.png)
Ambicióznější průniky pohyblivých obrazů do programové koncepce Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně započaly s generační proměnou v roce 2009, kdy se řízení instituce ujal historik umění a filozof Václav Mílek a kurátorství sbírky multimédií pak brzy poté někdejší kurátor Galerie Šternberk Martin Fišr. Aktuálním tendencím pohyblivého obrazu byla věnována hned jedna z prvních výstav této nové éry Objekt animace. Třetí smysl, při níž bylo tehdy ještě v prosklené výstavní síni staré budovy zlínského Domu umění využíváno projekční prostředí speciálně vyrobených black boxů. Od roku 2013, kdy se KGVUZ přestěhovala do zrekonstruované 14. budovy Baťova institutu, pak také zastřešuje technologicky náročnější projekty; ve spolupráci se zlínskou multimediální platformou Hucot a Univerzitou Tomáše Bati zprostředkovává širší veřejností rezonující pravidelné videomappingové projekce na rozsáhlou fasádu 14. a 15. budovy. Další novomediální projevy českých a slovenských umělců mají návštěvníci galerie možnost sledovat dlouhodobě v rámci cyklicky se střídajících Salonů mladých a Nových zlínských salonů.
Vznik videoroomu, místnosti v galerii přímo vyhrazené projekcím, tak přirozeně působil jako další slibný pokus zprostředkovávat pohyblivý obraz tentokrát v historickém kontextu české audiovizuální tvorby. V realitě každodenního galerijního provozu pak selhává na základních technologických podmínkách a provozních limitech instituce.
Programově byl zlínský videoroom zpočátku koncipován jako rozšíření stálé expozice moderního umění, která tvoří významnou součást výstavního programu KGVUZ. Dramaturgická koncepce videoroomu, zaštítěná kurátory sbírky multimédií Martinem Fišrem (2013–2014) a Lucií Šmardovou (2014–2015), dosud představila tři dramaturgické linie. Výchozím bodem se stala videotvorba Radka Pilaře, jediného tvůrce prezentovaného v rámci stálé expozice. Fišr se v duchu Pilařova díla zaměřil především na abstraktnější polohy sérií projekcí představujících v dvouměsíční periodicitě průkopnické osobnosti Dalibora Chatrného a Petra Skalu i současnější konceptuálně smýšlející autory Martina Búřila a Jana Šerých. Fázi abstrakce pak završila tvorba Miloše Šejna, která současně předznamenala další etapu zaměřenou na hraniční díla na pomezí videoartu a dokumentace performativních aktů. Po ní následovaly projekce vybraných děl dvou významných performerů a pedagogů Vladimíra Havlíka a Tomáše Rullera, jež byly v průběhu trvání výstav doplněny jejich autorskými přednáškami. Současná linie se soustředí na mladší české tvůrce (Roman Štětina, Pavel Jestřáb), přičemž přidanou hodnotu k výstavám měly představovat jednorázové večerní projekce jejich dlouhometrážní tvorby, což se ale podařilo jen v omezené míře, neboť galerie nedisponuje přílišnými finančními prostředky na pravidelné setkávání návštěvníků s osobně přítomnými tvůrci.
Samotná realizace videoroomu stojí a padá s vlastním prostorovým řešením, které bohužel není svou členitostí zdaleka ideální, množství rušivých elementů, jako jsou dvířka od vzduchotechniky, táhlé trubky podél obvodových zdí či parazitní světlo doléhající ze stálé expozice, nedokáže zprostředkovat výraznější ponor do mnohdy subtilní autorské tvorby nebo naopak silné vizuality videí. Technicky pak zůstala nedotažena také původní idea videoroomu jakožto jukeboxu ovládaného návštěvníky dle chuti zvolit si z aktuální nabídky. U vybraných tvůrců se pak alternativou staly vícekanálové instalace, které však opakovaně trpí tradičními provozními stereotypy, bortícími možnost koncentrovaného vnímání – nevyvážený zvuk, zamrzlé obsahové menu v popředí projekce, vypnutý monitor, neschopnost operativních řešení ze strany kustodek…
Sofistikovanější instalační procesy bohužel nejsou umožněny mj. kvůli neochotě autora architektonického řešení galerie zasahovat do prostoru vzhledem k možnému vizuálnímu narušení přiléhající stálé expozice, což by bylo ovšem relevantní, kdyby smysluplně fungovaly oba prostory, nikoliv jeden na úkor druhého. Další překážkou je pak pětileté období udržitelnosti projektu, kdy není žádoucí zasahovat do zrekonstruovaného prostoru nové galerijní budovy. Takto vše zůstává vesměs na variacích obrazovek nebo projektorů v prázdném prostoru bez možnosti výraznějšího kurátorského rukopisu, který by mohl nabídnout více než jen bazální orientaci v české videotvorbě jinak běžně dostupné na serverech jako youtube nebo vimeo. Cílovou skupinou by pak mohly být např. početné řady studentů novomediálních oborů Univerzity Tomáše Bati. Do cesty se jim však staví příliš mnoho překážek, počínaje nejasnou koncepcí videoroomu, která není vysvětlena v žádných propagačních materiálech ani na webu KGVUZ (což rozhodně není nejvhodnější PR strategie), přes poziční řešení až k nevstřícnosti vyjádřené nutností zaplatit vstupné na všechny krátkodobé výstavy galerie.
Představa, že stačí každý den zapnout několik televizí nebo projektor, je přirozeně naivní, nicméně pokud nejsou kustodky, potažmo jiní kompetentní zaměstnanci galerie schopni docílit alespoň základní funkčnosti projekcí a uvědomělejší podpory potencionálně zajímavého projektu, zůstává otázkou, do jaké míry je zlínský videoroom spíše nechtěnou aktivitou, která ubližuje především vystaveným dílům.
Pavel Jestřáb / Lament / čtyřkanálová instalace, projekční místnost videoroom ve stálé expozici Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně / 2015 / foto: Dalibor Novotný
Alexandr Jančík