.png)
Po iniciační výstavě Art brut, umění v původním (syrovém) stavu, kterou pro Dům U Kamenného zvonu připravila v roce 1998 Alena Nádvorníková, je aktuální výstava ART BRUT LIVE v galerii DOX již čtvrtou velkou přehlídkou tohoto uměleckého směru, které připravil pražský spolek ABCD v kurátorské spolupráci s Leošem Válkou. Oproti historicky zaměřeným výstavám ze zahraničních sbírek, jakými byly v rámci programu Galerie hl. m. Prahy představené Art brut – sbírka abcd (2006), Prinzhornova sbírka (2009) a Adolf Wölfli – stvořitel Universa (2012), se ta současná soustředí převážně na aktuální projevy z této oblasti, přestože jsou do ní zahrnuta i některá starší referenční díla. Je opět vybrána ze sbírky abcd francouzského sběratele Bruna Decharma.
Pavlína Míčová: Vím, že art brut vydělujete od umění insitního. Je pro vás uměním solitérů. Jaký máte klíč ke svému kurátorskému výběru?
Terezie Zemánková: Vedlejším efektem výstavy ART BRUT LIVE je ukázat, jak se hranice mezi art brut a současným uměním stírají. Art brut je umělý koncept, který Jean Dubuffet uvedl v život po druhé světové válce. Od té doby ho každý sběratel (protože art brut bylo, a vlastně dodnes je, mnohem více předmětem zájmu nadšených jednotlivců nežli institucí), každý teoretik, každý kurátor naplnil trochu jiným významem. Náš výběr byl předurčen tím, že jsme ze sbírky Bruna Decharma, která už sama o sobě je dost striktní selekcí, vybrali díla více méně současných tvůrců, pro které je tvorba způsobem, jakým se vyrovnávají s prostorem, který je obklopuje, se sebou samým, se svojí fyzickou existencí, způsobem, kterým komunikují s okolím i s Bohem, i prostředkem, kterým chtějí změnit svůj osud a někdy i osud celé planety nebo vesmíru.
Ivana Brádková: Chtěli jsme ukázat tvůrce, kteří expandují do naší životní reality a transformují ji do ojedinělých výtvarných podob. Staví privátní chrámy, únikové moduly, tvoří relikvie jako corpus delicti svého bytí a ukazují nám běžné maličkosti v jiné podobě – třeba mýdlové bublinky nebo mraky. Jsou to strhující intimní zprávy zasahující všechny známé standardní výtvarné disciplíny.
TZ: U art brut je nutné znát příběhy autorů, tam tkví klíč k pochopení díla. Tvůrce, jeho bezprostřední okolí a dílo tvoří jediný celek – což jsme ostatně chtěli ukázat prostřednictvím souběžné výstavy snímků švýcarského fotografa Maria Del Curta. To, co my (a záměrně říkám my, protože jiný kurátor s námi nemusí souhlasit) dnesoznačujeme za art brut, jsou díla vzniklá z vnitřní nutnosti, díla, která jejich autor nevytváří s cílem „dělat umění“. Art brut je pro své tvůrce životní potřebou. Jak řekl Dubuffet,„art brut je umění, které nezná své jméno“, nevzniká tedy pro výstavy ani pro umělecký trh – to ale neznamená, že se později nestane jeho součástí.
PM: V jednom rozhovoru jste zároveň uvedly, že nevystavujete pouze díla duševně nemocných, i když psychiatrické nemocnice cíleně navštěvujete se záměrem vyhledávání talentů. Jak tedy objevujete umělce mimo tato území?
TZ: Psychiatrické kliniky jsme objížděly asi před deseti lety. Nenašly jsme tam prakticky nic zajímavého. Art brut není synonymem pro tvorbu duševně nemocných, i když to, co naše společnost označuje jako duševní nemoc, se často stává spouštěčem výtvarného projevu. Ve sbírce abcd je řada lidí, kteří neměli nikdy žádnou psychiatrickou diagnózu, mohli bychom je maximálně označit za podivíny.
My ale nové autory vlastně nevyhledáváme. Jen díky síti kontaktů, díky tomu, že nás přátelé a známí upozorní na někoho z jejich okolí, kdo tvoří zajímavé věci, se občas podaří narazit na pozoruhodné tvůrce. Například Zdeňka Koška, který před rokem vystavoval třeba v pařížském Palais de Tokyo, objevil básník a teoretik Jaromír Typlt, když pracoval v ústeckém Fokusu. Výjimečné kvality dalšího klíčového autora Luboše Plného odhalil jeho psychiatr Martin Jarolímek. Na byt Karla Formana nás upozornil jeho vnuk, který je sám umělec.
IB: Velmi často se nám ozývají lidé, kteří mají ve svém okolí nějaké „divňáky“. Ale schopnost výjimečné výtvarné výpovědi o stavu mysli, otevření komunikačního mostu mezi jejich a naším světem je zcela výjimečnou událostí. Z naší zkušenosti musíme říct, že největší objevy byly spíš náhodou. Vzácní autoři art brut jsou samotáři, tvořící ve svém koutku, bez nároku na ocenění a bez ambicí vystavit svá díla. Jednoho takového autora bychom moc rády představily světu v co nejbližší době. I na něj jsme získaly kontakt od spřízněné duše.
.png)
PM: Tvrdíte také, že mnoho představitelů art brut si neuvědomuje, že jejich díla mají vysoký umělecký, nikoli jen terapeutický, potenciál. Jak ale komunikujete s těmi, kteří si vědomi svých uměleckých kvalit jsou? Zvete je na vernisáže a komentované prohlídky? Mají tendenci budovat svoji kariéru?
IB: Kromě těch, kteří se vernisáží účastní i v zahraničí (Zdeněk Košek, Luboš Plný), mnozí z tvůrců art brut ani netuší, že je jejich tvorba hodna uznání. Vlastně z úhlu jejich pohledu ani nevytváří umění. Pracujeme i s těmi, kteří si nikdy nebudou schopni uvědomit své umělecké počiny a nikdy nebudou o svých dílech hovořit. Nejsou totiž schopni mluvit ani psát a jsou odkázáni na péči lidí okolo sebe. Příkladem je třeba Josef Hofer, kterého jsme navštívily v Rakousku a který jen díky zájmu a podpoře historičky umění Elisabeth Telsnig tvoří a vystavuje. Nepohybujeme se však na poli umění, v němž platí zákonitosti vývoje či koncepce.
PM: Překvapilo mě, že ani na jedné z výstav není zastoupen umělec, který by se věnoval audiovizuální formě umění. Stejně tak na poslední výstavě chybí mezi více než 300 exponáty umění performance a body artu. Přitom je zjevné, že technologie vhodné k záznamu jsou dnes snadno dostupné a prezentovatelné. Jak si to vysvětlujete? Nesouvisí to se skutečností, že zmíněné umělecké formy se stále komplikovaně nabízí sběratelům, a proto je nevyhledáváte? Anebo jde o to, že v této oblasti trpíme nadprodukcí složitěji definovatelné problematiky uměleckého díla?
TZ: Součástí projektu ART BRUT LIVE jsou doprovodné programy, které představí art brut v literatuře, filmu a hudbě. Mají je na starosti naši kolegové Jaromír Typlt, Martin Ježek a Tomáš Procházka, kterým v tomto směru plně důvěřujeme. Nicméně například díky malíři Petru Kožíškovi jsme objevily autorku, která nejen maluje a kreslí, ale především natáčí video na mobil. Chtěly jsme ji zahrnout už do výstavy v DOXu, ale Bruno Decharme na ni nereflektoval. Možná je to dobře – zaslouží si samostatnou prezentaci. To je jeden z našich projektů do budoucna.
IB: Pro autory, které představujeme na našich výstavách, není primární forma, ale obsah. Pro zaznamenávání svých emocí pak volí prostředky, které mají k dispozici. Zubní pastu, zbytky tuhy, odstřižky nití a látek, vlastní tělní tekutiny… nepoužívají jako konceptuální záměr, ale z nezvladatelné potřeby sebevyjádření. Je velmi obtížné a asi nemožné řadit jejich díla do obecně platných uměleckých kategorií. Za performanci snad můžeme označit dílo Marie Lieb (autorka z Prinzhornovy sbírky), která si roztrhala prostěradlo na proužky a z nich si poskládala na zem okolo lůžka hvězdnou oblohu. Ale proč vlastně kategorizovat? Jen abychom se vešly do etablovaných škatulek? Art brut si nevytváří vyfabulované cíle, nenavazuje na umělecký vývoj, nezačleňuje se do skupin s tvůrčím programem. Právě svou nezařaditelností je inspirativní a řada etablovaných umělců na něj navazuje a cituje ho.
Terezie Zemánková a Ivana Brádková jsou kurátorkami, reprezentují sdružení ABCD, které se zabývá propagováním fenoménu art brut a provozuje web www.artbrut.cz.
Hans-Jörg Georgi Bez názvu, 2001–2014 lepené kartóny od 23 × 120 × 93 cm foto: ateliér Goldstein, Frankfurt nad Mohanem
Zdeněk Košek Bez názvu, cca 1990 fixy a propiska v notovém sešitě, 21 × 30 cm foto: se svolením Bruna Decharma
Pavlína Míčová působí v Ústavu hudební vědy FF MU, obor Teorie interaktivních médií.