Restart Národní galerie v Praze ROZHOVOR S JIŘÍM FAJTEM by Veronika Wolf

Veronika Wolf: Od chvíle Vašeho jme­nování do faktického nástupu do funkce 1. ledna 2014 uplynulo několik měsíců vzrušených debat. S jakými pocity budete nastupovat, těšíte se?

Jiří Fajt: Určitě, z profesního hlediska je to velká výzva. Nebude to ale nejjednodušší. Čím déle se Národní galerií (dále NG pozn. redakce) zabývám, tím intenzivněji si uvě­domuji její problémy. A je zřejmé, že NG stojí před svým komplexním „restartem“.

VW: Jaké budou Vaše první kroky?

JF: Základní proměna bude zacílená ne­jen směrem do instituce, kdy bude třeba optimalizovat řídicí mechanizmy i vnitřní strukturu, ale i na změnu celkového vnímá­ní NG na veřejnosti; v tomto ohledu nepatří galerijní budovy a expozice k návštěvnicky zrovna nejatraktivnějším a nejvlídnějším.

VW: Můžete být konkrétnější?

JF: Budeme muset otevřít zásadní koncepč­ní diskusi o způsobu prezentace sbírkových fondů NG. Domnívám se, že už skončila doba, kdy bylo ospravedlnitelné dělení sbír­kových fondů na české a evropské. Čechy byly vždy integrální součástí evropského dění a v tomto kontextu musejí být také pre­zentovány. Bude třeba také nastavit smys­luplnou vazbu chronologicky členěných sbírkových celků k jednotlivým historickým budovám v centru Prahy, kterých má NG nyní šest. Jednotlivé sbírky v minulosti mezi nimi příliš často putovaly, což vedlo k nepře­hledné situaci. Veřejnost dnes není schopna určitou sbírku identifikovats konkrétním místem, tj. s budovou. Tolik žádoucí spo­jení budovy a sbírky je třeba prodiskutovat a rozhodnout o něm, a hlavně se pak tohoto strategického rozhodnutí také držet.

VW: Věříte, že česká společnost je na pro­pojení sbírky českého a evropského umění připravena?

JF: Naprosto. Podle mého soudu to není ani tak problém české společnosti, ta je to­tiž již znatelně lépe vzdělána díky znalosti zahraničních muzeí, zdá se mi ale, že to je spíše problém související s určitou kon­zervativností a myšlenkovou setrvačností odborné obce. Ostatně propojení českého se zahraničním uměním, konkrétně pak se střední Evropou, jsem již v roce 2000 vyzkoušel v klášteře sv. Anežky se středo­věkým a raně novověkým uměním a mám dojem, že toto rozšíření horizontu bylo při­jato s velkým zájmem a pochopením.

VW: A třeba baroko?

JF: To je podobné. Například mediál­ně známé obrazy od Petra Pavla Rubense představené ve Šternberském paláci v rám­ci tzv. evropského umění přece vznikly pro Prahu, konkrétně pro malostranský klášter augustiniánů-eremitů u sv. Tomáše. Pokud je tedy vystavíme v kontextu barokního umění pražského původu, budeme mnohem spíše nacházet odpovědi na otázky po je­jich vlivu na místní v Praze tvořící umělce. Vlastní minulost tak budeme moci pozná­vat ve všech historických aspektech a inte­lektuálních úrovních a obraz barokní Prahy získá na plasticitě a stane se díky těmto přesahům srozumitelnějším i pro zahraničí. Dlouhodobé expozice NG tak budou moci mnohem objektivněji odrážet historickou realitu české umělecké scény, která nebyla nikdy zcela uzavřena sama do sebe.

VW: Dovedete si představit, že by NG opustila některou z budov, které v součas­né době spravuje? Je známo, že některé nejsou instalačně nejvhodnější.

JF: Téma dislokace galerijních sbírek, potažmo tedy budov NG, se musí otevřít k diskusi. Kardinálním problémem je Ve­letržní palác – jistě pozoruhodná funkci­onalistická architektura, o vhodnosti jeho nízkých pater pro vystavování výtvarného umění se však živě diskutovalo již před jeho otevřením v roce 1995. Dnes se k to­mu připojuje ještě havarijní stav inženýr­ských sítí. Ty pocházejí z 80. let a jsou pochopitelně technologicky zastaralé, což NG neúnosně zvyšuje již tak velké pro­vozní náklady. Jedním z možných řešení je buď komplexní repase Veletržního palá­ce, což bude stát spoustu peněz, aniž by se ovšem poté změnilo cokoliv zásadního na prostorové dispozici a zlepšila jeho užitná hodnota. Druhou možností je nová atrak­tivní novostavba, každopádně minimálně pro sbírku moderního a současného umění. Tomuto rozhodnutí ovšem musí předchá­zet velmi intenzivní diskuse s politickou reprezentací i odbornou veřejností. Ani některé další historické budovy nejsou ide­ální, tak třeba poslední akvizice NG Sal­movský palác, klasicistní činžák, který se pro prezentaci výtvarného umění nehodí. Příští rok se zde sice bude otevírat delší dobu chystaná expozice umění 19. století, ve střednědobém horizontu si zde ale doká­ži představit i jiné využití, třeba kancelář­ské prostory nebo ubytovací kapacity pro umělce a hosty NG.

VW: A změny u stálých expozic?

JF: Obecně řečeno by měla proběhnout ur­čitá redukce vystavených sbírkových fon­dů, jelikož se podle mě v dlouhodobých expozicích NG příliš často setkáváme s dí­ly, která nemají odpovídající uměleckou kvalitu. Jsem toho názoru, že méně může být někdy více. Na druhou stranu bych ovšem rád rozvinul spolupráci s Národním památkovým ústavem, a tím navázal na aktivity NG z 80. a 90. let, kdy se na řadě zámků či hradů zřizovaly detašované expo­zice. Tímto způsobem by se mohly vystavit ty části sbírkového fondu, které jsou dnes v depozitářích.

VW: Plánujete pojmout Vaši roli odlišně, třeba tím, že dáte větší prostor ředitelům jednotlivých sbírek, nebo se naopak budete snažit o posílení centralizace?

JF: Určitě musí být zachována jediná právní subjektivita NG, na tom se nic měnit nebude. Základem každého muzea umění jsou kurátoři, ti musejí získat větší pravomoci, s nimi ale samozřejmě i větší odpovědnost, které budou muset dostát. Přirozeně dojde i k personálním změnám ve snaze o kvalitativní posílení určitých oblastí a činností v NG.

JF: Ano, již nyní vedu v tomto smyslu jednání a mám dosti konkrétní představu o těch nejbližších spolupracovnících, s ni­miž do NG přijdu. Počítám přitom nejen s odborníky z ČR, ale i ze zahraničí. Nic­méně konkrétní jména bych zatím nerad sděloval.VW: Hodláte si s sebou do funkce přivést nové spolupracovníky?

VW: Jak se bude lišit nový program NG od programu, který ji charakterizoval posled­ních 10 let?

JF: Změna odborného programu musí jít ruku v ruce se změnou „image“. Rád bych z NG vytvořil respektovanou instituci, kte­rá svým příkladem zásadně přispěje k tolik nutné kultivaci veřejného prostoru. Sou­časná muzea umění již běžně mívají kromě vlastních výstavních prostor i fungující ka­várny, muzejní obchody, knihkupectví apod. Muzeum dneška tak již není pouze výstavní síň, ale možná především příjemné prostředí pro setkávání se. A pokud se začnete trošku zajímat o kvalitu veřejného prostoru u nás – a stačí se podívat jen na Staroměstské náměstí s nevlídnými restauracemi, kam Čecha ani nenapadne vkročit –, tak je zjev­né, že řeči o balkanizaci českého veřejného prostoru nejsou tak zcela odtažité.

VW: Stále platí, že plánujete upustit od vstupného do stálých expozic?

JF: Ano, počítám s institutem dobrovol­ného vstupného do dlouhodobých expozic NG, o kterém již tři roky hovořím a který je také jedním z hlavních programových bodů mé koncepce. Pokud má NG kvalitně plnit veřejnou službu estetické kultivace a vzdě­lávání, pak je toto jeden z nejefektivnějších nástrojů. Pokud tento systém s úspěchem funguje u veřejných sbírkových institucí ve Velké Británii a Spojených státech, ne­vidím důvodu, proč by tomu tak nemohlo být u nás. Stát by touto cestou měl investo­vat do svých občanů…

VW: Nebojíte se ekonomické ztráty?

JF: Finanční hledisko je důležité, někdy ale bývá příliš zdůrazňováno. Poslání NG přece nelze redukovat pouze na monetár­ní stránku! Samozřejmě se musí připravit takový ekonomický model, který bude vy­rovnávat finanční ztráty, např. sponzorin­gem z privátních zdrojů.

VW: Jak se chcete přiblížit široké veřejnos­ti, plánujete nějakou mediální kampaň?

JF: Určitě budeme využívat všech komu­nikačních prostředků a cest k tomu, aby­chom o sobě dali náležitě vědět. Nicméně ještě předtím bude třeba vytvořit funkční a moderní vizuální styl NG, počínaje logem a konče typografickým konceptem, který bude propojovat veškeré galerijní aktivity. Způsob, kterým se NG prezentuje dnes, je značně archaický a navíc zdaleka ne vždy jednotný. Již teď o mediálním partnerství jednám s privátními korporacemi, mnohem intenzivněji bychom však chtěli spolupra­covat s Českou televizí a Českým rozhla­sem. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že takováto kampaň nemusí nijak zásadně za­tížit rozpočet NG.

VW: Jak vidíte rozdělení role státu a spon­zorů při financování aktivit NG?

JF: Primárním zájmem státu musí být péče o státní majetek. V případě NG to jsou budovy a sbírky. To znamená, že na péči o budovy musí být ve státním příspěvku adekvátní částka. V současné době NG pla­tí nutné výdaje na energie, úklid a ostrahu jedině na úkor pravidelných oprav objektů a akviziční činnosti. NG je ale tzv. pamě­ťovou institucí, jejíž hlavní povinností je dokumentovat dění na výtvarné scéně. To se však neděje. Neexistuje ani rozpočtová kapitola Akvizičního fondu, což znamená, že NG na nákupy uměleckých děl nemá v rozpočtu vyčleněny odpovídající peníze. To bude zapotřebí změnit a takový fond zřídit. A pokud stát bude péči o takto defi­novaný státní majetek plně financovat,pakbude mojí povinností postarat se o finan­cování vlastního programu NG.

VW: Z akvizičního fondu se budete snažit vyplnit mezery v ne-nákupu děl posledních dekád. To se týká scény domácí, ale co ta zahraniční?

JF: NG se stane referenční muzejní institu­cí pro výtvarnou a vizuální kulturu střední a středovýchodní Evropy. Žádná institu­ce s podobným pro filem zatím nevznikla, proto má Praha stále ještě mimořádnou příležitost toto volné místo na evropské muzejní scéně obsadit. To se samozřejmě promítne do badatelských a navazujících výstavních projektů, které však musejí mít tolik žádoucí mezinárodní přesah. Takto geograficky vymezený profil se nutně od­razí i v akviziční činnosti. Za stále ještě ro­zumné částky se dají dnes koupit díla např. střední generace umělců ze střední a stře­dovýchodní Evropy, přičemž mnozí z nich již dosáhli mezinárodní reputace.

VW: Plánujete tedy výstavy umělců ze střed­ní a východní Evropy, těch ze Západu ne?

JF: Takto bych to neřekl, to by bylo hod­ně zjednodušující. Prozatím jsme hovořili o profilubadatelské, potažmo výstavní a akviziční politiky NG. To však ještě neznamená, že NG bude rezignovat na výstavní přehlídky velkých „západních“ umělců. Díky nebývalému angažmá Gale­rie Rudolfinumjiž některá z nich v Praze zazněla. S Petrem Nedomou (ředitel Ga­lerie Rudolfinum,pozn.redakce) však již nyní hovoříme o některých významných projektech, na nichž bychom rádi spojily síly, a umožnili tak tento slibně nastartova­ný trend do budoucna rozvíjet.

VW: Jsme více než dvě dekády po pádu že­lezné opony, nicméně o Toyen či Kubištovi z řad široké veřejnosti na západ od našich hranic slyšel jen málokdo. Jak to změnit?

JF: V první řadě je zapotřebí mít dobré vazby na prestižní evropská nebo americká muzea a zahájit s nimi diskuzi o spolupráci na výstavních projektech. Ve druhé řadě je zapotřebí „česká“ témata zpřístupnit pro za­hraniční badatele, tzn. vytvářet mezinárodní pracovní týmy. A konkrétně si pak dokáži dobře představit, že třeba Toyen by v zahra­ničí vzbudila mimořádný zájem. Je velká škoda, že jsme tato veskrze evropská témata dosud nedokázali „prodat“ – a podobných je rozhodně více. Klíčem k úspěchu na me­zinárodní úrovni je otevřenost, komunika­tivnost a konkurenceschopnost; kvalitní vý­stava v Čechách ještě zdaleka neznamená, že je známá i za našimi hranicemi.

VW: V naší zemi jsou dosti striktní zákony, co se týče vývozu uměleckých děl. Nestává se tato ochrana v důsledku izolací?

JF: Každý stát má právo formulovat vý­sostný zájem při ochraně svého kulturního bohatství. V případě movitých uměleckých památek se zpravidla tento zájem v zahra­ničí prosazuje díky institutu předkupního práva. A tak je to v pořádku. Předkupní právo musí být ale časově jasně limitová­no, tzn. pokud do určité doby, řekněme do jednoho roku, stát není schopen dát dohro­mady finanční prostředky na nákup, pak dle mého soudu neexistuje žádný nárok na to, aby stát majitele uměleckého díla dále ome­zoval při zacházení s jeho majetkem. Sou­časná administrativní regulace se mi zdá v mnohém přežitá a ve svém důsledku jen přispívá k vytváření nezdravého prostředí na uměleckém trhu, vede k nelegálním vý­vozům a k tomu, že soukromí sběratelé jsou obecně skeptičtí ke spolupráci s veřejným sektorem. V dnešní situaci by bylo zapotře­bí zájem státu znovu promyslet, definovata odpovídajícím způsobem nastavit i admi­nistrativní režim památkové ochrany.

Jiří Fajt (*1960) je odborníkem na středo­věké a novověké umění ve střední Evropě. Byl jmenován novým generálním ředitelem Národní galerie v Praze.

Pozn. red.: Během finálníchpřípravčíslabyl nástup Jiřího Fajta do funkce odložen ministrem kultury Jiřím Balvínem z 1. led­na 2014 až na 1. července 2014.

Pohled na budovu Salmovského paláce, 2013, foto: archiv Národní galerie.

Pohled na budovu Velettržního paláce, 2013, foto: archiv Národní galerie.

Veronika Wolf (*1978) je historička umění, působí jako ředitelka Lobkowiczkých sbí­rek.