Subverzia Švankmajerovej imaginácie

TVORBA JANA ŠVANKMAJERA (79) je úzko spätá s kolektívnou aktivitou českého surrealistického hnutia. Jeho tvorivá mnohostrannosť sa neobmedzuje iba na film,ktorý tvorí podstatnú časť jeho tvorby, autor je činný i v oblasti voľného výtvarného prejavu, experimentuje s hmatom, píše básne, hnieti hlinu a páli keramiku, zaoberá sa teóriou tvorby. Čierne polohy jeho humoru, posadnutosť imagináciou, experimentovaním a hrou určujú charakter jeho tvorivej osobnosti. Imaginácia preňho znamená nielen Baudelairovu kráľovnú ľudských schopností, ale najmä prostriedok k subverzívnemu pohľadu na súčasnú realitu. Nasledujúci rozhovor vznikol počas tohto leta na Švankmajerovom zámku na Šumave. Hovorili sme spolu najmä o jeho rozsiahlej výtvarnej aktivite v snahe rozptýliť pochybnosti o tom, že táto tvorba stojí v tieni jeho „celuloidového umenia“.

Ivan Melicherčík: Vo svetovej kultúre ste zapísaný predovšetkým ako filmár s neprehliadnuteľnou autenticitou, výraznou originalitou animovanej tvorby, v ktorej sa mágia sna prelína so skutočnosťou. Z filmu presakuje často šokujúca predstavivosť aj do vášho výtvarného opusu, ktorý chce tento rozhovor priblížiť a vysvetliť. Napriek tomuto predsavzatiu je na mieste, keď prvá otázka v ňom bude patriť filmu,médiu dominujúcemu vo vašej práci. Ako ste sa k filmu dostali a čo pre vás film znamená?

Jan Švankmajer: Nemyslím si, že by film pro mne znamenal výrazový prostředek, který bych nějak zvlášť preferoval. Dostal jsem se k němu přes divadlo, respektive přes Laternu magiku, kde jsem dva roky působil jako režisér. Snad ale přeci jen jsou dva důvody, proč mne film zvlášť zaujal. Předně film jekonzerva, aprotosi,narozdíl od divadla, může na svého diváka počkat, což pro mne, po nezájmu diváků o moje divadelní pokusy s divadlem masek v Semaforu, mělo určitý význam. A za druhé film vládne střihem, jsi zde, střihneš, a jsi jinde, touto „technikou“ kromě filmu už v našem životě vládne jen sen.

IM: Ako sa vo vašej tvorbe znáša film s výtvarným umením? Fungujú ako spojené nádoby?

JŠ: Jak už jsem řekl, považuji film za jeden z výrazových prostředků, které používám. Film ale na rozdíl od výtvarného umění je narativní prostředek, který vládne pohybem, jenž skládá v dramatický děj, navíc je film multimedialním prostředkem, který zahrnuje i výtvarný projev. Proto je celkem přirozené, že moje filmová témata se volně přelévají do mojí volné tvorby a naopak. Některé moje přírodopisné objekty např. hrály ve filmu Něco z Alenky, a zase naopak, hlavy mých loutek z filmu Don Šajn se objevují v mé keramice a pod. Dalo by se tedy říci, že se jedná o spojité nádoby.

IM: Spínacím špendlíkom vašej celoživotnej umeleckej tvorby je imaginácia. Podľa vás nie práca, ale imaginácia poľudštila človeka. Je teda najväčší dar, aký ľudstvo dostalo. Je imaginácia, lepšie povedané magická imaginácia akýmsi synonymom vašej tvorby?

IM: Je oblúk Vašej širokospektrálnej tvorby súčtom viac-menej samostatných tvorivých kapitol, etáp, období, alebo ho považujete za nedeliteľný jednoliaty celok, ktorý vznikal plynule, kontinuálne?JŠ: Baudelaire nazývá imaginaci královnou lidských schopností. Magická imaginace je pro mne synonymem poesie. A tato poesie je vlastním obsahem mé tvorby.

JŠ: Nevěřím na vývoj v umělecké tvorbě. Jestli má pravdu Sigmund Freud, pak pro člověka, pro jeho mentální morfologii, je rozhodující vývoj do tří let. Pak už jen rozvíjí, co do těchto tří let načerpal. Z toho vyplývá, že už v první čáře, kterou člověk na papír udělá, je obsaženo vše, co později rozvine. Pro mne, pro moji tvorbu, jsou rozhodující obsese, a ty člověk „získává“ v dětství. Dětství je totiž jedním ze základních zdrojů imaginace. Proto nevidím ve svém díle něco jako etapy nebo kapitoly, ke svým obsedantním tematům se neustále vracím. Nic není uzavřeno, protože obsesí se nelze zbavit.

IM: V akom rozpoložení pracujete? Je to radosť, nedočkavosť, napätie, stres alebo hra? Raz ste prezradili svoju zásadu – nikdy nepracuj, vždy improvizuj. Osobne sa mi však osobitne páčila vaša myšlienka: „Nikdy nedaj svoju tvorbu do služieb čohokoľvek iného, než je sloboda.“ Nazdávam sa totiž, že jej posolstvo dvojnásobne platí práve v surrealizme ako najslobodnejšom hnutí…

JŠ: Je v tom určitě nedočkavost. A samozřejmě hra. Hazardní hra. U mediumních kreseb pak absolutní uvolněnost, až „vygumovanost“. Někdy vztek, až nasranost. Svoboda tvorby je pak podmínka.

IM: Vaše prekvapujúce nápady a priam zázračná predstavivosť sú doslova endemickej povahy. Vizuálna stránka švankmajerovskej výtvarnej formuly sa vymyká všetkému, čo tu bolo predtým. Aký význam má nápad v tvorbe? A talent?

JŠ: Už Bohuslav Brouk poukázal na to, že talent neexistuje. Snad existuje něco jako určité dispozice, zručnost, ale ty nejsou pro autentickou tvorbu rozhodující. Rozhodující je síla imaginace, a ta není s uměním totožná, jen se v určitých místech překrývá. Imaginace je psychologická kategorie. Většina současného umění se potácí od nápadu k nápadu, ale nápad nemůže být tím základním impulsem k tvorbě, ten v ní má své místo až po prožitku, až po spuštění stavidel nevědomí.

IM: Medzi vaše „vynálezy“ patrí aj ponáranie svojich sôch a objektov do karlovarského prameňa horúcej minerálnej vody. Tá ich po čase obalí vrstvou hnedočerveného kameňa, čím dielo dostane zaujímavý, až bizarný vzhľad. Trochu mi to pripomína akýsi druh alchýmie. Čo sa za touto výtvarnou „inováciou“ skrýva?

JŠ: Rozhodně bych to nenazval inovací. Jde o pokus vrátit tvorbu zpět přírodě, nebo aspoň přírodu zapojit do tvůrčího procesu. Je to také pokus o maximální autenticitu tvorby. Alchymie to je, ale naruby. Nezušlechťujete primu materii, ale naopak jí zušlechtěné „výrobky“ vracíte zpět.

IM: Kto vás najviac nadchýna z maliarov či sochárov? Komu ste sa usilovali priblížiť? Mali ste svoje vzory? A ktorý vás napokon nasmeroval na cestu surrealismu?

JŠ: Vždycky jsem obdivoval Maxe Ernsta. Jinak těch, kteří mě ovlivnili, nebo kteří měli v určitých dobách na moji tvorbu nebo myšlení vliv, je celá řada, a nejsou to jen malíři. Tak v raných letech, kdy jsem se zabýval divadlem, to byli např. Vsevolod Mejerchold, Alexander Tairov, později z filmařů Ejzenštejn, Buñuel, Fellini, Méliès a další, Arcimboldo a další manýrističtí umělci, němečtí romantici, prokletí básníci a surrealisté…

IM: Surrealizmus je vaším životným postojom a filozofiou. Kto si vás dokonca nazval „militantným surrealistom“. Podľa vás surrealizmus nie je umenie či estetika, ale cesta do hlbín duše, podobne ako alchýmia a psychoanalýza. Akú rolu hrá koncept surrealizmu dnes? Je na ústupe alebo nadobúda na sile?

JŠ: To je věc, kterou neřeším. Surrealismus mne naučil tři věci: za prvé mne zbavil strachu z kolektivity. Protože surrealismus je kolektivní dobrodružství. Za druhé mi pomohl rozvinout moji imaginaci do netušené šíře a za třetí mne naučil, že poesie je jenom jedna a je lhostejné, jakými prostředky se jí zmocníme.

IM: Vraví sa, že sen je konštantou surrealizmu. Ako je zakotvený vo vašich tvorivých prejavoch? Súhlasíte s tvrdením, že sen je predĺžené detstvo? Napokon ani vy ste detstvo nikdy nechápali ako niečo, čo máte už dávno za sebou.

JŠ: Sen je, vedle erotismu a dětství, jedním ze základních zdrojů imaginace. Ba dalo by se říct, že sen je imaginace sama. S dětstvím má společnou nepředvídatelnost.

IM: Vaše meno je pevne zrastené s vášňou k pražskému manierizmu a k umeniu doby cisára Rudolfa II. Habsburgského, chýrneho mecenáša umenia a posadnutého zberateľa. Ako a čím vás tento vzťah ovplyvnil?

JŠ: Jako člověk narozený v Praze a celý život v ní žijící jsem nemohl uniknout tomuto myšlenkovému proudu, této atmosféře, této magii. Je totiž nasáklá do zdí města. Navíc manýrismus je svým „disegno interno“ předchůdcem surrealismu. Svoji posedlost Arcimboldem se marně snažím interpretovat. Myslím, že můj vztah k manýrismu je značně iracionální.

IM: Ste autoritou aj medzi zberateľmi. Napríklad kolekciu art brut vám môže závidieť každý zberateľ. Nehovoriac už o zbierke afrického umenia… Umenie čiernej Afriky je súčasťou mágie, náboženstiev, kultov, šamanských praktík, rituálov, sú to pohrebné relikvie, fetiše, jednoducho predmety duchovnej povahy. Európania azda nikdy ich účelu a významu neporozumejú. Čo vás priviedlo k tomuto bizarnému, anonymnému, záhadnému umeniu? Pre mňa sa africké kmeňové umenie stalo doslova zberateľskou drogou a nazdávam sa, že to najvzrušujúcejšie a najmocnejšie v tomto umení je to, čo nevidno. Mýlim sa?

JŠ: Pro mne africké umění, ale nejen ono, mám na mysli umění přírodních národů vůbec, svým magickým původem a svou nezpochybnitelnou autenticitou, podobně jako např. art brut, představuje alternativu k současnému zkomercionalizovanému stavu umění. Představuje podle mne obrodné východisko.

IM: Váš vzťah k fetišom je známy. Patria ku klenotom vašich zbierok. Čo vás na fetišizme tak fascinuje? Je to jeho blízkosť k mágii? Sám ste predsa raz poznamenali, že si neviete predstaviť tvorbu, ktorá by nemala magický rozmer.

JŠ: Fetiš je zvláštní magický předmět. Jde o náš výtvor, kterému jsme přiřkli magickou moc. Nabili jsme ho touhou a imaginací a čekáme od něho zázrak. Je to něco, co jsme sice postavili mimo nás, ale zároveň je to součást nás samých. Je to velmi komplikovaný vztah. Je to magie, které jsme dali fyzický rozměr. Nejde zde o nějaké pocity, jde o praktickou činnost. Tak se totiž „dělá“ autentická poesie. A jenom taková poesie mě zajímá.

IM: Vráťme sa ešte k zberateľstvu. Sám ako zberateľ viem, čo to je za olovenú guľu, ktorú celý život ťaháte priviazanú o nohu. Viem, že je to „zmluva s diablom“ a nazval som túto závislosť delírium collectoris. Ako preciťujete túto vášeň danú človeku rovnako od čerta i Boha. Ako zvládate zberateľský pud? Vidíte v zberateľstve viac ušľachtilých či problémových vlastností? Alebo, obrazne povedané, dá sa zberateľstvo prirovnať skôr k metastáze alebo k bypassu? Je to kliatba alebo výsada?

JŠ: Sběratelství jsem zahrnul do svého života jako součást své tvorby. S trochou nadsázky je mi nakonec jedno, jestli jsem onen předmět získal do své „sbírky“ tím, že jsem ho vytvořil, nebo jsem ho někde sehnal, objevil, našel, nebo koupil. I zde se jedná o autoterapii. Tyto nalezené předměty jsou stejně jako objekty vytvořené schopny na čas zahánět neodbytné démony. Celý můj život je vlastně budování „jakési sbírky“. Je to reakce pudu sebezáchovy jako obrana před smrtí. Marná, ale do jisté míry (a času) účinná. Něco jako když si zvířata dělají zásoby potravy na zimu.

IM: Aký je záujem zberateľov o vaše výtvarné diela, ktoré nemajú nič spoločné s tradičnou estetikou a sú výsledkom zložitej predstavivosti, mnohým často nezrozumiteľnej?

JŠ: V podstatě kromě tebe nemám žádného jiného „soustavného“ sběratele. Sem tam se někdo ozve, ale obyčejně pak z toho nic není, občas něco prodám v aukcích. Ale ani oficiální galerie nemají o moje věci zájem. Jeden objekt z šedesátých let a sérii grafik Přírodopis má galerie v Chebu, jeden objekt je v galerii v Klatovech, v Olomouci mají jednu koláž a to je asi tak všechno. Tvých 30 objektů je naprostá výjimka. Myslím, že ten nezájem spočívá v tom, že sběratelé a kunsthistorici mě berou jako filmaře, který „fušuje“ do výtvarného umění, jako podobně zase filmaři mě mají za výtvarníka, který „fušuje“ do filmu.Navíc se hlásím k surrealismu, a přitom každé malé kunsthistorické dítě ví, že surrealismus je už nejméně šedesát let mrtvý.

IM: Osobne ma na vašej výtvarnej tvorbe priťahujú objekty, grafiky,kresbya koláže „prírodovedeckého kabinetu“. Objekty pod sklenenými krytmi sú mi však najbližšie už aj preto, že v maminom školskom kabinete (učila prírodopis) som ešte ako chlapec obdivoval pod rovnakými sklenenými zvonmi kostry mačiek, vtákov, plazov… Z vašich sklenených „akvárií“ ale hľadia nové, vymyslené druhy zvierat, fantastická fauna pripomínajúca príšery, monštrá, obludy. Sú odpoveďou na plienenie prírody človekom alebo potvrdením obdivu ku kabinetom kuriozit, či wunderkamerám? Asi vás predbehnem s odpoveďou pripomenutím vašich slov: „Ak ekologická katastrofa, ktorú práve prežívame, necháva ročne vyhynúť desiatky živočíšnych druhov, potom neostáva nič iné, iba to, aby ich imaginácia nahradila inými.“

JŠ: Jednak i já mám podobné vzpomínky z dětství, ale asi hlavní důvod k této adjustaci je zhlédnutí se v manýristických kabinetech. To se ostatně týká i samotných monster. Samozřejmě že současná ekologická situace svádí k aktualizovaným výkladům.

JŠ: Všelijak, po bazarech, přes internet, inzerátem, v lesích i jinde. Bohužel se to někdy neobejde bez jistých potíží. V Bamaku v Mali jsem si na trhu nakoupil úžasné věci, různé exotické plody, sušené netopýry, na slunci vypreparované opičí hlavy, vysušeného chameleona, krokodýlí hlavu a další úžasné artefakty, které domorodci používají k magickým účelům při rituálech nebo jimi „ověnčují“ svoje fetiše. Bohužel na letišti v Ruzyni mi celníci všechno vzali, ještě na mě poštvali úředníka z ministerstva životního prostředí, který mi na základě úmluvy CITES všechno zabavil, a ještě jsem musel zaplatit pokutu za „pašování“ ohrožených druhů.IM: Stavebným materiálom týchto nových druhov zvieracej ríše sú kosti, lebky, preparované časti exotických zvierat, rýb, vtákov, plazov, vzácne mušle, parohy, kopytá, vajíčka, acháty, koraly, korene, suché plody a celá škála iných prírodnín. Ako získavate tieto kuriózne, ba unikátne predmety, ktoré potom „ožijú“ v telách nových prečudesných druhoch fauny?

IM: V 60. rokoch minulého storočia sa vo vašej hlave zrodil projekt encyklopédie, akéhosi alternatívneho sveta a prírody. Neskôr do neho patrili napríklad cykly Švank-Meyers Bilderlexikon, Prírodopis, či už spomínaná séria objektov Prírodopisný kabinet. S prestávkami sa k nemu stále vraciate. Je ho vôbec možné dokončiť?

JŠ: Intenzivně jsem se tím zabýval v letech 1972 až 1973. Nalepil jsem asi dvě stě koláží, pak jsem ale zjistil, že je to práce na celý život. Navíc aby tato mystifikace byla dokonalá, musela by být obrazová část doprovozená také encyklopedickými hesly a celé to vydané jako několikasvazkový soubor knih. To nepřipadalo v sedmdesátých letech v úvahu. A tak z tohoto v podstatě podvratného záměru zbylo jen torzo. Nicméně občas se k němu vracím.Tak např. v devadesátých letech k této encyklopedii přibylo asi padesát koláží Nesoustavné anatomie.

IM: Podľa vás sa dá dialóg viesť jazykom, pohľadom, vôňou, chuťou, ale i gestom a dotykom. Pozoruhodnú časť vašej tvorby tvorí taktilné umenie. Fenoménu dotyku, vnímaniu umeleckých diel prostredníctvom hmatu sa venujete už štyri desaťročia. Vaše gestické sochy sú napríklad tiež formou taktilného umenia. Ako ste sa dostali k taktilnej experimentácii a akými princípmi sa pri nej riadite?

JŠ: V sedmdesátých letech jsme se v surrealistické skupině zabývali tématem interpretace, tedy přesně: interpretace jako tvůrčí činnost. Hráli jsme řadu interpretačních her, jak obrazových, tak textových. Mimo jiné jsem pro skupinu připravil hru, které jsem dal později název Restaurátor. Do hry jsem vložil taktilní objekt, který interpretoval jeden obrázek vystřižený z časopisu Květy a který ukazoval restaurátora při práci. Svoji taktilní interpretaci jsem doprovodil ještě interpretačním textem. Objekt jsem zakryl, a takto jsem jej předložil členům skupiny. Ti měli několik úkolů. Jednak pořídit jakýsi topografický soupis nahmataných předmětů, za druhé pokusit se tento taktilní vjem složit do analogického imaginativního celku, a za třetí měli určit, který z deseti předložených obrázků (mezi nimi byl samozřejmě i obrázek restaurátora při práci) stál u zrodu mé taktilní interpretace. Výsledky této hry měly pro mne natolik určující význam, že jsem se začal zabývat hmatem ve vztahu k imaginaci soustavně. Vznikl tak soubor dalších kolektivních a individuálních experimentací, jež jsem pak složil do sborníku Hmat a imaginace, který jsem vydal jako samizdat v pěti exemplářích. Jakýmsi úběžníkem této mojí experimentace, ke kterému směřuji, je synestezie.

IM: V súvislosti s vašou bezvýhradným prívrženectvom k surrealizmu ste povedali, že nie ste umelec, skôr básnik. „Slovo básnik,“ citujem ďalej, „však už stratilo lesk. Som jeden z posledných strážcov majáka.“ Dá sa teda vaša tvorba chápať aj ako poézia?

JŠ: Ano, protože poesie pro mne splývá s imaginací, s magickou imaginací.

IM: Začiatkom osemdesiatych rokov ste so svojou ženou Evou kúpili na Šumave menší zámok, ktorý odvtedy upravujete do akéhosi „manieristického“ objektu. Je to ctižiadostivý projekt, ktorý sa stáva akýmsi zhmotnením vášho sna – vybudovať raz svoju vlastnú kunstkameru. Čím je pre vás zámok v Horním Staňkove a čo všetko sa v ňom skrýva?

JŠ: Kunstkamera je asi mojí poslední velkou obsesí, samozřejmě to souvisí s mým zájmem o manýrismus. Shromažďuji zde zbytky magického světa, který byl kdysi majoritním světem, ale byl zatlačen touto pragmatickou civilizací někam na její okraj, jako svět dávno překonaných pověr. A právě kunstkamera je symbolem rovnováhy mezi racionálním a iracionálním (magickým) pohledem na svět. Manýristická kunstkamera nebyla jen předchůdcem našich současných muzeí, ale především mikrokosmem soudobé imaginace. Podobně jako alchymie nebyla jen předchůdkyní současné chemie, ale především úžasným výkladovým systémem světa a člověka v něm.

IM: Vo vašom dome v Černínskej ulici mala svoju adresu aj surrealistická galéria Gambra. Poznali ju dôverne Japonci – galéria je uvedená dokonca v japonských turistických bedekroch. Často tam japonskí turisti postávali aj hodiny a čakali na váš podpis. Koniec-koncov, v Japonsku ste už ako doma, vyšiel vám tam rad katalógov a výpravných monografií, mali ste tam sériu výstav… Aký osud postihol túto osobitú galériu?

JŠ: Název Gambra jsem vzal z názvu našeho (surrealistického) samizdatového časopisu (vyšlo jedno číslo). Je to slovo z jednoho snu Jakuba Effenbergera. Jeho význam zná jen on. To, že se tato miniaturní galerie dostala do japonských bedekrů, je jen pokračováním nedorozumění mezi mou individuální imaginací a tradiční kolektivní imaginací Japonců. Díky těmto dvěma rozdílným přístupům k imaginaci a na druhé straně na základě určité spřízněnosti, jak vnější, tak vnitřní, vzniklo určité pouto mezi námi, které označuji jako spřízněné nedorozumění.

IM: Tento rok oslávite osemdesiatiny. Pracujete stále bez oddychu, ste v závideniahodnej tvorivej a telesnej kondícii. Práve ste dokončili veľkú monografiu,vystavuje tenaraz na troch miestach. V týchto dňoch ste otvorili výstavu v renomovanej moskovskej galérii Garáž, pred vami sú výstavy v Barcelone, Madride, v Mexiku… Na čom teraz pracujete? Aké sú vaše najdôležitejšie ciele a plány vrátane filmu?

JŠ: Stále pokračuji ve vytváření přírodopisných objektů nyní především zaměřených na jakousi imaginativní, alternativní mineralogii. Některé objekty vytvářím ve spolupráci s Karlovarským vřídelním pramenem. Mám nový scénář na filmHmyz (jehož realizaci brání nedostatek peněz) a v létě jsem na Horním Staňkově rozšiřoval prostory pro svoji Kunstkameru.

IM: A na záver otázka, ktorou sme tento rozhovor mohli aj začať. Čo to bolo za okamih či vnuknutie, čo vás priviedlo k odpaľovacej rampe nesmierne bohatej a nekonvenčnej tvorby plnej typického švankmajerovského sarkazmu, irónie, humoru, imaginácie, erotiky, šoku, poézie… Ako ste začali a kde ste dnes?

JŠ: Jedním ze zásadních „určujících setkání“ byl určitě otcův vánoční dar, rodinné loutkové divadlo, které jsem dostal ve svých osmi letech. Tady to někde začalo.Vlastně všechno, co dělám, je možné stále poměřovat tímto úžasným darem.

Jan ŠVANKMAJER (*1934, Praha), filmový režisér a výtvarník .

Vyštudoval VŠUP (1950–1954) a divadelnú fakultu Akadémie múzických umení v Prahe odbor bábkarská scénografiaa réžia (1954–1958). V divadle Semafor založil súbor divadla masiek, ako režisér pôsobil v Laterne Magike a spolupracoval ako scénograf v Činohernom klube. Na pole filmu vstúpil v 60. rokoch v čase chýrnej novej vlny. V roku 1964 nakrútil prvý krátky film Poslední trik pana Schwarzewaldea a pana Edgara a následnú sériu svojich troch desiatok krátkometrážnych i celovečerných snímkov uzaviera film Přežít svuj život z roku 2010.

Na rade svojich filmov spolupracoval s manželkou Evou (+ 2005), surrealistickou maliarkou. V oblasti kinematografie už pôsobia aj ich dve deti – dcéra Veronika i syn Václav.

Normalizačný režim okliešťoval jeho tvorivú činnosť. V rokoch 1973–79 mal dokonca zakázané nakrúcať svoje filmy.Úzko spolupracuje s producentom Jaromírom Kallistom, s ktorým po roku 1989 založil produkčnú spoločnosť Athanor. V jej štúdiách v Knovíze nakrútil všetky svoje celovečerné filmy.V rokoch 1962–1964 bol členom tvorivej skupiny Máj. Od roku 1970 sa zúčastňuje kolektívnych aktivít Surrealistickej skupiny v Československu a je predsedom redakčnej rady surrealistickej revue Analogon.

Jan Švankmajer je okrem filmučinný aj v oblasti samostatného výtvarného prejavu, zaoberá sa grafikou,keramikoua je autorom osobitých objektov, asambláží a koláží. Od roku 1974 experimentuje s hmatom vo vzťahu k imaginácii. Výsledky svojho experimentovania prezentoval v knihe Hmat a imaginace (Kozoroh 1994).

Žije a pracuje striedavo v Prahe, Knovíze a Hornom Staňkove.