Cena Jindricha Chalupeckého

14. 10. 2015

Trochu jsem váhala, zda po zveřejní následující informace nebudu vypadat jako člověk, který se na současné výtvarné scéně neorientuje, ač by měl mít ze své pozice poměrně dobrý přehled, avšak diskuze s dalšími teoretiky a umělci na dané téma mě přesvědčily, že můj pocit není zcela mylný a že jej do určité míry sdílejí. Přispěly k němu jednak instalace, u níž došlo ke zmíněnému promíchání děl jednotlivých umělců, a do značné míry pak také prvotní dojem z výstavy vytvořený na základě fotografií (což může být často zavádějící), nicméně u trojice Sterec, Kleinhamplová, Sceranková bylo pro mě v některých případech poměrně složité určit, které dílo komu patří.Přiznám se, že výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého jsem letos viděla nejdříve v reprodukcích na fotografiích, až následně na vlastní oči. S výjimkou Vojtěcha Fröhlicha, jehož projekci odkazu na facebookové stránky „Follow Me Offline“ je vyhrazena samostatná místnost, jsou díla ostatních finalistů, konkrétně Pavla Sterce, Barbory Kleinhamplové, Lukáše Karbuse a Pavly Scerankové, ve zbylých výstavních prostorách nezvykle (na to, že se jedná o prezentaci uchazečů o tuto cenu) promíchána. Z uvedené čtveřice jasně vystupuje Lukáš Karbus, který se jako jediný z finalistů věnuje soustavně pouze médiu malby a jehož prezentovaná díla sledují linii, kterou si již dříve vytyčil.

Znalost práce Pavla Sterce včetně reminiscence jeho minulého angažmá mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého nám pomůže identifikovat jeho instalaci Fosilní my, která představuje jádra geologických vrtů. Jak se dočteme v popisce jedná se o „časovou osu reprezentovanou vrtnými jádry s počátkem před cca 540 miliony let a koncem v blíže neurčité minulosti“. Stercův vrt prochází několika výstavními sály a zvídavý návštěvník má možnost zapůjčit si audioprůvodce s informacemi o jednotlivých geologických vrstvách. Tuto instalaci velmi vhodně doplňují videa Barbory Kleinhamplové Nikdo se necítí šťastně, která na jednotlivých televizních obrazovkách ukazují rotující lidské orgány a – předpokládám – mají navazovat na hlavní Barbořinu projekci představující skupinu mladých lidí, jež prostřednictvím pohybů a vydávaných zvuků vyjadřuje určité pocity.

Téma sondy do přírodních zákonitostí planety Země a jejích obyvatel pak doplňuje videosocha Pavly Scerankové Měření. Ani u ní si neodpustím citaci popisky: „300 let po velkém třesku se vesmír ochladil natolik, že mohly vzniknout první atomy. Světlo se oddělilo od hmoty a vesmír se stal průhledným. Roku 1964 bylo reliktní záření – nejstarší světlo vesmíru – poprvé zaznamenáno přístroji. Tyto prastaré fotony nás dnes obklopují a současně podávají zprávu o jedné z prvních vesmírných událostí.“

Pokud doplním, že charakteristický rukopis Scerankové, který známe například z výstavy Žena na Měsíci v Galerii hlavního města Prahy či Hlavy prezentované v Drdová Gallery, zde není na první pohled nijak výrazně patrný, bude snad mé počáteční zmatení nad určením autorství srozumitelnější. Výstava tak ve výsledku působí jako kurátorský projekt, jenž může připomínat výstavy, které kurátorka a nová ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová realizovala ve svém bývalém pracovišti, galerii MeetFactory. Přírodovědeckou sondu do struktur a zákonitostí vesmíru pak trochu „nepochopitelně“ doplňují obrazy Lukáše Karbuse, i když i do prosvětlených akvarelů s krajinami, které Karbus postupně abstrahuje, by se dala (s odvoláním na Františka Kupku) implementovat interpretace zobrazení podstaty našeho vesmíru.

Výše zmíněná díla tak díky společnému tématu drží u sebe a vytváří jasnější a srozumitelnější celek než všechny věci Pavly Scerankové, které se autorka rozhodla do výstavy zařadit, dohromady. Jinými slovy máme tu poměrně homogenní kurátorskou výstavu mapující jedno konkrétní téma, ke které přibyly další věci s odlišnou tematikou od jedné z autorek. Tak trochu „vystrčen za dveře“ zůstává Vojtěch Fröhlich, kterému nakonec tato pozice může při rozhodování poroty prospět, nicméně jakou podobu dá akcím, které hodlá prezentovat na zmíněné facebookové stránce, zatím nevíme. Doposud zde zveřejňoval fotografie z výletů, které by se odehrály i bez nominace Fröhlicha na Cenu Jindřicha Chalupeckého, což je u umělce, který patří k letošním favoritům, z mého pohledu poněkud málo.

Nebudu se déle zastavovat u informace o tom, že výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého je letos poprvé prezentována v prostorách Moravské galerie či že se galerie rozhodla změnit dispozice, čímž místnost s obchodem a pokladnou rozpůlila výstavu vedví, a vrátím se ke shrnutí podstaty prezentace samotné. Máme před sebou mírně podivnou, ale vydařenou instalaci s jednotným tématem, která působí jako silně kurátorská výstava, avšak ne jako prezentace toho nej lepšího, či alespoň výrazně nadprůměrného, co těchto pět vynikajících umělců dokáže vyprodukovat. Jako by zde hlavní roli hrál kurátorský záměr a ne snaha představit to nejlepší ze sebe samotného. Jako by umělci byli – podobně jako často v předchozích ročnících – zaskočeni příliš důležitou výzvou, a tak se zmateně snažili ukázat toho co nejvíce (Sceranková), celou věc trochu překombinovali (Fröhlich) nebo se nechali za- skočit prostorem či kurátorským plánem. Mimochodem kdyby z celé výstavy zůstaly jen holé místnosti, přes které by se jako had plazil Stercův vrt, byl by můj osobní prožitek z výstavy mnohem intenzivnější.

 

Vojtěch Fröhlich, #followmeoffline, videoinstalace, modem Vodafone B3000, LTE Turbointernet, 2015.

Pavla Sceranková Výzkum, tisk na fototapetě, 350 × 235 cm, 2015, Astronomický ústav AV ČR foto: Hynek Alt.

Barbora Kleinhamplová Někdy se cítí skoro šťastně, videoinstalace, délka projekce 9‘29‘‘, jednotlivá videa v TV 1‘58‘‘, 2015, technická spolupráce: 3D: Vojtěch Pecka.

Pavel Sterec Fosilní my, instalace, jádra z geologických vrtů, 3D tisk, audioprůvodce, cetris, 85 × 37 × 2400 cm, 2015.

Lukáš Karbus Bez názvu, akvarel na papíře, 140 × 200 cm, 2015.

 

Silvie Šeborová je historička umění, kurátorka a zakladatelka a šéfredaktorka portálu Artalk.cz

 

Find more stories

Home