Podoba zvuku: Hudební realizace díla Milana Grygara

V rámci hudebního festivalu Pražské jaro byl 26. května 2011 uveden v netradičních prostorách pražského Muzea Kampakoncert. Konal se na místě, kde právě probíhala výstava pozdních děl významného českého umělce Milana Grygara. Ve světlém sále Sovových mlýnů vystoupil v kulisách monochromních pláten komorní soubor MoEns, který nastudoval program s názvem „Graficképartitury Milana Grygara“. Kromě skromného orchestru byla součástí improvizovaného jeviště projekce na zeď zobrazující jednotlivé vizuální předlohy skladeb.

Jediná otištěná recenze koncert označila za „volnou fantazijní transformaci“ výtvarného umění do hudby. Proces takové transformace je však mnohem komplikovanější. Jaké jsou tedy principy převodu Grygarova výtvarného díla do jeho zvukové podoby? Na místě je také otázka, jak se dílo tohoto českého umělce dostalo do programu slavného hudebního festivalu.

 

Cesta od akustických kreseb k hudebním realizacím

Milan Grygar je v českém prostředí nejvíce znám díky svému objevu tzv. akustických kreseb, které vznikaly od roku 1964 jako díla se dvěma rovnocennými výstupy: kresbou a jejím zvukovým záznamem. Experimenty na hranici mezi výtvarným uměním a hudbou způsobily, že Milan Grygar figuroval ve druhé polovině 60. let jako styčný bod pro českou výtvarnou a hudební scénu. Jeho díla vzbuzovala zájem jak odborníků na výtvarné umění, tak i hudebních znalců.

Jedním z prvních autorů, kteří podrobili Grygarovo dílo teoretické analýze, byl hudební vědec Jaromír Paclt. Jeho zásluhou začalo Grygarův ateliér navštěvovat stále více osobností ze světa soudobé vážné hudby. Ve druhé polovině šedesátých let přivedl Paclt do umělcova ateliéru řeckého hudebního skladatele Anestise Logothetise, který byl již tehdy známým představitelem a průkopníkem grafické hudby. Jeho partitury dodnes patří k esteticky nejvíce ceněným dílům grafické hudební produkce. Při pohledu na Grygarovy akustické kresby Logothetis údajně poznamenal, že by je bylo možné hudebně interpretovat. Pro umělce byla skladatelova návštěva impulsem, který obrátil jeho zájem k tvorbě grafických, nebo přesněji „vizuálních“ partitur.

Od konce šedesátých let vytvořil Milan Grygar množství sérií vizuálních partitur (např. série lineárních, architektonických, barevných či prostorových partitur), které vznikaly jako plnohodnotná výtvarná díla. Bylo však jen otázkou času, kdy bude využit i jejich hudební potenciál.

 

První hudební realizace

První hudební realizaci Grygarovy kresby provedl německý hudební skladatel Erhard Karkoschka, zakladatel experimentálního souboru „Ensemble Neue Musik“, který měl již v době setkání s Milanem Grygarem za sebou první pokusy s grafickými partiturami. Karkoschka byl tvorbou českého umělce natolik zaujat, že si jednu z kreseb odvezl s sebou do Stuttgartu k nastudování. Právě tam proběhl v roce 1973 koncert, během něhož poprvé zazněla Grygarova Architektonická partitura (1970). Koncert byl do Čech přenášen rozhlasem.

Na začátku 80. let projevil zájem o realizaci Grygarových partitur soubor Agon orchestra pod vedením Petra Kofroně a Martina Smolky. Ti proces převodu výtvarné předlohy do hudby podrobně přiblížili ve své publikaci Grafické partitury a koncepty (1996). V podrobném popisu transformace Grygarovy Lineární partitury (1981) autoři přiznávají určitou míru náhodnosti: „Nebrali jsme v potaz barvu na koncích linií (zelená, červená) a preparovaný klavír přibarvuje linie náhodně – padni, kam padni.“

Vyřadit náhodnost či subjektivní vnímání z interpretace výtvarných partitur není možné. Jedná se ovšem o „řízenou“ náhodnost. Přestože grafické partitury nabízí velkou škálu interpretačních možností, jsou stále pevně sevřeny ve svých výtvarných zákonitostech. Dříve než se hudebník pustí do hudební interpretace, musí porozumět výtvarnému dílu.

Modrá partitura. Principy převodu výtvarného díla do hudby

Přípravné zkoušky souboru MoEns na koncert zmiňovaný v úvodu textu probíhaly ve dvou fázích. Vedoucí projektu Kamil Doležal nejdříve výtvarným formám přiřadil hudební ekvivalenty, které přepsal do konvencionalizovaného notového zápisu. Každému z hudebníků pak předal snadno čitelný part k nastudování. Teprve poté byl Milan Grygar pozván na zkoušku, aby se mohl vyjádřit k jejich hudebnímu provedení partitur.

Jednou z uvedených skladeb byla Modrá partitura z roku 1972 pro dva klavíry a dva hráče. Partitura sestává z patnácti listů potištěných kulatým razítkem namočeným v modrém inkoustu. Obtiskům razítka byl v tomto případě přisouzen rytmus a dynamika. Na některých místech se obtisky nepatrně překrývají, někde se naopak nedotýkají – to vše určuje jemné odchylky od jinak pravidelného rytmu, které interpreti musí respektovat. Dynamickým prvkům zase odpovídá intenzita obtisku razítka. Kde je obtisk slabší, je slabší také tón a naopak.

Během jedné z přehrávek čtyřruční hry Modré partitury nastala situace, kdy se jeden z hráčů nechal „unést“ a do hry začala pronikat melodie. Po chvíli Milan Grygar namítl, že partitura žádnou melodii nenaznačuje. Hudebníci tedy začali zkoušet znovu a jinak. Jindy zase umělce rušily projevy emocí jednoho z hráčů; svraštění tváře a dynamický pohyb těla při silněším úderu do klaviatury – hráči dostali pokyn hrát „více jako stroje“.

Jak již bylo zmíněno, součástí koncertu byla i projekce partitur na zeď. A tak zatímco Erhardu Karkoschkovi nezbývalo než přání, aby společně s nahrávkou grafických partitur vyšel také obal s jejich reprodukcí („K tomu by pak na desce muselo být vidět i všech pět Vašich listů, to by bylo krásné!“ 1 ) dnešní technické možnosti umožňují umocnit divákům hudební prožitek o simultánní vnímání obrazové předlohy. Ty nejsoučasnější formy propojení zvuku a vizuálního umění, jako je VJing, videomapping a příbuzné obory, naznačují, že Grygarovy partitury se mohou ve své interpretaci posunout ještě o velký kus dál.

 

Text vychází z autorčiny diplomové práce Podoby zvuku v díle Milana Grygara obhájené 2012 na VŠUP.

1 Citát z dopisu Milanu Grygarovi, Erhard KARKOSCHKA, 1973, in: Milan GRYGAR, Hana LARVOVÁ (ed.), Milan Grygar, Praha: Gema Art 2009, s. 163.

 

Záznam realizace Živé kresby s cylindrem, 1983 papír, tuš, kovové mechanické hračky foto: Štěpán Grygar.

Provedení Modré partitury na zahájení výstavy Světlo, zvuk, pohyb v Today Art Museu, květen 2012, Bejing. Členové souboru MoEns Miroslav Pudlák a Kamil Doležal. foto: Štěpán Grygar.

 

Eva Riebová je historička umění, v současnosti pracuje pro Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru.