevištěm.
MC: Ano, a sám se také v mnoha svých pracích objevuješ – vždycky aktivní a při práci. Jak významné je pro tvou tvorbu zpodobňování sebe sama?
JH: Mám za to, že moje umělecká činnost má své kořeny v performanci. Toto uvažování v sobě živím i tehdy, když pracuji sám v ateliéru. Dívám se při tvorbě sám sobě přes rameno. Tvorba malby – transplantování historických precedentů na současný pohled – je impulzem, který si je sám sebe vědom. Připadá mi proto jako naprosto přirozené zobrazovat se při práci.
MC: Ve svém videu Úklidy (2010) hraješ domovníka. O co jde?
JH: Jasný odkaz míří ke skvělému filmovému záznamu Pollocka malujícího ve svém ateliéru, přičemž má plátno napnuté na zemi. Ve vytírání podlahy svého ateliéru jsem spatřoval jasnou analogii horizontality Pollockova malířského vyjadřování. Výsledkem mého gesta jsou však pouze vodní stopy, které po pár hodinách zmizí. Tvorba malířského objektu a práce v ateliéru – per-formance – se samy stávají předmětem.
MC: Přesně tak a také mi to připomíná Gena Kellyho, jak tančí se všemi těmi mopy a košťaty.
JH: Ano, to v tom je také.
MC: Má ve tvé práci nějaké místo humor?
JH: Asi jsi na něj sám narazil.
MC: Takže jsme dospěli k tomu, že proces vytváření malby a hra s historickými formami se ve tvém díla projevují výrazně. Tím se filtruje zkušenost vyplývající z pohledu na dílo vytvářené rukama umělce jako diskursivního choreografa – pokud se na tvůj přístup dívám jako na celek, tedy alespoň do nějaké míry. Jak se ale díváš na zbytek, tedy řekněme na jednotlivou malbu? Co ta dělá ve tvé nepřítomnosti?
JH: Někdy se diskursivní tendence mé činnosti mohou stát rámcem jednotlivých děl, které pak fungují jako rekvizity, statisti či reprezentace. Snažím se ale vždy o autonomii každého díla, o schopnost těchto zbytků, když už si vypůjčím tvůj výraz, poskytovat zajímavý vizuální zážitek samostatně, bez ohledu na diskursivní struktury mé tvorby. Jednotlivá díla jsou jako artefakty, vysoce estetické záznamy činnosti.
MC: Johne, promiň, že to tak utnu, ale už musím běžet.
JH: V pohodě. Ciao, Maurizio.
John Henderson se narodil v roce 1984 v Minneapolisu. Žije a pracuje v Chicagu.
Vybrané samostatné výstavy: 2013: Peep-Hole, Miláno. 2011: T293, Neapol; MCA, Chicago; Golden, Chicago.
Vybrané skupinové výstavy: 2013: 55. Benátské bienále; Prague Biennale; 2012: „The Mystery Trend“, Wallspace, New York; „Seriously Connected Old Greyhair“, Christopher Crescent @ HD:Projects, New York; „Idea is the Object“, D’Amelio, New York; „Phantom Limb: Approaches to Painting Today“, MCA, Chicago; „Gaylen Gerber, John Henderson, DAS INSTITUT společně s Allison Katz“, Family Business, New York; „Richard Artschwager / Gaylen Gerber / John Henderson“, Golden, New York. 2011: „Chopped & Screwed“, MKG127, Toronto; „What If It’s All True, What Then?“, Mummery + Schnelle, Londýn. 2010: „Mute: John Henderson and Justin Swinburne“, Reference Gallery, Richmond (USA); „Friel, Henderson, Swinburne, Vincent“, Monument 2 Gallery, Chicago. 2009: „MFA Thesis Exhibition“, Block Museum of Art, Northwestern University, Evanston (USA).
JOHN HENDERSON, Cleanings, 2010, digitální video, 6:54 min.
The man I wanted to marry before I found out about sex, 2011, různá média, instalace v neapolské galerii T293. S laskavým svolením autora a T293, Neapol / Řím.Foto: Maurizio Esposito
Tento rozhovor je součástí série interview vedených v New Yorku sídlícím umělcem Mauriziem Cattelanem exkluzivně pro Flash Art International.
