Helena Hladilová mode d’emploi

Všechny materiály z mého ateliéru, takto popisuje Helena Hladilová (1983), která žije a pracuje v Itálii, se svůdnou jednoduchostí a půvabnou nonšalancí jedno ze svých stěžejních sochařských děl. Dílo nesoucí název Můj ateliér (My studio, 2011) je jejím kvazi ironickým pojednáním vlastní primární obsese: materiály a jejich „materiálnost“, jejich různorodé kvality a přednosti vycházející jak z jejich fyzické, tak i smyslové podstaty a v neposlední řadě i z jejich schopnosti mluvit k veřejnosti a provozního potenciálu. Tmavá krychle o rozměrech 20 × 20 cm jako svého druhu magická, ne-li rovnou šamanská hrací kostka v sobě zdánlivě spojuje vše, co by si nadaný a ambiciózní umělec mohl představovat či fetišizovat: sádru, cement, para- fín, sklo, plast, papír, smirkový papír, kartón, tavné lepidlo, hlínu, jíl, dřevo, vodu, celofán, pásku, železo, akrylové barvy, zelenou barvu ve spreji, mramor, vazelínu, mouku, cín, pěticent, průhlednou pryskyřici, stříbro, disperzní lepidlo – to vše nacpané do jediné krabice, jako kdyby byly materiály nuceny spolu žít a vést dialog. Výčet, jako slovník základního materialismu, zde končí, avšak představivost i praxe zůstávají otevřené a zkoumání materiálů a jejich schopnosti proměňovat (se) dále pokračuje. Helena Hladilová je sochařka, která – jako všichni sochaři – prostřednictvím zkoumání jeho hybridní přirozenosti a vztahového charakteru hledá novou definici sochařství. Alchymie se v jejích dílech setkává s recyklačními strategiemi a práce se tak stávají takřka kolektivními počiny s přiměřenou dávkou hravosti, humoru a běžného selského rozumu. Performance Sochání (Sculpting, 2011) doplňuje sebereflexivní postoj díla Můj ateliér tím, že se zaměřuje na akt tvorby sochy a jeho dočasnost, přičemž považuje lidské tělo a jeho podobu za aktivní nástroje sochařské produkce. Umělkyně zapůjčila svým přátelům tři zbrusu nové páry bot a požádala je, aby jí je vrátili po roce nošení, čímž změní a upraví jejich původní tvar. Hladilová využívá postkonceptuálních strategií současného (nejen českého) umění, jež kladou důraz na pomíjivost a gestičnost uměleckého díla i uměleckého procesu, a soustředí se na jemné posuny mezi realitou a její reprezentací. Umělkyně rozvíjí stěží zaznamenatelné intervence do přediva běžného života a okolního prostorového (často institucionálního) kontextu. Ověřuje tak obvyklé vnímání míst a předmětů a zároveň upozorňuje na otázky týkající se odlišnosti a nekompatibility i eventuální možnosti soužití a přináležitosti. Ve svém Školním projektu (School Project, 2011) transformuje Hladilová prostor někdejší školy, který jí slouží jako ateliér, do galerijního výstavního prostoru, přičemž proměňuje funkci a integritu nalezených předmětů. Autonomie míst je zpochybňována častým používáním aktu napodobování okolí a neviditelné změny jejich identity. Dílo Bez názvu (2009) spočívá v přiříznutém mramorovém bloku padnoucím do rohu galerie, zatímco v díle Portrét (Portrait, 2010) opakuje malá barevná fotografie barvu a strukturu zdi pod ní, která je tak jakoby zakryta identickou kůží poskytující jí ochranu a péči. Hladilová ovládá vysoce intenzivní poetický formální jazyk a buduje mnohostranný dialog s aktivním divákem, kterého vyzývá, aby pozorně sledoval a prožíval, ale také aktivně participoval a vstupoval do interakce. Jednou z takových performativních skulptur je i dílo Harlot (2013). Jakýsi vagabund, promiskuitní entita, jež poznamenává hlubší umělecké zkoumání světa hmoty a jeho vlastností. Toto poměrně rozměrné (210 × 100 × 85 cm) plastelínové, na kolech umístěné amorfní a zdánlivě brutální stvoření připomíná obrovský enigmatický valoun, který byl mytologický hrdina Sisyfos nucen do nekonečna stále znovu koulet do kopce ve svém zoufalém a beznadějném aktu vykoupení symbolizujícím ničivé prahnutí lidstva po dokonalosti. Harlot je v museu cizincem, poutavým svou záhadnou přítomností a monstrózním zjevem totemické a svým způsobem archaické povahy. Hladilová podle všeho pokouší, provokuje a realizuje svůj participativní rituál a přitom vzývá nevinné okamžiky raného dětství, jeho kolektivní tvořivost a společný prostor hřiště. Měkká a tvárná plastelína patří k nejzákladnějším „primárním“ materiálům, které nás uvádějí do půvabů uměleckého světa a představují záruku přístupnosti tvůrčích procesů. Když zde vlastníma rukama modelujeme hmotu, stojíme na prahu budoucí formy. Hladilová nechává strukturu napospas návštěvníkům: socha se proměňuje, její nestálý tvar závisí na interakci návštěvníků a jejich odvaze zapojit se a pozměnit formu. Tyto zásahy jsou dojemné a výrazné, jímavé a nestálé. Ať už přidávají, či odstraňují, zanechávají za sebou otisk otevřeného a přátelského povrchu. V souhrnu pak lze říci, že krotí zdánlivě nevábnou hmotu abstraktní sochy v průběžném aktu kolektivního autorství. Zprostředkováním a umožněním účasti publika projevuje Hladilová skutečnou štědrost vůči jinak pasivnímu divákovi i vůči samotnému médiu sochařství, přičemž znovu přemýšlí nad jeho „teatrálností“ a autonomií. Sochy oproštěné od podstavců a umístěné bezprostředně mezi lidi plně zabydlují interiér galerie a umožňují různé vnímání a konfigurace. Umělkyni zajímá proces vzniku a dočasnost média. Díla Swinger (2014), kolektivní tvorba gigantické hlavy, s jejímž hrubým tvarem přišla autorka a nechala ji dotvořit publikem, a Vrstvení (Capping, 2014), série malířských reliéfů spočívajících v nekonečném vrstvení hmoty na určitém povrchu pomocí nekontrolovatelného zásahu veřejnosti, jsou dalšími důkazy autor- činy snahy rozšířit schopnosti média (v tomto případě performance a malby) jako spontánní aktivity navazování vztahu konfrontující paměť a bezprostřední akt tvorby. Obě díla na druhé straně vycházejí z autorčiny obecné úvahy o veřejném prostoru, jeho tvůrčím potenciálu i jeho vystavení působení vandalů. Název Vrstvení (Capping) pochází z komunity tvůrců graffiti, kde se jím označuje situace, kdy jeden writer sprejuje či taguje přes dílo jiného, a to tak získává nový život a stává se monumentem: Hladilová zmrazuje okamžik spontaneity a vytváří archiv intervencí tím, že pokrývá publikem vytvarovaný povrch vrstvou pryskyřice. Měkké a křehké povrchy se mění v membrány zafixované, pevné hmoty. Přesto, že je vesmír Heleny Hladilové, entropický jako Smithsonovo Passaic, destruktivní jako Fontanovo Concerto spaziale a pokleslý jako Burriho Combustione plastica, místem zrodu tvaru, je zároveň i galaxií beztvarosti (informe). Podle Bataille není „beztvarý pouhým adjektivem…, ale pojmem sloužícím k vyloučení požadavku na to, aby každá věc měla svou vlastní formu… Aby byli akademici spokojeni, musel by svou formu získat i vesmír. Celá filozofie spěje k tomuto cíli… Na druhé straně ale platí, že říci, že se vesmír ničemu nepodobá a je zcela beztvarý, je to samé jako prohlásit, že je vesmír jako pavouk nebo plivanec.“ To, jak Hladilová zkoumá selhání, přesahuje její zájem o osud umění a umělce (jak mohou ironicky napovídat její koberce ručně utkané ze zničených maleb, jež lze považovat za selhání). Repertoár surrealistických postupů a ikonografie se znovu objevuje v autorčině nejvýraznější instalaci Naum (série fontán) (Naum, Fountain Series, 2014), známé rovněž pod názvem „Falešné jezero“, groteskní krajině rozmetaných částí těla přeměněných na rádoby pito- reskní fontány dlouho zapomenutých pozemských potěšení. Organická hmota rozptýlená všude kolem jakoby v důsledku jakési apokalypsy nebo ekologické či environmentální katastrofy patří do zhrouceného světa genetických chyb a vědecké patologie. Hladilová při zoufalém pátrání po post-humánní alternativě zpodobňuje dysfunkční světový systém. Jde o nejistý scénář světa po budoucnosti, která, jak říká Franco „Bifo“ Berardi, nás zklamala.

Helena Hladilová (1983 Kroměříž), momentálně žije a pracuje v Itálii. Společně s Namsalem Siedleckim vede a kurátoruje výstavní prostor GUM studio, nejprve se sídlem v Carraře, poté v Turíně.

Samostatné výstavy (výběr): 2014 Swinger, Artissima, Turín; Fake lake, CO2, Turín; 6Artista, MACRO, Řím; 2013 Vitrine. 270°, GAM, Turín; 2012 NaCI, L’A Project, Palermo (s Namsalem Siedleckim); Barega, Giuseppe Frau Gallery, Gonnesa. Skupinové výstavy (výběr): 2015 MAXXI, Řím; 2014 Fondazione Nomas, Řím; 2013 Fondazione Pastificio Cerere,Řím; PragueBiennale; 2012 Fondazione Bevilacqua la Masa, Benátky; Moscow Internatonal Biennale for Young Art, Moskva; Fondazione Sandretto Re Rebaudengo, Turín; 2011Cripta 747, Turín. Rezidence: Art Quarter Budapest; Fondazione Pastificio Cerere, Řím; Cite internationale des arts, Paříž; Fondazione Spinola Banna per l’Arte, Turín; Fondazione Antonio Ratti, Como.

Harlot, plastelína, kolečka 210 × 100 × 85 cm, 2013 foto: archiv autorky.Helena Hladilová My studio, sádra, cement, parafín, sklo, plast, papír, brusnýpapír, lepenka, horké lepidlo, hlína, dřevo, voda, celofán, železo, červená akrylová barva, zelená barva ve spreji, omítka, mramor, vazelína, mouka, cín, 5 centů, pryskyřice, stříbro, vinavil, 20 × 20 × 20 cm 2011, foto: archiv autorky.

Capping, resin 60 × 48 × 4 cm 2015.33

Naum, detail instalace, keramika, vodní čerpadlo, 40 × 15 × 15 cm 2014. Foto: archiv autorky.

Adam Budak je kurátor a teoretik umění, v současnosti působí jako hlavní kurátor Národní galerie v Praze.