RECENZE NA VÝSTAVU Obrazy a předobrazy kurátora Karla Císaře v Městské knihovně ve své většině zdůrazňují její složitost či nečitelnost (podle naturelu recenzující ho buď zavrhované, nebo vzývané) a také její neobvyklost v lokálním kontextu. Aniž bych chtěl výstavě tyto vlastnosti úplně upřít, připadá mi jejich zdůrazňování do jisté míry neopodstatněné. Obrazy a předobrazy dávají dobrý, dokonce větší smysl v kontextu nikoli mezinárodním, ale naopak lokálním. V jeho světle se také projasní i obsah samotné výstavy. Nejdříve rekapitulace: Jednou ze tří tematických otázek documenty 12 v roce 2007 se stává: „Je modernita naší antikou?“ Tuto otázku si ještě ten samý rok vypůjčuje třetí číslo Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny. Následující rok již reaguje polemicky na téma aktualizace modernismu výstava Současný český kubismus, kterou svérázně kurátorovali Václav Magid a Vasil Artamonov. Hned zkraje roku 2009 Karel Císař v Galerii Václava Špály představuje ambiciózní výstavu Vzpomínky na budoucnost, ve které s pomocí rakouských umělců Mathiase Poledny a Floriana Pumhösela (jenž vystavoval na documentě instalaci Modernologie) vsazuje práce jejich českých protějšků Markéty Othové či Dominika Langa právě do „modernologického“ kontextu, tedy do kontextu tvořivé archeologie modernistických forem a jejich myšlenkových rámců. Na jaře v Olomouci (a na podzim v Praze) Zbyněk Baladrán přejímá Teigeho typografickou estetiku a zhmotňuje ji v architektonickém řešení výstavy Teigeho typografické tvorby Asymetrická harmonie. Na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2010 hned tři z pěti instalací tematizují výtvarné avantgardy (práce Magida, Alice Nikitinové a také vítězů Artamonova a Alexe Klyuykova). Následující rok Jiří Thýn na pražské Staroměstské radnici (Předobrazy, prostor, abstrakce) hledá skrze vrstvení fotografií kubistických soch Otty Guttfreunda jejich čtvrtý rozměr a Lang na Benátském bienále zkoumá poválečný, zkrotlý modernismus ateliérového sochařství. Letos se na výstavě RED8 v galerii VŠUP ve svém kurátorském záměru Tereza Jindrová a Jan Kratochvil inspirovali Revuí Devětsil k hledání paralel mezi meziválečnou avantgardou a současným uměním a Lang představil ve vídeňské Secesi Guttfreundovu Úzkost zevnitř. V listopadu skončila v Městské knihovně výstava Obrazy a předobrazy, kde Císař konfrontuje opět Polednu a Pumhösela (spolu s Nairy Baghramian a Henrikem Olesenem) s československým meziválečným modernismem. Ten samý měsíc v Brně začala výstava Vzpomínky na budoucnost II kurátora Jana Zálešáka, na které domácí umění zastupují Magid, Baladrán, Artamonov a Alexey Klyuykov.
Na vysvětlení příčinné návaznosti těchto událostí ani na jejich kvalitativní zhodnocení zde není prostor; tento selektivní výčet zde má posloužit jen jako pozadí, na kterém je radno vnímat Obrazy a předobrazy. Nebylo by totiž dobré při přemýšlení nad výstavou zapomínat, že zde máme co do činění s i u nás již relativně dobře zmapovaným terénem. Kritikovi tento kontext také usnadní vysvětlení toho, co na výstavě funguje a co ne, aniž by se musel schovávat za obecné fráze o unikavosti (jinak by to přeci nebylo umění!). Bezpečně a spolehlivě fungují krátká spojení mezi historickým materiálem a pracemi Poledny a Pumhösela, kteří jsou explicitními „modernology“, naopak nefungují v případě Baghramian a Olesena, které chtěl do modernologického kontextu obou rakouských umělců Císař vtáhnout jako kdysi Langa a Othovou. U Olesena to snad nejvíce bije do očí, protože pečlivě komponovaný a až laboratorně puristický prostor výstavy úspěšně anuluje potenciální znepokojivost jeho práce s masmediálními obrazy a sexualitou a zanechává pouze smyslový dojem tónové sladěnosti s celkem výstavy. Císař nevybral jiné Olesenovy projekty bezprostředněji se vztahující třeba k surrealistické koláži, ale šel cestou většího rizika. Paradoxně tím narazil na meze svého kurátorského záměru: Olesen (a Baghramian) se příliš vzdaluje od kanonických předobrazů, aby bylo ještě možné skutečně pocítit jeho formální a odvozeně i ideovou sounáležitost se zbytkem výstavy. Chyba přitom netkví v přílišné kurátorské odvaze, ale naopak v příliš svazujícím východisku, do kterého pak již Olesen s Baghramian nepasují. I proto je snad na místě vnímat Císařovu výstavu jako uzavření jedné epizody v současném českém umění. Nepříliš invenčně nazvaná brněnská výstava Vzpomínky na budoucnost II tak zároveň vystihuje i určité vyčerpání tématu. Ješitnějšímu kurátorovi, než je Karel Císař, by určitě udělalo radost, že tuto kapitolu rámují právě jeho dvě výstavy.
HENRIK OLESEN, After Polysexuality, 2013, inkoustový tisk na papíře, 14 částí, 42 × 59,4 cm, 8 inkoustových tisků na papíře
EFI ZP 55 (novinový papír), instalováno na plátně, 203 × 152 cm. Courtesy umělec a Galerie Daniel Buchholz, Kolín nad Rýnem – Berlín, foto: archiv galerie.
Jakub Stejskal je teoretik umění.
