Braco Dimitrijević se představil na své první samostatné výstavě v Praze v galerii Dea Orh projektem New Culturescapes. Zaměřil se v něm na střet kulturních dějin s přírodními a zvířecími odkazy. Dimitrijević zde rozvíjí principy, s nimiž pracuje od sedmdesátých let. Do dějin konceptuálního umění se zapsal jako autor kriticky reflektující ideologii fenoménu historizace. Jeho projekty Casual Passer–By, This Could be a Place of Historical Importance či This Could be a Place of Historical Interest můžeme považovat za silná tvůrčí gesta psaní anti-historie, stejně jako Post-historicus lze vnímat jako historickou dekonstrukci. Díla Dimitrijeviće jsou v tom nejlepším lyotardovském smyslu post-moderní. Jeho obrazy, sochy i performance ruší jednotu vědění, lineárního dějinného vyprávění, citují díla jiných autorů, mísí žánry a techniky. Tyto postupy Dimitrijević vizualizuje na obrazech či v sochách nejčastěji propojením světa zvířat, rostlin či levných materiálů s tématy a motivy kulturní a již stvrzené historie. Duchampův sušák lamp se tak ocitá ve funkci zlaté korunky umístěné na hlavách tří žab, leopardi se probíhají po Pollockových cákancích, Brancusiho sochu podpírají kokosové ořechy, z nichž vylétávají hnilobné mušky.
Díla Braca Dimitrijeviće oscilují mezi polohou performativní, vzdušnější a náhodnější a polohou strnulou a neměnnou. Pro pražskou výstavu autor zvolil formát tradiční muzeální expozice: bronzové sochy prezentoval na soklech, obrazy různých formátů rozvěsil po zdech, všechna díla nešetřila leskem a dokonalým provedením. Výstava působila jako zámecká obrazárna. Tato sebe-historizace však byla záměrná, jak prozrazují například falešné na plátno iluzivně namalované zlaté rámy obrazů, či v šesti objektech apropriovaná Brancusiho Spící Múza. Autor ve svých dílech kombinuje ukotvené významy a interpretace děl slavných, tj. do dějin umění navždy zapsaných, tvůrců s přírodními motivy, ale v podtextu výstavy se skrývá ještě důležitější otázka: jakým způsobem je tvůrce historizován institucí umění? Braco Dimitrijević jde příkladem a ironicky usnadňuje tomuto procesu cestu tím, že muzealizuje sám sebe. Ukazuje, že konceptualista pohlcený dějinami umění se spíše než ve zlatém rámu ocitá spolu se spící múzou ve zlaté kleci.
Zleva: BRACO DIMITRIJEVIĆ, Jewel of the Crown, 2013, pohled do výstavy New Culturescapes, bronz, 100 × 105 × 108 cm, foto: Ondřej Polák.
Markéta Magidová
