TVORBA JOHANY Střížkové volně prochází médii performance, videoartu a objektu. Umělkyně se vyjadřuje nonverbálně, své tělo vnímá jako bezpohlavní universum. V její tvorbě se setkáváme s intuicí, pocity i zacyklením. Každodennost se jí stává ve své banálnosti největším inspirativním zdrojem, a to jak u performancí, tak i u objektů, které vycházejí z klasických ready-madů, ale jsou autorkou velmi citlivě recyklovány v nové umělecké objekty.
Střížková absolvovala v roce 2011 a na výstavě Diplomantů AVU zaujala svou rozsáhlejší prezentací v samostatné kóji v patře Karlínské haly. Tento industriální prostor podpořil celkové vyznění instalace, která se skládala z objektů a videí. Právě prezentovaná videa, kde se často opakovaly fragmenty lidského těla vytržené z každodenní reality, spolu s objekty, které sice dříve sloužily k estetickým účelům, ale autorčiným překódováním do světa umění se jejich estetika schovala a ztratila na významu, dobře charakterizují autorčin zájem o abstraktní rozměr, kdy se jasné sdělení ztrácí na pozadí opakování, a tím pádem se otevírá nové pole asociací. Tento postprodukční tvůrčí princip – např. stojící naškrobený ručník či zubní kartáček s extrémně prodlouženými štětinami evokující vlasy – dokládá zájem o banalitu a snahu o minimalizaci forem. To samé ale Střížková dokáže vyjádřit i lidským tělem. Tělesnost a vytrženost z reálného světa je na pozadí jejích videí patrná stejně tak jako proměnlivost a pomíjivost samotného performativního projevu. Propojování statických a pohyblivých obrazů vychází ze zájmu autorky o pohyb. Ve svých performancích pracuje s rytmikou a určitým druhem choreografie.Samotné tělo autorka vnímá také jako objekt. Současně je však pro ni důležitý prožitek intimní fyzické zkušenosti, která vychází ze zájmu o tanec, kterému se v dětství aktivně věnovala. Lidské tělo v pohybu zasazené autorkou do předem daného prostředí a situace vytváří momenty narůstajícího fyzického vypětí, které jsou často střídány klidovými polohami. Celkově tak její tvorba vyvolává pocity abstraktního napětí.
Loni se v pražském Pavilonu představila v Situaci 17, kdy doslova balancovala na hraně statického a pomíjivého média. Johana Střížková se snažila udržet rovnováhu na hraně obrazu, který nebyl jejím dílem a v celkové performanci sloužil spíše jako rekvizita. Vydržela tak dvě hodiny a sebe i obraz vnímala jako sochu. Její prezentace v Pavilonu dokládá zájem o hledání střetů tradičních a nových vyjadřovacích výtvarných forem. Široká škála asociací, která je vyvolána při snaze o irnterpretaci díla Johany Střížkové, je podstatná nejen pro samotnou autorku, ale také pro diváka. Pro její tvorbu je důležitá fragmentálnost spolu s každodenností – tedy slovy autorky „tvoření z ničeho“.
Johana Střížková (1984) žije a tvoří v Praze. Studovala 2005–2011 na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliéry Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody), 2008 na Cooper Union School v New Yorku. Samostatné výstavy: 2011 – Galerie Fenester, Praha; 2012 – Galerie Pavilon, Praha. Skupinové výstavy: 2010 – Videokemp, Kutná Hora; 2012 – Nezvaný host, Chodovská tvrz, Praha.
JOHANA STŘÍŽKOVÁ, diplomová práce Monopod, 2011, kombinovaná technika; bez názvu, 2011, kombinovaná technika, 12 × 12cm. Foto: archiv autorky
Lenka Sýkorová je teoretička umění a kurátorka, působí na FUD UJEP.
