Michaela Janečková: Můžete krátce představit dramaturgii Galerie Jaroslava Fragnera a důvody zařazení Landscape festivalu do programu?
Dan Merta: Galerie Jaroslava Fragnera je přední českou platformou pro prezentaci současné a moderní architektury. A protože se v posledních deseti letech v Evropě vede silný dialog ohledně veřejného prostoru, tak i galerie si uvědomila, že by neměla prezentovat pouze architekturu. Galerie by se měla zapojit do debaty o tom, jak hovořit a přemýšlet o veřejném prostoru, který se nás dotýká nejintimněji. Všichni v něm žijeme, veřejný prostor nejsou jenom domy, jsou to ulice, je to krajina. Proto jsme se rozhodli, že vytvoříme platformu mezioborového dialogu na toto téma v České republice. Byla tam i určitá inspirace, navštěvujeme zahraniční přehlídky tohoto typu. Přišlo nám zajímavé vytvořit projekt, který by mohl odborné i laické veřejnosti představit krajinářskou architekturu v různých dimenzích a různých možnostech. My jsme o tomto tématu uvažovali i dříve – asi tak před čtyřmi či pěti lety. Před třemi lety jsme udělali menší festival, vlastně pár výstav tady v galerii a okolí. Ale pak se naskytla možnost intervenovat do krajiny nákladového nádraží Žižkov, a to se nám zdálo velice zajímavé – propojit festival s lokalitou, industriálním prostorem na Žižkově.
MJ: Festival má velmi širokou cílovou skupinu – od laické veřejnosti až po odborníky. Mohl byste doporučit jednu z řady akcí, která by nejvíce zaujala širokou veřejnost, a jednu, kterou považujete za vyloženě odbornou?
DM: Je komplikované je rozdělovat, jsme projekt s více úrovněmi. Jedna z nich je edukativní, ale i v rámci edukace může přijít jak odborník, tak laická veřejnost. Pro laiky by to tedy byly intervence, vedení dialogu s industriální krajinou. Loni a v letošním roce jsme pozvali mladé výtvarníky, krajináře a multimediální umělce, aby utvářeli prostředí, interakce jsou určeny i pro laickou veřejnost. Ta mohla touto formou vnímat krajinářskou architekturu. Chtěli jsme také něco nového vytvářet, napadlo nás využít železniční vagony, na kterých mohli umělci, krajináři nebo architekti připravit své intervence do dané lokality. Pro odborníky to pak byly přednášky, výstavy, které ukázaly spektrum dnešního chápání krajinářské architektury v Evropě. Dále zde návštěvníci mohli zhlédnout výstavu soutěže o cenu pro urbánní prostor, pořádanou Současným centrem umění v Barceloně a zaměřenou spíše na odborníky, již chtějí sledovat současné trendy. Těmi jsou dnes, řekněme, sociální aspekty, uplatňují se u revitalizací nebo veřejného prostoru. Výstava může zaujmout i laickou veřejnost, která si uvědomí, jak se pracuje s veřejným prostorem a krajinou v zahraničí.
MJ: Vy jste se zmínil o interdisciplinaritě – designéři, architekti, umělci, přednášky, zábavní akce, to vše tam je! Taková šíře, zdá se, kopíruje požadavky dnešního systému na tyto typy projektů. Kdybyste se od těchto systémů oprostil a mohli byste festival udělat naprosto po svém, jak by vypadal?
DM: Já myslím, že zaměření by bylo stejné. Kdybychom měli takové podmínky, jako mají podobné akce v zahraničí, nepřistupovali bychom k projektu zásadně jinak, asi bychom však měli i zastoupení zahraničích architektů, krajinářů. Koncepce, kde je víc médií, nějaký mix a kde se tvoří určitá atmosféra, ta vyplynula z prostředí, kde se festival už dva roky koná. Když jsme hovořili o tématu landscape architektury, bylo to vše zasazené do určitého kontextu a objevila se tam i rovina oživení nákladového nádraží Žižkov. Tohoto oživení se netýkal jen Landscape festival, ale i kulturní sezóna, tyto akce se prolínají. Návštěvník, který přišel například na koncert, divadelní představení a podobně, měl možnost zajít i na výstavu. Takže to bylo takové vytváření prostoru – a o tom to je, o vytvoření prostoru, který je svébytný, má nějakou kulturní náplň, ta může mít osvětovou, edukativní činnost, může být jen relaxační. Návštěvník vlastně přijde do atmosféry, do místa, které žije svým způsobem. To nás bavilo, nedělal bych to jinak. Samozřejmě vyšší finance by ovlivnily kvalitu, ale základ – vytvoření atmosféry, která není postavena jenom na tom, že něco vystavujete, ale máte i nějaký zážitek –, ten by zůstal. Vždy vlastně z místa, kde se festival koná, vychází dialog s daným prostředím. Příští rok budeme dělat Landscape festival v Opavě, takže koncept bude trochu jiný. Festival už se nebude konat jenom v lokalitě nádraží, ale v celém městě, budeme mít snahu intervenovat a vést dialog s některými opuštěnými místy nebo s místy, která potřebují revitalizaci, s dalšími galeriemi. Festival bude mít úplně jiný charakter a bude reakcí na možnosti krajinářské architektury.
MJ: Nakolik máte pocit, že „landscape“ je dnes módní téma, podobně jako dříve byl „public space“? To jsou takové všeobjímající pojmy, tak široké, že se dotýkají každého a všeho a můžeme pod ně zahrnout cokoliv.
DM: Odpověď na tuto otázku je jednoduchá – byl veden dialog o veřejném prostoru a já jsem si uvědomil, že veřejný prostor je důležitý, ale pak je zde také krajina. Je to takové prodloužení veřejného prostoru. Tohle mě zajímalo. V Česku se tak pět let bavíme o veřejném prostoru, o streetových aktivitách, a už se nebavíme o kontextu celé krajiny… A jestli je to dnes módní? To bych neřekl, téma krajinářské architektury a propojení veřejného prostoru a krajiny je a bude téma pořád silné, protože je nejdůležitější. Města a vesnice musí žít nějakým způsobem. Dřív se takto nedebatovalo, spíše se debatovalo o samotné architektuře. Dnes se množí aktivity občanské veřejnosti, trvají na změně urbanismu, paradigmatu. O změny stojí zejména mladší a střední generace. Takže to bude určitě téma dalších pětatřiceti let, protože to teď považuji za nejdůležitější – architektura musí vést dialog s veřejným prostorem a urbanitou místa.
H3T architekti / VAGON galerie: Erik Ebringer, Žaneta Krutinová, Adéla Vyvialová, _ _ (Černá místa) / 2015 / foto: Jiří Straka.
Matěj Hájek / Otevři ústa /2014.
Lukáš Kladívko / Pipes at attention / 2015.
Josef Málek / Eliška Málková / Save Šumava /2015. Foto: Jiří Straka
Michaela Janečková
