Existuje několik různých (kritických) uměleckých přístupů k technologickému a sociopolitickému vývoji současné západní společnosti, jenž se bezprostředně dotýká také nás. Mezi hlavní současné strategie patří akceleracionismus se svou snahou neoliberální ekonomický systém urychlit a doufat v jeho brzký konec, někteří umělci pak volí spíše cestu eskapismu a jiní zase usilují o vzdor, otevřenou kritiku a taktiku zviditelňování. Práce Michala Kindernaye lze přiřadit především k poslední strategii. Jeho vlastnoručně vyrobené přístroje zviditelňují skryté či neviditelné vztahy a pohyby uvnitř naší společnosti, prostřednictvím audiovizuálních instalací odhalují mechanismy současné technocivilizace. V Kindernayově tvorbě se tak děje jaksi mimochodem, skrze určitou metaforu, protože hlavním výstupem bývá skoro vždy videoinstalace, v níž hraje důležitou roli estetický vjem.
Audiovizuální tvorba Michala Kindernaye úzce souvisí se studiem v ateliéru Video u Petra Rónaie v Brně a později s magisterským oborem v Centru audiovizuálních studií FAMU u Miloše Vojtěchovského, kde absolvoval v roce 2012. Dílo, které vytvořil jako svou diplomovou práci, nám poslouží jako úvod do umělcovy tvorby a zároveň přiblíží jeho ústřední téma. Camera Altera je mobilní objekt, jenž pořizuje obrazový materiál na základě naprogramovaných vstupních podmínek. Celý proces nahrávání pak běží samostatně bez zásahu autora, zcela dle samotné situace v kombinaci s vloženými pravidly. Camera Altera vypadá jako nevelká dřevěná skříňka či krabice, která obsahuje kameru, GPS a na svém povrchu má připevněné senzory a mikrofon. Senzorické přístroje vyhodnocují světelné, tepelné, vlhkostní, zvukové a větrné podmínky v prostředí, ve kterém se Camera ocitá, a dle sebraných dat pak kamera vaná do skříňky nahrává jakési „deníkové“ obrazové záznamy. V dalších verzích ji Michal Kindernay navíc modifikoval k vlastní sebereflexivní orientaci, tedy aby byla Camera schopná analyzovat například často navštěvovaná místa, jež následně opakovaně zaznamenávala. Kindernay dal Cameru postupně třem kamarádům, kteří ji měli pár týdnů u sebe a nahrávali svůj každodenní život. Výsledkem byla instalace navozující intimní pokojovou atmosféru, již tvořily tři stoly upravené Kindernayovými přáteli. Kromě osobních předmětů se na stolech nacházely projekce, které prezentovaly nasbíraný obrazový materiál v nelineárním sledu. V ideálním případě pak večer kamera přehrává přes den natočený materiál.
Camera Altera je samozřejmě autorský počin Michala Kindernaye, na druhou stranu na ni lze pohlížet i jako na aktivní předmět ponechaný vlastní autonomii. V činnosti Camery Altery je eliminována jakákoliv vlastní snaha člověka editovat video, vzniká nelineární film oproštěný od stereotypních procesů filmové produkce a distribuce. Jak takový objekt popsat? Jde o latourovský předmět aktivně se podílející na utváření složitých vztahů mezi lidmi a věcmi? Nebo jde spíše o objekt, jenž se z takového přediva vztahů vyvazuje, aby mohl sám posloužit jako objektivní obraz lidského jednání? I v dalších projektech, kdy ponechává přístroje napospas přírodním vlivům – ať už je to vítr (Wind*Cam, 2010), pohyb vody v řece (Envi*Tuner, 2011), nebo sled mraků / počasí (Heliofilie, 2014) –, se takové otázky objevují, a to včetně možností, které propojení technologií, přírody a umění nabízí.
V tvorbě Michala Kindernaye se potkávají dvě oblasti zdánlivě odlišných diskurzů. Je jimi věda a umění. Hledat v dnešní hybridizované době rozdíly mezi nimi se zdá být nepříliš produktivní, proto se zaměřím spíše na jejich vzájemný vztah s ohledem na otevření nové imaginace v oblasti umělecké tvorby. Snad lze obecně říci, že u obou najdeme snahu analyzovat současnou situaci stereotypně řečeno za pomoci reprezentací a zprostředkovaných obrazů (umění) či za pomoci nově a individuálně vynalezených metod (věda). Přesto je dnes více než naivní udržovat jasnou dělící linku mezi těmito oblastmi, obzvlášť když umělci tradičně využívají vědomostí převzatých z vědeckých výzkumů, které se mohou odehrávat na poli chemicko-technologického vývoje, sociologického či psychologického zkoumání či informačních technologií a samozřejmě v mnoha dalších oblastech. Tradiční je v takovém smyslu i práce Michala Kindernaye, jenž počítá se smyslovým poznáním diváka, kdežto vědecký výzkum je třeba nahlížet z pozic teleologie. V Kindernayově tvorbě nalézá umělecká činnost v takovém propojení zcela nové možnosti imaginace, jež osvobozují umění od účelnosti vědy a na druhé straně od prosté autonomie estetického objektu. Kindernayovy projekty se pohybují někde v meziprostoru, obkreslují to, co je očím neviditelné, a upozorňují na to, co je mimo náš horizont bezprostředního vjemu. Když se se vrátíme k Bruno Latourovi a jeho předmětu, je zjevné, že i ve výběru tématu si Kindernay uvědomuje fakt, že vědecká praxe neprobíhá v sociálním vakuu, sociálno je zároveň determinováno ne-lidskými aktéry (předměty), o nichž se více rozepisuje Latour ve své knize Nikdy jsme nebyli moderní (Nous n‘avons jamais été modernes: Essai d‘anthropologie symétrique, 1991). Příkladem může být i projekt Florandroid (2015), kdy dochází k symbióze lidské práce a rostlinného růstu. Michal Kindernay ve spolupráci s Pavlem Havrdou, Ondřejem Vavrečkou a Jitkou Pospíšilovou vytvořil helmu a batoh s rostlinnou zahradou, jenž je možné nasadit na tělo účastníka a propojit tak systém zavlažování a udržování květiny s jeho pohybem po městě. Vzniká hybrid umožňující symbiózu rostliny a člověka bez toho, aby byl parazitický vztah mezi nimi jakkoliv hierarchizován.
Také v interaktivní instalaci Angular Momentum (2011) ve spolupráci s norskou umělkyní Signe Lidén a posléze ve výsledném videu Angular Landscapes (2012) se Michal Kindernay věnoval propojení určité abstraktní, smyslové situace a vědeckého monitorování okolních podmínek. Výstupem se stalo jak samotné video, tak instalace složená z instrumentů a promítání obrazového materiálu. Nástroje rozeznívaly vibrující přístroje napojené na senzory, jež vyhodnocovaly teplotu v místnosti. Ta se neustále měnila na základě otevíraných a zavíraných dveří, jež způsobovaly průvan, a také na množství dopadajícího slunce. Obrazový materiál pak Kindernay nasbíral při cestě vlakem do Bergenu a v galerii jej v interakci s prostředím promítal skrze instalaci znějících přístrojů. Zároveň vzniklo i abstraktní video, v němž znějí duté, industriální zvuky železných válců, a nepatrně v něm ubíhá barevná, nekonkrétní krajina, taková, kterou někdy můžeme zahlédnout z vlaku ve stavu blížícího se změně vědomí. Vznikla abstrakce založená na konkrétních algoritmech, závislá na nastavených podmínkách, a přesto rozvíjející nekonečnou imaginaci diváka.Jestliže se ve svých projektech – ať už dlouhodobě, nebo krátkodobě – zabývá Michal Kindernay aspekty, jako jsou hlukové či smogové znečištění, proudění elektromagnetických vln či vlivy meteorologických a klimatických podmínek, které kreativně přeměňuje do audiovizuální podoby, pak je namístě mluvit o strategii zviditelňování či zavádění nových podob vizuality. Podle teoretika vizuální kultury Nicholase Mirzoeffa, který řadí vizualitu mezi hlavní hierarchické a autokratické prostředky současného politického režimu, může ekologické a environmentální aktivistické hnutí posledních let nabídnout právě nový prostor imaginace, jenž obstojí jako efektivní protiváha převládajícím mechanismům systému. Je to právě svět jako místo našeho každodenního pohybu, ne jako totalita planety, který jsme schopni si představit. A pokud si uvědomíme, že je současný neoliberální režim založený právě (také) na aspektech, jež unikají vizuálnu, jako je tomu například v systému půjček a dluhů, bezkontaktních finančních transferů atd., pak samotná vizualita může stát v jádru kritické analýzy. Michal Kindernay v některých svých pracích zviditelňuje to, co by vidět být nemělo. Ať už je to znečištění nebo hluk v tom horším případě, či meteorologické podmínky v tom lepším. Je to jednoduchá hra. Všichni o tom víme, tušíme, co to znamená, ale politici o tom nemluví a nikoho vlastně netrápí to, co nám neleží bezprostředně před očima. V tvorbě Michala Kindernaye je taková kritika velmi neznatelně naznačená, spíše metaforicky načrtnutá.
S představou, že právě na neviditelné, které může mít velký dopad na stav společnosti, je třeba upozorňovat, vznikl také projekt Imagosféra (2012–2014), na němž Michal Kindernay spolupracoval s Milošem Vojtěchovským a dvěma studenty Centra audiovizuálních studií Ondřejem Vavrečkou a Matějem Strnadem. Pro monitorování a sběr dat o tzv. elektrosmogu, který tvoří neionizující záření z bezdrátových přístrojů (Wi-Fi, GSM sítě, Bluetooth ad.), vytvořili Imagograf – přenosnou stanici, s níž se pohybovali ulicemi. Analogové a digitální signály dnes výrazně procházejí prostředím, ve kterém se ocitáme, nehledě na to, zda je toto prostředí soukromé, či veřejné. Přesto zůstávají tyto reálné pohyby nespatřené lidským zrakem, podobně jako tomu má být u pohledu skryté kamery (CCTV). A zároveň je vliv těchto signálů na lidské chování či životní prostředí stále neprozkoumaný. Výsledkem umělecké činnosti se stalo nejen video reflektující sesbíraná fakta, ale také happening ve veřejném prostoru, kdy docházelo k interakci s kolemjdoucími.
Právě interdisciplinární spolupráce a určitá interaktivita (mezi přístrojem a jeho prostředím) jsou důležitými prvky Kindernayovy činnosti. Ze zájmu o meziuměleckou a mezioborovou spolupráci založil společně s Lenkou Dolanovou a Magdalenou Kobzovou občanské sdružení Yo-yo, s čímž je spojený také projekt RurArtMapy a Kravína v Hranicích u Malče. Iniciativa vznikla ze zájmu o ekologické problémy, nahlížené v širším hledisku, a jejím základem je kritický a interdisciplinární přístup k okolnímu světu. Ve svých aktivitách propojují uměleckou činnost s experimenty s využíváním přírodních zdrojů a pozorováním včel, se zahradničením, výzkumem historie krajiny, lokálních receptů, historických a alternativních ekologických stavebních metod a obecně s pokusy s využíváním půdy. Ideálním prostředím se jim stal starý kravín na Vysočině, který by měl kromě výstavních prostor sloužit i jako rezidenční centrum pro pobyty umělců, spisovatelů či vědců. Obloukem nás to vrací k prvním odstavcům tohoto textu o propojování estetické praxe s ekologií a technologiemi, což umožňuje aktérům v takové spolupráci zabývat se širšími otázkami týkajícími se životního prostředí. Jejich apel je důležitý spíše ve směru artikulování podmínek, v nichž žijeme, než v pozornosti věnované subjektu či objektu. Ve svých textech The Three Ecologies a Chaosmosis se Félix Guatarri snaží apelovat na vznik nových sociálních a estetických praktik, které by se spíše než na analýzu samotného subjektu soustředily na podmínky jeho vzniku a na proces, v němž je utvářen. To je určitě jeden ze zásadních přínosů iniciativy Yo-yo a tvorby Michala Kindernaye. Jde o zachycování nespatřitelných vjemů a hledání jejich vnitřních zákonitostí, což je třeba stále znovu a znovu artikulovat. Stejně jako důležitý sociální moment ukrytý jak v jednotlivých projektech, tak v samotných tématech, jimiž se Kindernay zabývá.
Michal Kindernay (1978) je intermediální umělec pracující převážně s interaktivním instalacemi, které propojují zvuk, video a atmosférické procesy. Ve své práci experimentuje také s dokumentárními postupy, videoperformancemi a hudebními kompozicemi. Vystudoval ateliér Videa na FaVU VUT v Brně (2008) a CAS na FAMU (2012). Je spoluzakladatelem umělecké organizace Yo-yo a členem týmu galerie Školská 28 v Praze, kde působí jako jeden z kurátorů.
Michal Kindernay Seyoisfjorour carpenting – studie 21, 2013, instalace, foto: Michal Kindernay.
Camera Altera, 2012, instalace, video, 11:05 min.
Angzlar Momentum, 2010, interaktivní instalace. Foto: Michal Kindernay.
Prague threads, 2014, zvuková procházka, digitální tisk, foto: Michal Kindernay.
Wind*box, 2012 aparát, video, 7:25 min, foto: Radka Tomašíková.
Imagosféra – Hledači a šťourači, 2013, performance s Ondřejem Vavrečkou, Milošem Vojtěchovským, Matějem Strnadem a dalšími, foto: archiv 4 + 4 dny v pohybu.
Seyoisfjorour carpenting, 2013, instalace, video, 16:00 min, foto: Michal Kindernay.
Wind*box, 2012, aparát, video, 7:25 min,foto: Dominik Žižka.
Anna Remešová je studentkou teorie umění na VŠUP.
