KATEŘINA ŠEDÁ BOLA pozvaná kurátorkou Esther Lu z Taipeiského múzea umenia na 55. Benátske bienále, aby participovala na prezentácii Taiwanského pavilónu, spolu s Berndom Behrom a ChiaWeiHsu. Táto zvláštna zostava umelcov predstaví diela zaoberajúce sa vzťahom medzi „nami“ a „cudzincami“. Kurátorský projekt nesie názov Toto nie je Taiwanský pavilón. Kateřina svoj projekt rozvinula so skupinou BATEŽO MIKILU. Prečo Taiwan reprezentuje česká umelkyňa? Akým spôsobom jej dielo súvisí s dianím na Taiwane? Ako funguje spolupráca Kateřiny Šedej so skupinou BATEŽO MIKILU, ktorá pozostáva zo šiestich pätnasťročných študentov Masarykovho gymnázia v moravskej obci Zastávka? To skúsime ozrejmiť v nasledujúcom rozhovore.
Lýdia Pribišová: Čím ťa zaujala Zastávka? A ako vzniklo prepojenie situácie v malej obci pri Brne s Taiwanom?
Kateřina Šedá: Zpočátku nešlo o samotobec, ale především o fakt, že mě před dvěma lety oslovila šestice čtrnáctiletých studentů, abych jim pomohla něco na tomhle místě změnit. Obvykle totiž studenti v tomhle věku řeší úplně jiné věci než pomoc místu, kde ani jeden z nich nebydlí. To mě zaujalo natolik, že jsem do Zastávky přijela. Hned při první návštěvě jsem si všimla, že obec nemá žádné náměstí ani větší prostor v jádru obce. Středem této vesnice jsou totiž křižovatky a široké silnice, skrz které projíždí celé okolí. Zastávka je tímto rozdělená na řadu menších ostrůvků, které spolu příliš nekomunikují.
Když jsem dostala pozvání na cestu do Taiwanu, nehledala jsem mezi těmito dvěma místy žádnou souvislost, naopak se jí spíš bránila. Klíčovou věcí, které jsem si v Taipei všimla, byla nesmírná ohleduplnost lidí ve veřejném prostoru. Několikrát mě někdo na ulici upozornil, že mám rozvázanou tkaničku, když se někomu rozsypaly peníze, tak začala sbírat celá skupina lidí. V metru se nikdo netlačil a v obchodech se všichni usmívali. Když jsem však svoje poznámky sepsala, kurárka mi je opoznámkovala opačným názorem. Zpočátku jsem byla vzteklá a trvala si na svém – přece svůj názor neotočím! Teprve po pár dnech jsem si ale uvědomila, že mi tímto gestem pomohla uvidět situaci z opačné strany. Ohleduplnost tamní společnosti jsem s absolutní samozřejmostí vnímala jako pozitivní fakt a vůbec by mě nenapadlo, že hlavní problém může být právě v ní. Ohleduplnost je stav, kdy se okolí stane vaším středem. Pokud se ale okolí stane středem celé společnosti, je právě ohledupnost její hlavní problém.
V tom okamžiku jsem dokázala uvidět opačně i situaci v Zastávce: šest studentů reprezentujících okolí obce jsem od začátku brala jako pozitivní ohleduplný prvek a Zastávku jako problematický bod, na který si stěžují. Najednou jsem si uvědomila, že problém Zastávky je právě v jejím okolí, které se samo, prostřednictvím šestice studentů, ozvalo.
Zcela přirozeně, bez jakéhokoliv plánování, jsem tak před sebou měla dvě místa s úplně stejným problémem: okolí se stalo jejich středem.
LP: V tvojej práci sa zaoberáš interakciou v komunite, vytváraš nové komunity tým, že pre ne vytvoríš nejakú činnosť, zmysel ich existencie. V novom projekte sa zameriavaš na vzťah periférie a centra. Ako tieto vzťahy fungujú v benátskom projekte? Akým spôsobom tu pracuješ s komunitou?
KŠ: Ráda bych upozornila, že se nejedná o „benátský projekt“. Náš projekt se týká především Zastávky a v Benátkách bude probíhat jeho prezentace formou netradiční akce, jež má současně upozornit na situaci Taiwanského pavilonu v rámci Bienále.
Je to vlastně úplně poprvé, kdy jsem ve své práci zaregovala na podobnou žádost o spolupráci. Většinou si místa a účastníky svých akcí vybírám intuitivně sama a spíšse těmto „zakázkám“ bráním. Ale tentokrát jsem slyšela „volání z obou stran“. Obvykle totiž volá pouze jedna strana (kurátoři mě vyzývají k nějaké akci nebo výstavě), ale té druhé straně musím „volat“ já sama. Do svých akcí se snažím zapojit lidi stojící často mimo oblast umění, kteří o to většinou vůbec nestojí. A paradoxně čím méně o to stojí, tím víc já stojím o ně. Tentokrát jsem ale poprvé slyšela volání z obou stran a obě dvě ty strany říkaly totéž. BATEŽO MIKILU: „Toto není naše vesnice.“ ESTHER LU: „Toto není Taiwanský pavilion.“ Připadalo mi to jako důležité znamení – pojsem nestála v okolí jedné strany, ale ocitla jsem se uprostřed dvou stran.
Moje nová role v projektu s sebou logicky přináší i jiný typ spolupráce. Trvalo mi několik měsíců, než mě skupina pustila skutečně mezi sebe, abych nestála jako učitelka někde bokem. Museli jsme zapomenout na věk i respekt, abych s nimi skutečně splynula. Tentokrát nejsem autorka a oni účast- níci, ale jsme skuteční spoluautoři.
LP: (Otázka pre BATEŽO MIKILU): Čo vás viedlo k osloveniu Kateřiny Šedej, čo ste od nej očakávali, ako ste sa o jej práci dozvedeli?
Batežo Mikulu: O práci Katky jsme se dozvěděli prostřednictvím ŽO (Georgi Dimitrov), který se již dříve zúčastnil spolu s KI (Kristýna Fillová) její akce s názvem Líšeňský profil. Katčin způsob uvažování a tvorby nás velmi zaujal.
Už nějakou dobu jsme přemýšleli, jak bychom mohli změnit prostředí a vztahy v místě, kde se nachází naše škola. Představte si vesnici, která dříve byla pověstná svou hornickou povahou a byl tam rušný vesnický život. Ovšem dnes, kdy jsou veškeré místní doly uzavřeny, se i komunita rozpadla, a tím se rozpadly i vzájemné vztahy obyvatel. Tato vesnice je mimo to rozdělena i frekventovanými silnicemi a železnicí. Tohle je hlavní charakter Zastávky. Nejdříve jsme uvažovali nad účastí v nadačním programu nejmenované společnosti. Následně nás ale na základě katalogu Každej pes jiná ves napadlo zkontaktovat Kateřinu Šedou a požádat ji o radu. Ohledně tohto kroku jsme si nedělali žádné iluze. Dopadlo to ovšem nad naše očekávání.
LP: (Otázka pre Kateřinu Šedú a BATEŽO MIKILU) Ako prebieha vaša spolupráca? K akým výsledkom sa chcete dopracovať?
BM: Naše spolupráce nám přináší úplně jiný pohled na svět a spousty zkušeností, které nám škola obyčejně neposkytuje. Nehledě na to s námi Katka jedná jako se sobě rovnými, což je pro lidi v našem věku dosti neobvyklé. Jsme jí vděční za to, že s námi neztrácí trpělivost.
Jediné, v co doufáme, je, že se nám podaří něco změnit, že zanecháme nějakou stopu a že úsilí, které do tohoto projektu vkládáme, nezmizí.
KŠ: Scházíme se velmi často v prostoru, který jsme si v Zastávce pronajali, a myslím, že všem v okolí vrtá hlavou, co tam pořád děláme. Pro mě je důležité, že na věci přicházíme společně a ta věc patří všem stejným dílem. Nikdy jsem ještě nikoho nenechala nahlídnout tak blízko do mého procesu, aby byl po celou dobu jeho součástí, včetně všech mých chyb a omylů. Studenti nemají nic zadarmo – o víkendu brzo vstávají a celé dny se mnou pracují.
Jsem přesvědčená o tom, že v této obci nepomůže jednorázová akce, ale pouze trvalejší změna chování nějaké skupiny. Fakt, že okolí je středem obce, vnímám na tomto místě jako minus a přemýšlím nad tím, jak z toho udělat znamínko opačné. A to se stane pouze v případě, že okolí svoje chování otočí.
LP: Akú podobu bude mať vaša akcia na Bienále?
KŠ: Od začátku jsem vycházela z faktu, že Taiwan (v rámci politické situace) v podstatě žádný oficiální pavilon nemá a to mě hodně zaujalo. „Taiwanský pavillion“ tak obrazně stojí spíš na okraji Benátského bienále pouze jako přidružená výstava, která se nemůže účastnit oficiální soutěže. Vzhledem k tomu, že se ve svém projektu od začátku zabývám vztahem středu a okolí, rozhodla jsem se prezentací svého projektu tuto situaci v Benátkách otočit a Taiwanský pavilon postavit doprostřed. Střed bienále pro mě představují všechny oficiální mezinárodní pavilony, a proto se prezentace Taiwanského pavilonu odehraje v každém z nich.
Naše akce se odehraje pomocí mě a šestice studentů ve všech 88 pavilonech a každému z nich by měla na okamžik ukrást pozornost jeho okolí. Šest studentů, kteří se svou akcí snaží ukázat střed, symbolizuje putující Taiwanský pavilon. Pavilon, který normálně není vidět, můžete najednou uvidět na mnoha „oficiálních“místech. Každý mezinárodní pavilon se na okamžik změní v Taiwanský, kromě jednoho jediného: akce proběhne jen v oficiálních pavilonech, což ten Taiwanský není.
LP: Ako konkrétne budete zasahovať do existencie ostatných pavilónov? Budú o akcii vopred informované?
KŠ: Cílem akce není znehodnotit nebo poškodit nějakou instalaci ani kontroverzně vystoupit proti ostatním pavilonům, ale vzít si určitý typ pozornosti. Žádný pavilon nebude před akcí o ničem informován, protože mě právě zajímá okamžik překvapení, který se zveřejněním takové informace ztratí. Naopak mě baví, že my si vybíráme publikum sami, nikoli publikum nás. Studenti k tomu ale přistoupili jako ke stopovací hře a občas chtějí čas a místo, kde za chvilku zrovna budeme, zveřejnit na jejich facebooku. Přesná podoba akce je ale zatím v procesu, takže ji úplně zveřejnit nemůžu.
LP: Váš projekt spochybňuje funkciu národných pavilónov a Bienále, vyzdvihuje jeho dočasnosť, nestabilitu. V čom má pre teba zmysel tvoja účasť na Bienále, práve v Taiwanskom pavilóne?
KŠ: To je dobrá otázka, protože mě zaujal právě fakt, že Taiwan ve skutečnosti pavilon nemá a je to vlastně hra na pavilon. To mi přišlo daleko zajímavější než prezentace v nějakém oficiálním pavilonu nebo v hlavní výstavě. Sama jsem se nikdy v minulosti s žádným projektem nepřihlásila ani do prezentace Československého pavilonu, tahle příležitost mě příliš nelákala.
Taiwanský pavilon je ale ve zcela jiné situaci a to pro mě přináší řadu novým témat. V rámci své instalace jsem postavila v pavilonu pouze zeď s okýnkem, která má symbolizovat vstup na naši verzi bienále. Když tam návštěvník přijde, skrz okýnko dostane novou mapu bienále, ve které zjistí, že Taiwanský pavilon musí hledat úplně jinde – v 88 mezinárodních pavilonech. Zeď je pro mě zároveň symbolem překážky Taiwanského pavilonu v rámci benátského bienále a já se v něm svou akcí snažím udělat malou díru a pohled návštěvníka otočit.
LP: Vaša akcia trvá len prvých päť dní, z toho len dva z nich sú prístupné širokej verejnosti. Tvoje projekty bývajú určené pre bežných ľudí, ktorí sa na nich zúčastňujú. Tentokrát však väčšia časť akcie prebehne na preview určenom pre profesionálov pracujúcich so súčasným umením, teda pôsobí dojmom, akoby bola určená pre nich. Ako to vlastne je? Prečo projekt trvá tak krátko? Čo ostane z vášho projektu počas celého trvania Bienále?
KŠ: Ve svých projektech pracuji s různými lidmi, profesionály nevyjímaje. V Zastávce pracuju se středem a s okolím, tedy s lidmi, kterým místo patří (bydlí tam), a těmi, co tam jen přijíždějí. Podobný obraz poskytuje i Bienále – pokud my reprezentujeme v naší akci přijíždějící okolí, tak v protikladu hledáme někoho, kdo je na bienále „doma“. A to rozhodně není běžný divák, i když toho nechci také pominout.
Ohledně délky akce jsem byla omezena mnoha faktory – tím hlavním je věk teenagerů a jejich uvolnění ze školy. I tak jsem dosáhla skvělého výsledku a pětidenní akce mi připadá dostačující. Navíc uvnitř celého projektu pracuju s jiným časovým harmonogramem – hlavní akce v Zastávce plánujeme až po vernisáži a při zakončení bienále. Divák ale může díky webovým stránkám a facebooku sledovat, jak projekt pokračuje dál a co se v něm děje.
Ohledně samotné instalace se po akci změní zásadní věc – divák se dostane na druhou stranu – za zeď, a bude tak mít možnost si všimnout, že právě díra v ní je symbolem celé akce.
LP: Čo by si prezentovala na Bienále, keby neexistoval projekt v Zastávke?
KŠ: Na takovou otázku nedokážu odpovědět, protože mi nedává smysl. Je to podobné, jako by se mě někdo ptal, co bych v životě dělala, kdybych neměla obě ruce nebo nemohla chodit. Moje věci vznika- jí přirozeně, věřím jim a nikdy nespojuju místa z kalkulu – ono by to totiž ani nefungovalo a nikdo ze zúčastněných by tomu moc nevěřil. Původně jsem chtěla vytvořit nějakou věc přímo na Taiwanu, ale potom mi to přišlo zbytečné. Zaprvé by touto cestou šla většina výtvarníků a zadruhé mi šlo hlavně o definici obecného problému, který můžu řešit kdekoliv. Propojení se Zastávkou vzniklo náhodou, takové věci se dají těžko plánovat. Pracuju prostě s obecnými tématy a je mi jedno, zda to dělám na vesnici, nebo v zahraničí, podstatné je, co ta věc sděluje a jakým způsobem. Nebojím se ani opakování, naopak! Některé věci/akce/principy opakuju záměrně, neboť teprve opakováním začínají fungovat a mám možnost se s nimi dostat dál než v předchozích věcech. Mám na své věci trošku jiné nároky, než tomu je u klasických „uměleckých děl“, proto čtu některé výtvarné recenze spíš s úsměvem.
LP: V čom je tento projekt pre teba odlišný, prelomový v porovnaní s predchádzajúcimi?
KŠ: Tato věc se od mých předchozích akcí liší v mnoha bodech, tyhle jsou ty hlavní: 1. Vznikla na žádost někoho jiného (šesti teenagerů). 2. Poprvé nejsem v roli autorky, ale skutečné spoluautorky a nechávám někoho zblízka nahlídnout do svého procesu. 3. Poprvé se kurátor stal opravdovou součástí mé věci – nikoliv jako kurátor, ale spíš jako spoluautor. 4. Poprvé v rámci akce na vesnici nevystupuju pod svým jménem, ale anonymně jako součást skupiny: BaTeŽo Ka MiKiLu. 5. Poprvé je pro mě prezentace akce stejně důležitá jako akce samotná, neboť jsem prezentaci akce pojala také jako akci.
LP: Ako bude akcia pokračovať po ukončení Bienále v Zastávke? Teraz má názov Toto nie je Český pavilón, ako sa bude volať neskôr?
KŠ: Náš projekt v Zastávce má od začátku název „Devátý přes pátý“, v Benátkách bude probíhat jeho prezentace pod názvem „Toto není český pavilon“. Tímto názvem reaguju nejen na název celé výstavy „Toto není Taiwanský pavilon“, ale stejně tak ukazuju, že zde nejde ani o český pavilon, ale o jiná místa. Prezentace v Benátkách není vrcholem projektu, ale spíš jeho symbolickým zahájením. Celý zbytek roku plánujeme na akci v Zastávce pokračovat, a pokud se to podaří, rádi bychom ukázali nějaký další krok na výstavě v Lipsku v září 2013.
LP: Ďakujem.
Rozhovor sa odohral v Ríme 20. apríla 2013.
Kateřina Šedá sa narodila v roku 1977 v Brne, žije a pôsobí v Brne-Líšeň.
Batežo Ka Mikilu ve spolupráci s Radimem Peškem: Mapa Zastávky, 2013, fixa na papíře,50× 64,5 cm.
Batežo Ka Mikilu ve spolupráci s Radimem Peškem, Mapa Benátského bienále, 2013, fixa na papíře, 50 × 64,5 cm.
KATEŘINA ŠEDÁ, Zastávka, 2013;
Batežo Mikilu, 2013. Foto: Kateřina Šedá.
Batežo Ka Mikilu ve spolupráci s Radimem Peškem a Esther Lu, Portréty, 2013, fixa na papíře.
Lýdia Pribišová je redaktorkou Flash Art Czech & Slovak Edition.
