Ondřej Horák, Jiří Franta Proč obrazy nepotřebují názvy
Labyrint, 2014
Kniha je syntézou trendů, jak přiblížit různým skupinám návštěvníků institucí prezentující a uchovávající výtvarné umění, právě tento obor. Trendy jsou míněny především dialog, osobní interakce s díly a snaha o vzbuzení zájmu o umění netradičními formami výkladu.
Ondřej Horák, který zná důvěrně přípravu a realizaci lektorským programů, v knize zúročil své zkušenosti vtipně a hravě. Ale výsledný svěží efekt by nevznikl bez nápaditých kreseb, hlavní složky způsobu vyprávění, umělce Jiřího Franty.
Z rozhovoru s malým Mikulášem a jeho babičkou se dozvíme něco u umění a výtvarné činnosti na obecné rovině. Odrostlejší Ema řeší se svým dědečkem více teoretické problémy a otázky moderního umění. A komiks s postavami kriminálníků a zhrzeného ředitele galerie umění vizualizuje důležitá díla 19. a 20. století. Na konci knihy je rekapitulace řečeného v podobě medailónků vybraných umělců, časová osa a další doplňující informace. Díky těmto několika rovinám výkladu si v knize může počíst jak úplně nejmenší čtenář tak dospělý jakékoli věkové skupiny a povolání. Publikace může být použita i jako učební materiál pro nekonvenční učitele.
Parafrázovaný a poněkud radikální závěr k recenzované knize si můžeme vypůjčit právě z ní, když se odvážíme tvrdit, že texty popisující umění nejsou potřeba a stačí nám pouze originály a vlastní úsudek. Tento názor vyjadřuje i pojmenování celé publikace. Zde nás dostihla postmoderní pluralita přístupů, která se odráží i v dnešním výkladu moderního a současného umění.
A jak si tedy vlastně svůj názor vytvořit? Paradoxně docela klasickými cestami, ke kterým text a názvy spíše potřebujeme. Někdo chce vést dialog s díly sám, někdo potřebuje oporu a k tomu si může vybrat buď lektora výtvarného umění, klasickou publikaci o dějinách umění nebo tohoto netradičního, ale povedeného průvodce.
Kniha získala letošní Magnesii literu v kategorii pro děti a mládež.
Edita Mikolášková
