PAF Art 2013 by

by 24. 6. 2014

OLOMOUCKÁ PŘEHLÍDKA animovaného filmu (PAF) je od počátku spjata s bývalým jezuitským konviktem, ve kterém sídlí Umělecké centrum Univerzity Palackého. Zdá se, že jeho barokní genius loci se na obsahu, struktuře a formě festivalu výrazně podepisuje. Významný český historik umění Vojtěch Birnbaum přisuzoval každému uměleckému slohu fázi klasickou a barokní. Ta podle něj nastává ve chvíli, kdy se samotná pravidla slohu stanou překážkou vývoje, a začne proto docházet k jejich porušování, zpochybňování a destruování. Odtud také pramení název slohu barocco – pokroucená, nepravidelná perla, která může být právě pro tyto své vlastnosti považována za krásnou.

Dramaturgii PAFu, opírající se o baroku tolik vzdálená klíčová slova „animace, archeologie médií, audiovizuální umění, experimentální film, intermedialita, kinematografie, net art, pohyblivý obraz, remediace či video art“, bychom však v duchu výše řečeného mohli jako stylově barokní vnímat. Program posledního ročníku byl opět natolik pestrý, že i pouze jedna z jeho částí PAF Art, blok výstav a instalací, které byly s hlavními tématy festivalu – kinetikou obrazu a vizualitou padesátých let – úzce spjaty, tento dojem jen potvrdila.

Podobu skupinové výstavy dostala soutěžní přehlídka video artu (resp. prací, vztahujících se k pohyblivému obrazu) Jiné vize. V letošním roce byl jejím kurátorem David Kořínek a soudržnost svého výběru zaštítil sloganem „svoboda dělat cokoliv“. Přestože by v nás takové prohlášení mohlo vyvolat déjà vu postmoderní bezbřehosti, projekce v podkroví konviktu působily velmi sevřeně, filmařsky, příběhově. Vítězný snímek Čapatý Ján autorské dvojice Petr Šprincl a Marie Hájková je v podstatě nelineárně vyprávěnou lehce obskurní povídkou ze života. Záměrné použití retrotechnologie 8 mm analogového filmu vnáší do děje časoprostorovou disproporci, koncept je skrytý za imaginativní živelností obrazové a zvukové skladby. Ústředním projektem doprovodného programu festivalu byla skupinová výstava Slepá láska v prostoru atria. Kurátor Jiří Havlíček v ní na několika jakoby školních tabulích „zanimoval“ obrazy milostného diskurzu. Fázový pohyb (přešlapování a popocházení) v prostoru instalace, mezery mezi obrázky, vztah přední a zadní plochy tabulí, prázdno kolem expozice, to vše se stalo nedílnou součástí celku. Na zdi v podkroví konviktu jsme se mohli setkat s i Havlíčkovou vlastní prací. Sekvenční fotofreska – vějířovitý strip (resp. strip-tease) Bez názvu (High Time) – se vpila do omítky a spolu s displejem zobrazujícím tutéž obnažující se slečnu ve vyšším rozlišení vytvořila eroticky vibrující prostředí. V zatemněném sále poblíž tohoto díla zářilo do tmy 24 dis-plejů instalace Jedna vteřina života Julie Roberts od Tomáše Svobody, jež působila jakousi funerální vznešeností. Estetickou exkluzivitu pop kulturního concept store vykazovala instalace Gothic Disneyland Jakuba Hoška a Nik Timkové. Ernest Edmonds a jeho dvoukanálová minimalistická geometrie trochu utrpěla prostorovým provizoriem. Analyticky zacyklená videoinstalace Ontology Gábora Ösze z roku 2012 nabídla celkem předvídatelnou formu. Zato Japonci Takeshi Murata a Yoshi Sodeoka v sklepních prostorách školního divadla Bílá nora vyloženě potěšili. Název jedné z projekcí Psychedelic Death Vomit (Slight Return) 3D strhující tříšť obrazu a zvuku plně vystihoval. Konceptuální klasikou bychom mohli nazvat projekt losangeleského digitálního umělce Maxe Capacityho Kinetics of Image ve Screen Saver Gallery, postavený na remixu z internetu postahovaných obrazových materiálů. Mimo Konvikt se pohybovala Galerie dé– tramvaj s plakátky kolážujícími vizualitu pestrých padesátých let od Pavla Ryšky. Ve Vitrině Deniska vystavil adresně politický projekt Proč přemýšlet o budoucnosti Aleš Čermák (na nějž později navázala performativní lekce v divadelním sále Konviktu). Pro Galerii U Mloka připravila Marie Meixnerová kurátorský projekt Bledničkové kino, opírající se o DIY postprodukční kutilství milovníků vlastních verzí Duchampova Anémic Cinema.

Na závěr se však ještě vraťme k birnbaumovskému „baroknímu principu“. Už jen (výstavní) prostory konviktu vykazujínatolik odlišnou atmosféru, že jimi divák obrazně řečeno prochází jako filmovými políčky, vnímá jejich rytmus, zrychlení či zpomalení děje, opakování, zpětný pohyb, prolínačky, transfokaci i závěrečnou stopku. Barokní dynamika přináší silné až dionýské emoce, které (někdy umocněné opojnými nápoji) otvírají prostor pro otevřenost, bezprostřednost, blízkost a vzájemnost. Doufejme, že tento trend PAFu vydrží, nezacyklí se a nesklouzne k distantní manýře.

JIŘÍ HAVLÍČEK, Bez názvu (High Time), 2013, instalace, xerokopie. Pohled na instalaci v Konviktu, PAF 2013, Olomouc;

ERNEST EDMONDS, Shaping Space, 2012–13, instalace, dvoukanálová projekce. Foto: Tomáš Hrůza.

Pohled do instalace videoprojekcí TAKESHI MURATY, PAF 2013, Bílá nora, Olomouc; JAKUB HOŠEK a NIK TIMKOVÁ, Gothic Disneyland, 2013, instalace, neony, objekty, PAF 2013, Konvikt, Olomouc.

Vladimír Havlík je vizuální umělec, působí na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

More stories by

Vladimír Havlík