Když jsem začal vytvářet umělecká díla týkající se práce, jako například Work is Disease (Karl Marx) [Práce je nemoc (Karl Marx)](1981), dočkalo se to v Jugoslávii dvou různých výkladů: první z nich tvrdil, že jde o skutečnou citaci z Marxova díla, zatímco druhý se přikláněl k názoru, že jsem autorem já (což byla ostatně pravda). Dobře jsem se tím bavil. V letech vlády socialistického režimu bylo vše, co neslo jméno Karla Marxe, považováno za absolutní pravdu. Takže jsem byl ironický. Na Západě ale v těch letech nikdo o práci nemluvil. Bylo to tabu – a velmi silné tabu. Až v nedávné době, přibližně v posledních deseti letech, se začali prací znovu zabývat, tentokrát z hlediska lenosti. Mezitím jsem však s tímto druhem prací postupně přestal, jelikož mne začalo štvát, jak se v socialismu práce neustále probírá a idealizuje. Na Západě to bylo jasné: máme kapitalismus, takže je třeba pracovat a hotovo. Zaměstnanci v bankách tak v současnosti pracují více než dělníci v továrnách, protože došlo ke vzniku kultu workoholismu. V mých dobách jsme debatovali o omezování práce, například o tom, že by se nepracovalo v pátek. Teď se však nemluví o ničem jiném než o prodlužování pracovní doby.
Peníze: Ve svém textu The Praise of Laziness (Chvála lenosti, 1993) píšu: „Stejně jako jsou peníze jen kusem papíru, je i galerie jen prostorem.“ A takový je v kostce můj vztah k penězům. Je mi jasné, že jsou peníze důležité, ale stále jsou to jen kousky papíru. Peníze jsou nejlepším způsobem komunikace, což je každému jasné. Svým způsobem se jim všichni poddáváme. Má východiska byla následující: peníze jako komunikace a peníze jako moc.
Lenost: To, co jsem napsal ve Chvále lenosti, je částečně pravda. Je to však zároveň i vtip. Jazyka neužívám k definicím, ale spíše jako pravdu i lež zároveň. Je jasné, že pokud v tomto textu tvrdím, že na Západě neexistuje žádné umění, pak jde o burleskní a nepravdivou informaci. Podíváme-li se však na věc z hlediska lenosti, pak je tento výrok pravdivý. Z mého pohledu se nezměnilo nic: I nadále praktikuji lenost. Jsem přesvědčen, že je to důležité, a vina je na straně těch, kdo glorifikují práci.
Archiv: Jako umělec shromažďuji nejrůznější věci, především fotografie, jelikož mne fascinují. V mém fotoarchivu panuje značná anarchie. Není v něm zaveden žádný pořádek, prostě jen sbírám a vystřihuji. Mám rád archivy. Kromě toho nakupuji nejrůznější slovníky, a to proto, že slova jsou jednou z podkategorií archivu. Potřebuji je ke své práci.
Demokracie: Jsem anarchista, takže mne tento systém vůbec nezajímá. Nevěřím v současnou podobu demokracie. Přechod od socialismu ke kapitalismu nám přinesl tento druh demokracie. Na jedné straně je zde svého druhu svoboda, zatímco na straně druhé je všude plno hlouposti a komercializace.
Angličtina: To je dost obtížná otázka, protože angličtina je bezpochyby jazykem, jehož všichni užíváme ke komunikaci, což je ta dobrá stránka. Na straně druhé jsem měl už v roce 1979 v Amsterodamu přednášku, v níž jsem hovořil proti angličtině. Tu přednášku jsem pronesl chorvatsky. Nikdo pochopitelně netušil, o čem mluvím. Takže to je obojaká role angličtiny: jako moc i nutnost. Angličtinu používám, ale stále v ní nejsem moc dobrý. Raději používám svoji mateřštinu.
Současnost: Současnost pro mne z hlediska mého společenského postavení nebo vnímání světa nemá žádný zvláštní význam. Co se týče této chvíle, „nyní“, snažím se žít přítomností. Necítím nijak výraznou vazbu na minulost a už vůbec ne na budoucnost.
Jednoduchost: Myslím si o ní jen to nejlepší. Mám snahu vytvářet jednoduchá díla. Mám také rád jednoduchá díla jiných tvůrců. Nemám rád komplikace. Zvláště ne dnes, kdy lidé umělecká díla více interpretují, než se na ně dívají. To se mi moc nelíbí. Jednoduchost pochopitelně není nic jednoduchého. Když tvořím dílo v kontextu svého života a chorvatského jazyka, pak úplně chápu, že pro někoho, kdo pochází odjinud, to není nic jednoduchého. Vyžaduje to výklad. Ale nadbytek výkladů nepřináší nic dobrého – vše to jen komplikuje a nemám to rád.
Tautologie: Když jsem s uměním začínal, panovala zrovna doba tautologie a konceptualismu. Mnoho mých prací se těchto oblastí týkalo. I tak jsem ale vždy považoval tautologii za nemožnost, protože by z hlediska vnímání vždycky uvnitř obsahovala něco jiného. Mnohé z mých tautologických prací obsahují rudou barvu. A v komunismu nebyla rudá nikdy míněna tautologicky: vždy byla vykládána ideologicky.
Ideologie: Za socialistického režimu byla socialistická ideologie jedním z mých zájmů. Dnes je však ideologie pryč. Nahradilo ji globální konzumenství. Pro ideologii už není místa – je ztracena. Máme proto jen mikroideologie. Globální ideologie je pryč, ztratila se kdesi mezi ekonomií a bankami.
Omezení: Otázka omezení je otázkou svobody. Myslím, že být umělcem znamená být omezen. Žijeme v přesvědčení, že jsme svobodní, není to však pravda. Někdo může mít k něčemu lepší přístup, a tak si může myslet, že je díky tomu svobodný, ale je to jen klam. Omezují nás různé věci. Proto svá díla vystavuji jak v uměleckých institucích, tak i v intimnějších prostředích a v soukromí. Pořádám výstavy ve svém domě, a tím se mi daří omezení obcházet.
Vlivy: Přirozeně jsem byl ovlivněn Fluxusem, konceptuálním uměním, Duchampem a Malevičem, ale i mnoha dalšími věcmi. Štve mě ale, když si západní kritici myslí, že člověk musí být vždycky ovlivněn jen uměním. Ovlivnila mne politika i mnoho jiného. A ne vždy nutně pouze umění. Kdosi například prohlásil, že jedna moje věc je jako od Baldessariho. Já jsem na to reagoval, že vliv nepocházel od Baldessariho, ale od Stalina. Neboť Stalin a ne Baldessari byl prvním, kdo evidentně manipuloval fotografie.
Nové: Nedávno jsem napsal text o některých svých věcech, který nesl název „Urážející anarchie“. Vyjadřoval jsem v něm přesvědčení, že „staré“, „moderní“ ani „postmoderní“ už neexistuje. Ty pojmy se vytratily. „Nové“ je něco, co nově vytvořím. Ale je-li to opravdu nové, o tom musí rozhodnout někdo jiný. Výsledek mne nezajímá.
Staré: K vlastní minulosti mám poněkud zvláštní vztah. Nejsem přesvědčen, že má nejnovější díla jsou nutně i nejlepší. Své starší věci mám rád. I když mám občas potíž přesně pochopit, čeho jsem některými z nich chtěl dosáhnout. To platí především pro mé rané filmy. Když se na ně dnes dívám, nic zvláštního přitom necítím. To je možná nezvyklé.
Výtvarné: Žádnou uměleckou školu jsem nedokončil, takže se v této oblasti cítím opravdu svobodný. Z výtvarné stránky si dělám spíš legraci. Tato oblast mne nijak neovlivňuje.
Ironie: U seriózních geometrických maleb dospodu připisuji „Corn“. Existuje drobná kolekce mých geometrických maleb nazvaná Geometrie chudých. Je v tom ironie. Třeba hezká geometrická malba, již provází zcela protichůdný text. Z výtvarného umění se vytratil humor. Všechno je až příliš vážné. Ale já to mám jinak.
Barva: Vzdal jsem se rudé barvy. Teď jsou mé věci barevnější. Moje díla hrají různými barvami. Po rozpadu Jugoslávie jsem vytvořil sérii prací souvisejících s nemožností vyjádření. V té době jsem používal pouze bílou.
Mladen Stilinović se narodil v roce 1947 v Bělehradě, kde dosud žije a pracuje.
MLADEN STILINOVIĆ, Izvadjeni iz gomile, 1976, černobílá fotografie, intervence.
Taškaři, 2001, pohled do instalace. Vše s laskavým svolením autora.
MLADEN STILINOVIĆ, Exploatace mrtvého, 1984–1990, pohled do instalace na Dokumentě 12, Kassel, 2007;
Vlajka (3), 1977, polaroid, 10 × 12 cm. Vše s laskavým svolením autora.
Nataša Vasiljević je umělkyně. Žije a pracuje v Bělehradě.
