A me

Náhled prismatem statistiky, systémového modelování či jiných algoritmických nástrojů se zdá být ovliv něn experimentální literaturou 60. let, počítačovým uměním, system art, post-minimalismem nebo formální poezií. Do značné míry tento postup zahrnuje odosobnění díla od vlastních sebeprojekcí, vědomou ztrátu autorova já ve prospěch univerzální platnosti. Avšak v tomto případě půjde o něco jiného než o radikální vypořádání se s modernou. Ambivalentní a kryptické systémy jsou již dlouhou dobu hlediskem, které nám pomáhá porozumět světu na mnoha úrovních, počínaje statistickou volební prognózou a facebookovým výběrem přátel konče. Ačkoliv žádný ze systémů, které nás obklopují, nedává finální odpovědi na jakékoliv otázky, slouží nám zcela spolehlivě jako prisma, nahlížecí nástroj na neartikulovaný svět kolem. V tomto ohledu může být a me obrazem doby, ve které systémy založené na preciznosti a výpočtech poskytují stejně neostrý obraz, jako bychom je neměli. Zároveň slouží i jako významný komunikační kód pro řadu sdělení, jsou synonymem průkaznosti a doložitelnosti, pravdivější než pouhý dojem, intuice či pocit.Multimediální inscenace a me (2014) rozvíjí literární koncept Ondřeje Buddeuse do formátu pohybového představení. Jeho původní projekt pro výstavu Adaptace (Graz, 2012) tematizoval jazykovou identitu: odpovědi respondentů na otázku „Kdo jsem?“ byly jazykově analyzovány a na základě společných řečových rysů z nich byly vyvozeny univerzálnější modely vlastní sebeprezentace. Převodem získaných klíčových slov byly zobecněny na slovníkové definice.Výsledek byl dále autorem přepracován pomocí spontánního asociativního psaní v identity nové. Nové persony (předložené publiku jako skutečné osoby) tak nesou fragmentární zbytky původních já, jejich zobecnění i subjektivní reflexeautora.Spíše než interpretace otázek spojených s konstrukcí „umělého já“ či vymezováním vlastní identity pomocí několikanásobného překladu se jeví zajímavá samotná výzkumná metoda vycházející z formální jazykové analýzy jako skutečného nástroje pro pochopení textů.

Podobné postupy formují i další fáze projektu a me, kterými byla kniha, webová stránka a jevištní inscenace. Je s podivem, jak shodně minimální prostředky další umělci v přístupu k materiálu zvolili. V případě knihy a webu (studio Mütanta) šlo o převod systémových schémat do grafického a typografického jazyka s důrazem na různé úrovně významové či vizuální čitelnosti. Samotná hudební skladba Matouše Hejla má ve svém jádře podobná, leč ne zcela vyřčená pravidla organizace, týkající se především motivické práce a časového rozvoje skladby. V jejím eklektickém tvaru najdeme odkazy k minimalistické kompozici, barokní a renesanční hudbě či hip hopu. Scénu dotváří minimální scénografické vsuvky Aleše Čermáka a typografické projekce studia Mütanta. Jako nejvíce sporná se jeví choreografieapantomima Radima Vizváryho. V jazyce inscenace hraje roli nevysvětlené vsuvky, umístěné mimo kontext všech ostatních komponent, které jakoby ideálně souzní v minimálním, strohém, leč působivém tvaru. Na druhou stranu by bylo nefér ji považovat za nadbytečnou jen proto, že vytváří v inscenaci zdánlivě nemístné prvky. Jevištní protipól hudby a obrazové projekce se zde ukazuje jako nutné zpřítomnění všech předchozích systémových posunů, bylo by obtížné si představit jinou formu pohybové performance, než je tato.

Obecně nebývá zvykem, že multioborové projekty tohoto rozsahu dospějí do takto celistvého a žánrově vyhraněného tvaru. V případě a me vznikla inscenace, která nepopírá žádný z předchozích kroků, nelze ji však považovat ani za jejich vyústění. Stojí jako samostatné dílo vedle ostatních instancí, ač v počátku vzešla z nedivadelního a nehudebního základu. Jistě jde o projekt, který by si žádal i uvedení v jiných souvislostech, než je galerie. Bylo by zajímavé sledovat, jak se promění na divadelní, hudební nebo klubové scéně.

Radim Vizváry A me,2014 fyzická performance, typografie,zpěv, hudba foto: Barbora Kleinhamplová.

Ondřej Buddeus, Aleš Čermák, Matouš Hejl, Mütanta,

Ondřej Buddeus A me, publikace, 2013 foto: archiv Mütanta.

Martin Blažíček je pedagogem Centra audiovizuálních studií na FAMU.