Výstava, jejíž silný kurátorský koncept připravila pro pražský tranzitdisplay Tereza Stejskalová, se ptá po společenství vyloučených. V základu stojí soustředění se na odhalování reality, která není běžným způsobem zřejmá. „Pravda jakéhokoliv společenství nakonec dříme ve zkušenosti toho, kdo do něj nemůže patřit.“ Takové pozitivní vymezení společenství a negativní vymezení pravdy pak stojí na představě, že by to šlo i jinak.
Zvláštní koncepce, kdy se výstava soustředí nikoliv na umělce, jejich díla, nebo na pojmenování nového trendu, ale vsazuje hotová umělecká díla do vlastního rámce, kde dostanou speciálně vymezený prostor. Vlastně nejde až tak o to, co umělec chce „vyjádřit“ (téma), Tereza Stejskalová si umně vybrala z každého právě jen to, co se jí hodilo – totiž médium sdělení, kterým jsou v mnoha případech osoby, postavy, figury: jednající, vláčené, zapomenuté, vytěsněné, znovu se vrátivší nebo jen odešlé.
Kurátorka se rozhodla svěřit architektonické řešení výstavy Pavle Scerankové a Tomáši Moravcovi. Vytvořili těžkou kovovou konstrukci, která celou výstavu propojuje a jasně definuje začátek a konec. Celek tak funguje výborně i jako grafická značka výstavy: instalace proměnila výstavu na obrys ostrova (zřejmě jako metaforického domova všech nechtěných?). Dojem příběhu, který nás vtáhne, vede a na konci vyplivne zpátky do reality s něčím navíc, posiluje nejen lineární prvek výstavního designu, ale i charakter většiny prezentovaných uměleckých děl. Agnieszka Polska, Marcell Esterházy,
Adéla Babanová i Riccardo Giacconi a Andrea Morbio prezentují videa založená na silných příbězích konkrétních lidí. Markéta Othová, Julita Wójcik, Sanja Iveković, Martin Zet a Alice Nikitinová pak nabízejí konceptuálnější a méně příběhová díla. Nejde tu ale o umělecké výsledky, přístupy ani o tvůrce samé: jde o to, co je za, mimo, vedle, pod : zkrátka to, co je sice nějak reálně přítomno, ale z argumentace „normality“ to nějak vypadává.
Kurátorka výstavou klade otázky, které ale bohužel mají nejasné nebo nemají vůbec žádné odpovědi. Co mi vlastně tyto „postavy“ chtěly říct? Už nevím.
Republika postav Pohled do instalace výstavy: Adéla Babanová, Tringalka s Tringem , 1949, 2010 fotografie; Marcell Esterházy, v.n.. v.2.0 , 2005, video, 14:21 min; V černé a bílé , 2010 video, 4:41 min foto: Václav Kopecký.
Anežka Bartlová
