KARINA PFEIFFER KOTTOVÁ: Jedním ze základních stavebních kamenů vaší práce je světlo. Použil jste jej například k tomu, abyste upozornil na průběh demolice historické budovy, jindy jste jím zviditelňoval jednotlivé aspekty děl ze sbírek muzea v Connecticutu. Má světlo ve vaší práci symbolický význam, nebo je neutrálním médiem, které je možné naplňovat různými obsahy?
JAN TICHÝ: Žádné médium není neutrální. Světlo je základem naší existence, našeho života – oproti jiným materiálům je tedy velmi existenciální. Co se týká mé umělecké tvorby, já jsem se dostal ke světlu přes fotografii. Přestože ho teď využívám i v médiích instalace nebo sochy, základní chápání jeho vlastností vychází z práce s fotografií. Například v instalaci, kterou teď mám v Tel Avivu, kombinuji architekturu, prostor, čas a světlo. Je tam také sedm videí, jež světlo zároveň vyzařují i tematizují. Projektory mi již vícekrát posloužily jako zdroje časovaného světla.
KPK: Vaše práce je značně nemateriální, často je spíše efemérním zásahem do určité stávající situace. Věříte v kontextu současného umění na vytváření hmotných artefaktů?
JT: Každý nápad nebo projekt vyžaduje specifické médium. Nezačínám od toho, že bych se díval na věci jako fotograf nebo sochař. Jsem součástí generace, která přecházela z analogu do digitálu, a možná také díky tomu nevěřím, že umění musí být hmotné. Jsou ale samozřejmě díla, u nichž je fyzická přítomnost velmi důležitou součástí konceptu.
KPK: Navazujete na minimalismus, případně i konstruktivistické či kinetické tendence. Jsou pro vás tato hnutí především formální inspirací, nebo zohledňujete i jejich filozofii?
JT: Obojí. Používám vizuální jazyk zakotvený v modernismu. Přestože si dnes můžeme říkat postmoderní, nebo dokonce neopostmoderní, to, v čem žijeme, se pořád do jisté míry zakládá na odkazu těchto hnutí. Nesnažím se být explicitně v dialogu s minulostí, nicméně dívám se na současný svět skrze toto prizma.
KPK: Dalším motivem, který prostupuje vaši práci, je dvojznačnost určitých míst, často i v politickém slova smyslu. Například v projektu Dimona (2006) střídavě osvětlujete části papírového modelu izraelského nukleárního zařízení, o němž tamější vláda dosud nepotvrdila ani nevyvrátila, zda je továrnou na atomové zbraně. Pod- le jakých kritérií taková místa vyhledáváte a jak přistupujete k jejich zkoumání?
JT: Vychází to z prostředí, v němž se pohybuji, ze života umělce a učitele. Velmi politické projekty jako Dimona nebo 1391 vyplývaly z toho, že jsem žil patnáct let v Izraeli a byl součástí místních událostí i debaty o nich. Zajímala mne tehdy nedosažitelná místa, oblasti, jež jsem nemohl fyzicky navštívit. Lákal mě na jedné straně právě tento odstup, možnost dívat se na ně jen zprostředkovaně, skrze web, nebo další média, a na druhé straně jejich celospolečenská naléhavost.
KPK: Vaše projekty mají silnou estetickou, ale také angažovanou stránku. Co je pro vás prioritou?
JT: Pevně věřím v to, že tyto dvě věci musejí jít ruku v ruce, což se také snažím předat svým studentům. Umění, jenž mě zajímá, nebo s nímž sám pracuji, je konceptuální, přestože se často jedná o obrazovou abstrakci. Jde v něm o cítění stejně jako o přemýšlení. Věřím, že skrze vizuální, estetické podněty dokážu diváky přivést k tomu, aby uvažovali nad tématy a obsahy, jež se jim snažím sdělit.
KPK: V projektu Cabrini-Green jste se rozhodl upozornit na demolici výškové budovy ze šedesátých let. V sérii workshopů jste na něm spolupracoval s mladými lidmi z Chicaga. Můžete projekt krátce popsat?
JT: Chicago má problém s rasismem a násilím, což je silně propojené. Historicky je to také vázáno k výstavbě obecních bytů určených pro sociálně slabé vrstvy obyvatel. V kontextu celých Spojených států bylo Chicago jedním z měst, kde se takových projektů realizovalo nejvíce. Jejich altruistické záměry ale v praxi z devadesáti procent selhaly. Tyto „paneláky“ postavené zejména pro chudé Afroameričany se staly centry ještě větší chudoby a násilí. Na začátku 90. let se zastupitelé města rozhodli všechny tyto budovy zbourat a vymyslet jiný systém řešení sociálních otázek. V roce 2011 došlo na poslední z těchto domů ve čtvrti Cabrini-Green. Bylo to nechvalně známé místo. Vnímal jsem demolici budovy jako možnost nechat její obyvatele promluvit o svých zkušenostech. Rozhodl jsem se umístit do každého ze 134 bytů světlo, které zhasínalo a zase se rozsvěcelo v různých frekvencích. Samotná demolice budovy trvala měsíc, během něhož světel postupně ubývalo. Projektu se účastnili mladí lidé žijící v této oblasti. Blikání světel vzniklo jako vizuální přepis básní z workshopů. Po dobu tohoto měsíce se akce živě přenášela do nedalekého Muzea současného umění v Chicagu. Pomocí tohoto spojení jsem se snažil uchopit napětí mezi jednou z nejchudších a nejbohatších čtvrtí města.
KPK: Jaké měl projekt ohlasy?
JT: Projekt byl silně mediálně reflektován, hodně se o něm mluvilo. Nechtěl jsem ale tímto dílem vyvolat protesty proti demolici. Nesoudili jsme, jestli je dobře nebo špatně tyto budovy bořit. Mělo to být spíš určité zamyšlení nad tím, co to znamená a co bude dál.
KPK: Jak důležitý je pro vaši tvorbu edukačně-komunitní rozměr?
JT: Mé práce měly vždy určitý sociální či politický přesah. Zabýval jsem se těmito oblastmi při svém předchozím studiu – původně jsem studoval politické vědy.Pracoval jsem s různými sociálně znevhodněnými lidmi, lidmi procházejícími protidrogovým léčením apod. Je to pro mne dlouhodobé téma.
KPK: Vyrostl jste v Praze, ale umění jste studoval v Tel Avivu a Chicagu, které se následně stalo vaší základnou. Udržujete kontakt s českou uměleckou scénou?
JT: Umění jsem dělal ještě před tím, než jsem odešel do Izraele. Fotil jsem od malička, fotografickou komoru jsem měl od svých třinácti let doma, v Praze. Ale o současné české umělecké scéně toho příliš nevím. Moc jsem v Česku nevystavoval, a pokud ano, tak na výstavách uspořádaných izraelskými kurátory. Byl jsem například v izraelské sekci Trienále v Národní galerii.
KPK: Zpracováváte svoji mnohovrstevnatou identitu ve svém díle?
JT: Záměrně ji nezpracovávám. Není to něco, o čem bych chtěl diskutovat se svým publikem. V rozhovorech se mě na to často ptají, ale já se tomu snažím spíše vyhnout. Pochopitelně to, kde jsem žil, ovlivňuje můj pohled na svět. Osobně se cítím jako umělec z Chicaga, ale záleží spíš na institucích, kam mě v rámci výstav zařadí – jako českého, izraelského, nebo amerického umělce.
KPK: Byl pro váš přesun do Chicaga klíčový odkaz Moholyho-Nagye, případně chicagské školy?
JT: Nebyl sice důvodem k přestěhování, ale důležité to určitě je. Předtím, než jsem byl pozván do Chicaga, jsem přednášel dějiny fotografie v Jeruzalémě a učil jsem také o Moholy-Nagyovi a jeho fotogramech. Příjezdem do Chicaga se mi otevřel nový pohled na to, kdo to byl a co dělal. Fascinovalo mě jeho pojetí světla, času a pohybu, ale také jeho role profesora. Jeho způsob učení, pro tehdejší dobu nezvyklý, mi je velmi blízký. Měl jsem možnost vizuálně navrhnout jeho první velkou výstavu v Chicagu po padesáti letech, a díky tomu jsem se také dostal k různým archivním materiálům, s nimiž jsem potom dál pracoval.
KPK: Jedním z odkazů modernistické architektury je striktní geometričnost, již také v některých projektech tematizujete. Jsou pro vás tyto formy stále aktuální, nebo současná společnost vyžaduje změnu v uchopení prostoru, který ji do značné míry „škatulkuje“?
JT: Podle mě jde spíš o to, uvědomit si, že to je prostředí, v němž žijeme. Kruh, čtverec nebo čára byly přítomné odedávna. Před námi stojí jedna z nejstarších pražských rotund mající kruhový půdorys a princip geometrické mřížky ve svém zdivu. Není to jenom modernismus. Nadále žijeme ve škatulkách či krabicích, ať už jsou to naše pokoje, domy, ulice, nebo města. Přemýšlím o architektuře jako o místě, kde se maximálně zhmotňuje kontrola establishmentu. Určuje způsob našeho života.
KPK: Jak vnímáte současný urbanistický a architektonický rozvoj Chicaga ve srovnání s Prahou?
JT: V Chicagu se v posledních letech příliš nestaví. Urbanistický boom skončil kolem roku 2006, stejně jako ekonomický rozmach. Chicago je dobrým příkladem toho, jak lze zachránit různé části města. Nevím, zda se něco podobného děje i v Praze, i když vidím, jak se rok od roku mění. Je těžké porovnávat tato dvě prostředí, protože historicky jsou velmi různá. V Chichagu se historie počítá na století, tady na tisíciletí. Je ale zajímavé, že Chicago se stalo navzdory svým krátkých dějinám jednou z nejznámějších a nejzajímavějších architektonických laboratoří. Z dvacátého století je tam úplně všechno, i když řada významných staveb byla zbořena. Poslední veřejné debaty v tomto směru probíhají o plánované demolici nemocnice postavené Bertrandem Goldbergem, studentem Miese van der Roha. Není sice tak stará, ale dnes už je považována za součást modernistické historie.
KPK: Je zde umění přirozenou součástí veřejného prostoru?
JT: Město mu bylo vždy otevřené. Také díky tomu, že je to mladé město, je tu k vidění především moderní a současné umění. Jedním z projektů, na kterém v současnosti pracuji, je mapování jednoho z okruhů chicagského umění ve veřejném prostoru, který čítá na 700 prací. Moc se neví, co kde je a komu to patří.
KPK: Považujete Chicago obecně za vstřícné místo pro současné umění?
JT: Určitě. Je to velmi živé město s celou řadou uměleckých škol a programů, s druhým největším muzeem ve Spojených státech. Po New Yorku a Los Angeles je chicagská umělecká scéna třetí největší v USA. Líbí se mi, že institucionální struktura je tu hodně rozmanitá, od velkých in- stitucí, jako je Muzeum současného umění, Muzeum současné fotografie nebo Institut umění, přes komerční galerie až po různé bytové galerie, které často provozují studenti dějin umění. To považuji za důleži- té podhoubí, v němž se začínají věci dít. Pro mě je toto uspořádání příjemnější než v New Yorku nebo L. A.
KPK: V čem konkrétně je chicagská scéna jiná?
JT: Samozřejmě je tam toho méně, protože všude najdete méně umění než v New Yorku. Všechno také plyne trochu pomaleji, což má pro určité procesy své výhody. Právě zmíněné domácí a neinstitucionalizované události mi přijdou nosné. K jejich existenci určitě přispívá i menší finanční zátěž než v NY.
KPK: Vaše umělecké působení má přesahy do kurátorství, architektury či edukace. Cítíte se vždy na prvním místě jako umělec, který ze svého osobního pohledu komentuje dané oblasti?
JT: Považuji se za umělce a učitele. Na kurátorství se dívám jako na určité sestavování, stříhání. Stavění vět z různých slov a písmen. Stejně jako umění došlo k ready-made, já sám někdy cítím, že věci, ježbych chtěl vytvořit, už existují. Ale je otázka, co z nich postavíte.
KPK: Koncem loňského roku jste dostal příležitost vytvořit z pohledu umělce výstavu ze sbírek chicagského muzea současné fotografie. Jak jste k této výzvě přistoupil?
JT: Muzeum mě pozvalo, abych pracoval s jejich sbírkou. Dali mi k dispozici celá čtyři patra budovy a zcela volnou ruku. Moje první setkání se sbírkou bylo skrze jejich digitální depozitář, což můj přístup k ní ovlivnilo. Nakonec jsem nepracoval jen s fyzickými objekty, ale také s jejich digitální dokumentací. Vytvořil jsem například video, v němž se jednotlivé fotografie postupně řadí od nejtmavší do nejsvětlejší. Za sedm minut promítání dvanácti tisíců fotografií se tak místnost postupně rozsvěcí. Pracoval jsem také s novými možnostmi interakce veřejnosti s touto sbírkou. Vytvořil jsem online muzeum, ale i novou fyzickou galerii na fasádě budovy, která dodnes pod mým kurátorským vedením funguje.
KPK: Napadá vás nějaký projekt, který byste rád vytvořil nebo prezentoval v Česku?
JT: Rád bych se tady představil. Zajímalo by mne vytvořit určité prostředí, několik instalací. Doufám, že k tomu budu mít příležitost.
Jan Tichý je umělec českého původu v současnosti žijící v Chicagu. Vystavuje zejména v Izraeli a Spojených státech, v roce 2008 a 2012 se představil v izraelském pavilonu Architektonického bienále v Benátkách. Jeho dílo je zastoupeno například ve sbírkách Muzea současné fotografie (MoCP) v Chicagu nebo Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku, vyučuje na umělecké škole při Institutu umění v Chicagu.
Dimona, 2006, vystřihovánky, papírové objekty, lepidlo, stoh 4000 tisků A1. Courtesy Israel Museum Jerusalem, Magasin 3 Stockholm Kunsthall.
JAN TICHÝ, Project Cabrini Green, 2011, instalace ve veřejném prostoru, foto: archiv autora.
Changing Chicago, 2012, video instalace.
JAN TICHÝ, 1391, 2007, video instalace, 9 min, projekce, 220 × 180 cm, papírové objekty, inkoustový tisk, 320 × 40 cm.
Karina Pfeiffer Kottová je kurátorka a teoretička umění.