Jak být v souladu s ekologií a uměním…

V těchto dnech je obtížné být v souladu s ekologií a uměním. Oba dva obory se totiž domnívají, že žijí v odlišných prostředích. Navzdory tomu, že byl Land Art od počátku stěží environmentální – alespoň tedy z dnešního pohledu –, měli někteří umělci zcela jistě odlišný pohled na svět. A také úmysl změnit zastaralou a konvenční situaci tržně řízených galerií-muzeí. Je docela zajímavé číst Sebrané spisy Roberta Smithsona (The Collected Writings, 1996), které již obsahují zárodky pozdějšího environmentálního umění, a přitom stále patří do pozdně moderního konceptuálního vědomí. Pak přišlo mediální umění, což byla pořád záležitost dvacátého století. Což ale znamenalo, že do diskuse vstupuje třetí ekologie. Nejenže probíhala nikdy nevyřešená debata o tom, co je umělecká autonomie, ale další frustrace pro mediální umění spočívala v opovržení, kterému byla vystavena média obecně (řešilo se například, zdali mohou generovat autonomní umělecká díla). Na druhé straně stál bastion zavedených institucí s tradičně trénovanými kurátory a organizátory, libujícími si v konzervativním, liberálním politickém pozadí. Umění pokračovalo samolibě a spokojeně uzavřené v sobě. Zajímavou ilustrací této situace je debata mezi Nicolasem Bourriaudem a Peterem Weibelem na Art Basel (červen 2011: https://www.youtube.com/ watch?v=9p9VP1r2vc4). Oba působili, jako by byli uzamčeni ve své vlastní skořápce a mluvili vedle sebe (ne spolu). Weibel měl pár silných míst a Bourriauda zcela odzbrojil: „Již neexistuje umění mimo mediální zkušenost…“ Přesně tak, neexistuje.

Zájem umělců o ekologické umění je od roku 2005 dodnes něčím víc než jen módní vlnou navazující na výše řečené. Vychází z environmentálních a komunitních zájmů o různá témata od znečištění po klimatickou změnu a propojuje se s metodami a materiály vycházejícími z mediálního umění. Je také sycen bujícími open source technologiemi a sítěmi (Linux software, Arduino hardware, malé počítače, sociální média…), kolektivním a DIY přístupem k vývoji a opět odklonem od vzdálených a selektivních uznaných uměleckých prostorů.

Zájem širších uměleckých institucí, festivalů a happeningů o ekologické umění podléhá módním vlnám. Nyní již větší zájem opadává, jelikož se ukázalo, že většinu pravověrného ekologického umění je celkem obtížné prodávat tradičními kanály. Stále však existují výjimečná místa, která si našla polohu na rozhraní umění, vědy a společnosti. Litevská RIXC [http://rixc.org] nabízí již léta transdisciplinární série festivalů, výstav, performancí a dalších akcí pro veřejnost, publikací a projektů. Dalším zajímavým příkladem je nedávná mezinárodní spolupráce spoluorganizovaná Komunikačním prostorem Školská 28 Na pomezí samoty, která se týká obnovy postindustriální krajiny [http://frontiers-of-solitude.org/]. Jako příklad nové mediální ekologie s tvůrčím povědomím můžeme zmínit také některé součásti hnutí We Make Money Not Art [http://we-make-money-not-art.com]. Zase vznikají alternativní knižní festivaly, a mají stále více návštěvníků a účastníků (například před měsícem WIELS v Bruselu, http://www.wiels.org/en/events/743/ WIELS-ART-BOOK-FAIR). Na vzestupu jsou také nové formy sebeorganizace a sdílení ateliérů, rezidence, výstavy organizované umělci a další události. Můžeme na ně nazírat z úhlu pohledu specifičnosti děl, v nichž kolektivní není rétorické, ať již se týká jednotlivých umělců, či skupin. Vezměte si jako příklad dílo Dominiquea Leroye [http://wiki.dominiqueleroy.info/dokuwiki/doku.php], Petera Courtemancheho a s ním spřízněných umělců/přátel [http://www.secondsitecollective.net/] či Akihira Kuboty [http://www.aec.at/ aeblog/en/2015/07/15/der-weltweit-erste-kunstsatellit-im-all/], anebo dění na místech jako Periférne centrá ve slovenské Dúbravici [http://perifernecentra.com/]. Každá z těchto aktivit má zcela odlišná východiska a motivace, ovšem tím, co sdílejí, je originální obsah, experimentální pracovní metoda a určitě také unikátní stylistika: opět připomínám, že ve výrazném kontrastu s běžným odpadem vycházejícím z kultury kopírování propojené s uměleckým trhem, nacházející se ve vaší galerii post-dvacátého století za rohem.

Prvotní ekologická vlna z období okolo roku 2005 z oficiální a zavedené roviny pomalu vyprchává. Tam se zdá se teď víc řeší otázka rozpočtů, přičemž dochází k postupnému osekávání již tak příliš malé podpory pro alternativní sociální a kulturní skupiny. Zároveň podporu získávají atrakce či povrchní městské festivaly, jež upoutají široké publikum a mají za partnery průmysl a banky; což se do velké míry týká médií. To vytváří ještě širší propast mezi odlišnými ekologiemi, z nichž dnes sestává umění: současné, mediální a environmentální umění. Zajímavějším trendem je snad negace této propasti. Po deseti letech strávených v oblasti mediálního umění, v tomto novém kreativním stylu, je mi zřejmé, že v celém kulturním/kreativním sektoru se objevuje nové hnutí. Je v protikladu k direktivnímu „topdown“ přístupu, podporuje DIY formáty, podněcuje komunikaci a výměnu znalostí, vyvíjí otevřené a sdílené nástroje a razí tak cestu myriádě vpravdě multidisciplinárních přístupů. A co je nejdůležitější, do obrazu se dostávají nové formy zapojení, na nichž jsou výše zmíněné metody založené. Umělci již nepracují s asistenty či studenty, kteří by díla realizovali, nýbrž častěji nastavují nové situace a organizují místa a události. Umělecká kritika se také rychle mění. Rozpor se starým přístupem je čím dál jasnější, dochází ke zpochybňování veškerých vysokých hodnot objektivity či kritické distance ve prospěch situovaného a zapojeného přístupu. Je nutné popisovat umělecké procesy související s ekologickým vnímáním z vnitřku samotné kreativní aktivity, zmínit vše, co je třeba k jejich pochopení a adekvátnímu poznání. Umělecká kritika bude muset nakonec opustit věž ze slonoviny/bílou krychli a následovat tento vpravdě ekologický trend, vyvinout nové experimentální formáty, styly a stanoviska hodnot. A to jsme ještě nemluvili o nových způsobech vzdělávání, jež také přicházejí. Jak vidíte, být v souladu s ekologií a uměním je dneska více než obtížné!

Některé termíny poznamenané z četby: aktivismus, akustická ekologie, antropocén, autopoiesis, bioart, creative commons, dílny, DIY, ekologické umění 1 , ekologie médií, energie, environmentální umění 2 globální oteplování, habitat, informační ekologie, intervence, koexistence, kolektivita, komplexita, komunikace s přírodou, komunitní stavění, konektivita, konzervace, kultivace, lokální/translokální, mediální ekologie, neintrusivní, obnovitelný, ochrana, open source, opětovné získání, participace, pomalé umění, post-média, projekt, provázanost, pružnost, přírodní materiály, recyklace, remediace, sdílené, sebeorganizace, spolupráce, techno-ekologie, terénní nahrávání, transdisciplinarita, transformativní, udržitelnost, umělecký výzkum, vědomí, výměna, zapojení, zelené, znečištění, znovuosídlení, zodpovědnost atd.

1 Ekologické umění [wikipedia: https://en.wikipedia.org/wiki/Ecological_art] je umělecký žánr a umělecká praxe, která uchovává, přetváří a/nebo oživuje formy života a zdroje planety Země. Také se nazývá EcoArt či Eco Art a od environmentálního umění se liší v tom, že často zahrnuje funkční ekologickou obnovu, stejně jako sociálně angažované, aktivistické a komunitně založené intervence.

2 Environmentální umění [wikipedia: https://en.wikipedia. org/wiki/Environmental_art] je zastřešující termín pro rozmanité umělecké praktiky, zahrnující historické přístupy k přírodě a umění a nedávnější ekologické a politicky motivované druhy děl. Termín „environmentální umění“ často zahrnuje „ekologické“ zájmy, ale není na ně omezené. Uznává ranou historii tohto hnutí (která se týkala více uměleckých myšlenek než těch environmentálních), stejně jako umění s více aktivistickými zájmy a umění, které primárně oslavuje umělcovo spojení s přírodou za použití přírodních materiálů.

ARTSAT: Art and Satellite Project (JP), satelit na oběžné dráze kolem země, spolupráce Tama Art University a The University of Tokyo od roku 2010. © ARTSAT PROJECT Všechna práva vyhrazena.

Rasa Smite and Raitis Smits / RIXC, Pond Battery, Poetics of Green Energy, 2015, pohled do instalace, Transforma- tive Ecologies, Mons, 2015, foto: archiv RIXC.

Gints Gabrans Metabolic Dominance, 2014-2015, bioartová instalace, pohled do instalace, Transformative Ecologies, Mons, 2015, foto: archiv RIXC.

Gívan Belá (fka Guy Van Belle,Artd) se posledních deset let věnoval umělci řízené organizaci okno.be, v rámci níž realizoval dvě tříleté iniciativy pomalého umění, které zkoumaly experimentální možnosti ekologického mediálního umění: Time Inventors‘ Kabinet / Kabinet vynálezců času (2009–2012, http://timeinventorskabinet. org) a A Laboratory On The Open Field / Laboratoř v otevřeném poli (2013–2015, http://alotof.org). V současné době pracuje na sedmiletém projektu s názvem Biotopical Dataplays / Biotopické datové hry (2015–2022).

Za překlad děkujeme Lence Dolanové.