„Architektura, ne architekti“, tak zní hlavní heslo 14. bie- nále architektury v Benátkách. Rem Koolhaas v hlavní expozici Elements of Architecture rozehrává velkolepé divadlo – architekturu rozbíjí na fragmenty a s chirurgickou pečlivostí pitvá jeden element architektury po druhém, aby zjistil příčiny neutěšeného stavu architektury. Koolhaasova diagnóza je smrtelná, neoliberální trh vehnal architekty do náručí soukromých investorů – architekti „již neslouží ,vám‘ ale ,jim‘“. Globalizace a digitální technologie přispěly ke standardizaci a unifikaci architektury. V Koolhaasově důrazu na architektonické dílo a opozici vůči „hvězdným“ architektům zaznívá paralela s poststrukturalistickým myšlením – tezí Rolanda Barthese a Michaela Foucaulta o smrti autora. 1 Nacházíme se v okamžiku, kdy architektuře dominují neosobní síly a jedinec je pouze zmítán ve víru překotného vývoje?
Elements of Architecture, kurátorovaná Remem Koolhaasem a Stephanem Trüby, je hlavní výstava 14. bienále architektury se souhrnným titulem Fundamentals. Podkladem výstavy Elements of Architecture je kniha, encyklopedie mapující historický vývoj 16 architektonických prvků od počátků architektury. Vznikala od roku 2012 v gesci výzkumné platformy OMA – AMO teoretiků a studentů Harvardské univerzity. Práce na výstavě probíhala paralelně, spíše jako ilustrace knihy. Kniha tvoří osnovu celého centrálního pavilonu v Giardini, každé kapitole/prvku architektury je věnována jedna místnost. Nicméně kniha není výstava a výstava není kniha. Jakým způsobem nashromážděné informace vystavit?
Ocitáme se ve světě fanatického sběratele. Stephan Trüby a jeho tým se při hledání artefaktů pro výstavu soustředili na sbírky architektury ze všech koutů světa. Jejich největším objevem je archiv Friedricha Mielkeho, zakladatele vědy o schodištích (scalology). Mielke, válečný veterán, který v boji přišel o nohu, po celý svůj život dokumentoval schodiště především v jižním Německu a v Evropě a přetavil své vědění do 26 knih o schodištích. Raritou je i mnohakilometrový systém podzemních chodeb a podzemních bytů na opatství Welbeck, který nechal zbudovat excentrický pátý vévoda z Portlandu nedaleko Nottinghamu koncem 19. století.
V každé z 16 místností dominuje materiální reprezentace architektury – archivy nebo firemní mock-ups, vzorky produktů a technologické postupy tvoří hlavní exponáty výstavy. Základním leitmotivem kurátorů byly podle Trübyho 3 opozice: opozice vůči digitální architektuře, která architekturu redukuje na jediný element či formu, opozice vůči autonomii architektury, jak ji definoval Peter Eisenman – autoreferenční architektuře, která se definuje jen skrze vlastní historii a nezohledňuje politickou a sociální rovinu architektury, a opozice vůči konzervativní teorii evropského města. V hledáčku výzkumného týmu AMO stála geneze jednotlivých prvků architektury, proměna jejich funkce v čase i díky vynálezům, kodifikace prvků ve stavebních zákonech, jejich užívání v jazyce nebo reprezentace v reklamě atd. Důležitým hlediskem pro výběr elementů byl dostatek objektů pro výstavu a zajímavý narativ, který by bylo možné na výstavě prezentovat.
Pět místností (chodba, strop, fasáda, podlaha, balkón) kurátorovali vybraní teoretici – Manfredo di Robilant vytvořil ohromující retrofuturistický vstupní prostor: klenba s nástěnnými malbami Galilea Chiciho (1909) zobrazující evoluci umění je přehrazena podhledem, falešným stropem s rourami vzduchotechniky a technické instalace o výšce 2,7 metrů. Řez strukturou vytváří koláž dvou světů, modrozlaté symboliky kupole a standardní utilitárnosti současnosti, kontrast mezi ikonografií a racionalitou architektury. Tom Avermaete (TU Delft) se zaměřuje na figuru balkonu jako aktéra zásadních okamžiků dějin – je vyvýšenou tribunou pro diktátory i nejrůznější revoluce, povstání a demonstrace – na výstavě nalezneme fotografii Václava Havla na Václavském náměstí v Praze v roce 1989 i balkony Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho. Avermaete prezentuje v další části expozice typologickou studii a trojrozměrnou reprezentaci ikonických balkonů, jako je Hausmannův nebo bauhausovský balkon. Celou výstavu uzavírá „Book for Architects“ výrazného německého fotografa Wolfganga Tillmannse.
Nacházíme zde skvěle odvyprávěné příběhy a spektakulární instalace, přesto výstava v některých okamžicích trpí přehlcením informacemi a objekty. Koolhaas je ve své analýze precizní a cynický zároveň, konsekvetně zkoumá „tělo“ architektury a její materialitu. Bez jediného půdorysu, skici a fotografie domů a především osobních tvůrčích přístupů architektů chybí propojení jednotlivých elementů živou architekturou.
O to překvapivější je Monditalia, která tvoří svým způsobem protipól Elements – racionální, mikroskopický způsob zkoumání architektury střídá ad hoc improvizovaný prostor v Arsenale. Monditalia je výstavou a jevištěm zároveň, je dynamickou koláží architektury, filmu, tance, divadla a hudby.Ke slovu se dostává mladší generace v osobě kurátora Ippolita Pestellini Laparelliho (AMO), který prezentuje scan Itálie od jihu na sever, od severní Afriky po Alpy. Hlavní expozici tvoří 41 případových studií a 82 převážně italských celovečerních filmů spojených s určitým regionem Itálie. Prostorovou osu vytváří římská mapa z pátého století Tabula Peuntigeriana, která staví Itálii do centra tehdy známého světa rozkládajícího se od Indie po Skotsko. Mapa nezobrazuje státní hranice, pouze síť měst a míst, a reprezentuje koncept Monditalia – zvláštní fokus na Itálii je analogií pro události a procesy, které se v současnosti odehrávají v globálním měřítku na různých místech světa.
Radical Pedagogies je výzkumný projekt, který vznikl pod vedením Beatriz Colominy na Princetonské univerzitě. Zaměřuje se na pedagogické strategie a postupy po druhé světové válce – v univerzitním prostředí se otevřel prostor pro experiment a novou definici témat a agend architektonické tvorby. Architekti jako Aldo Rossi nebo Lina Bo Bardi či teoretici jako Bruno Zevi a Manfredo Tafuri ovlivnili kariéru zásadních architektonických osobností. Radius projektu je globální, popisuje i experimentální výuku Oswalda Mathiase Ungerse v Berlíně, Freie Otty ve Stuttgartu, první obor teorie architektury, který společně založili Dalibor Veselý a Joseph Rykwert, nebo Álvara Sizua, jehož aktivity na poli sociálního bydlení formovaly způsob výuky na významné škole architektury v Portu. Ateliér Kenza Tangeho na Tokijské univerzitě stál u zrodu metabolistického hnutí a byl klíčový pro celou poválečnou generaci japonských architektů a řadu dalších.
Opuštěný kongresový palác na ostrově La Maddalena nedaleko Sardinie byl navržen Stefanem Boeri pro nikdy nerealizované zasedání G8 v roce 2009. Subtilní konstrukce, skleněné stěny a ornamentální pletivo jsou dnes v troskách. V sugestivním rozhovoru líčí architekt neschopnost a zkorumpovanost lokální politiky a bezmoc jedince, autora a architekta. Globální perspektiva je druhým filmem konfrontována s osamělým robinsonovským životem správce nedalekého ostrova.
Monditalia provokuje více otázek, než nabízí odpovědí, otevírá prostor pro náhodu a improvizaci. V aktuálnosti a otevřenosti témat se návštěvníci dostávají zpět k architektuře v otázce, jak tuto problematiku uchopit architektonicky, jakou roli může hrát architektura a architekti. Monditalia naznačuje, čím by architektura mohla být – nikoliv autonomní disciplínou, ale kritickým a aktivním činitelem, katalyzátorem politicko-společenských procesů.
1 Pro Barthese je autor irelevantní, podstatné je dílo – text, jeho struktura a jeho výklad čtenářem, pro Foucaulta je autor produktem diskursu – kolektivní identity, širších společenských a historických procesů. Role autora je podle Foucaulta v každé době jiná a osoba autora není důležitá.
Pohled do Radical Pedagogies. Přechozí stránka: Pohled do výstavy Elements of Architecture s klenebními malbami Galilea Chiciho.
Pohled do expozice balkónů výstavy Elements of Architecture. Foto: Francesco Galli. Se svolením la Biennale di Venezia.
Helena Doudová je kurátorka a historička architektury. V současnosti na stáži v DAZ Berlin.
Rozšířenou variantu textu čtěte na portálu archiweb.cz.
