Výstava s názvem Věci a slova kurátorek Lady Hubatové-Vackové, Martiny Pachmanové a Pavly Pečinkové v Uměleckoprůmyslovém muzeu Moravské galerie v Brně, která představuje objekty uměleckého průmyslu, užitého umění a designu z let 1870–1970, je důležitým příspěvkem do (u nás takřka neexistující) debaty o tom, proč a jak tyto výrobky vystavovat. Dnes už nestačí, aby uměleckoprůmyslová muzea poučovala a tříbila vkus z pozice autority sdělující své odborné poznatky v čistě jednosměrném přenosu. Je třeba především navazovat dialog, neboť předmětem zájmu tu není nic menšího než veškerá strojová a ruční výroba, která spoluvytváří každodennost naši nebo našich předků. Aby však byly výstavy designu 1 pro diskusi na téma spotřeby, podoby a funkčnosti soukromých a veřejných prostor i společného soužití relevantní, je třeba uvést diváka i do kontextu soudobého teoretického rámce. Protože jak ukazují autorky výstavy i stejnojmenné antologie dobových kritických textů z této oblasti, není předmětu bez myšlenky, ať už v podobě nápadu, který mu předchází, nebo úvahy, která následuje. Tato skutečnost je v galerijní instalaci vyjádřena velmi explicitně, neboť kromě artefaktů jsou vystaveny i úryvky z těchto statí.
K propojení umění a designu však často dochází i v podobě přímé spolupráce kurátorů výstav designu s výtvarnými umělci. Životaschopnost tohoto přístupu potvrzuje například systematické zapojení současných umělců do tvorby stálých expozic užitého umění ve vídeňském MAKu a přiklonily se k němu i autorky výstavy Věci a slova, které instalačním řešením pověřily Evu Koťátkovou. Úkol nebyl jednoduchý: do poměrně malého prostoru bylo třeba vměstnat bezmála 150 objektů rozličných funkcí, stáří i estetické hodnoty. Umělkyně pojala instalaci jako vetešnictví, v němž jsou věci bez jakékoli hodnotící hierarchie vršeny na sebe, a vytvořila řadu fotografických zátiší (fotil Ondřej Přibyl), kde předměty dokonce zcela pozbývají svoji užitnou hodnotu a stávají se spíše formálními obrazovými prvky. Na výstavě se podílel také Dominik Gajarský, který do prezentovaných objektů schoval zdroje neurčitých zvuků, jaké předměty kolem nás běžně vydávají, je-li s nimi manipulováno.Rozvířit prach na designových předmětech a upoutat pozornost na ideje, které je obklopují, dovedou mimo jiné přesahy prezentací užitkových předmětů do sféry volného umění. Současné umění je jako houba, která absorbuje vlivy z ostatních oborů a současně jim bezostyšně fušuje do řemesla, nebo jako mlha složená z kapek myšlenkových experimentů, kde nic není nemožné a vše je dovoleno. Tuto volnost a konceptuální myšlení uplatňují nejen kurátoři tematických výstav umění, kteří tak prostřednictvím děl často vyjadřují svůj pohled na věc nebo navrhují mnohdy neortodoxní hypotézy, ale i tvůrci výstav designu. Stačí se porozhlédnout po nedávných bytostně interdisciplinárních projektech významných designových museí: Beautiful Users (Cooper Hewitt, Smithsonian Design Museum), In the Making (Design Museum London), What is Luxury? (Victoria and Albert Museum), už jen názvy těchto výstav naznačují, že nejde jen o předměty, nýbrž i o proces a kontext jejich vzniku a užití a teorie, které je doprovází.
Seriózní výstava teorie a praxe designu tedy nabyla formu obchodu se starožitnostmi, v němž to divně šustí a skřípe. Co se v takové koncepci děje s předměty a co s divákem? Vetešnictví zde funguje jako metafora pro určitý způsob nahlížení i nakládání s předměty, který se zásadně liší od klasické muzeální prezentace, čímž problematizuje jejich identifikaci jako sbírkových artefaktů a posouvá je jinam, zpátky na zem a blíže k divákovi. Svým vkladem oba umělci komunikují určitý úhel pohledu, jednu z možností, jak nad předměty uvažovat, čímž je zbavují neutrality a dávají jim hlas (a to nejen ve smyslu zvuku, jak píší v doprovodném textu kurátorky), který probouzí zvědavost i estetickou citlivost diváka a vyzývá ho k bližšímu pohledu, soustředění, emocionální i racionální reakci. Možná s konkrétním pojetím nesouhlasíme, možná věci vidíme jinak, tvůrčí přístup nicméně jistě přispívá ke zrušení onoho zatuchlého muzejního bezčasí. Vystavené objekty jsou rázem zpřítomněny: ožívají atmosférou skutečných svědků minulosti schopných promlouvat současným jazykem, a tak se pro nás opět stávají podstatnými.
1 Pojem „design“ je v textu z čistě úsporných důvodů použit jako zastřešující termín pro kategorie designu, užitého umění i uměleckého průmyslu.
Věci a slova, pohled do instalace výstavy, Uměleckoprůmyslové muzeum Moravské galerie v Brně, 2015, foto: archiv MG.
#1, zátiší k výstavě Věci a slova, aranžmá Eva Koťátková, 2014, foto: Ondřej Přibyl.
#2; #8; #9, zátiší k výstavě Věci a slova, aranžmá Eva Koťátková, 2014, foto: Ondřej Přibyl.
Klára Peloušková je kritička umění.
