Vydání tohoto skoro padesát let starého rukopisu publikace Bílé listy je záhodným počinem. Dílu Jiřího Valocha, zásadního českého umělce, mluvčího a interpreta svých generačních souputníků, se během jeho života nedostávalo tolik – zvláště mezinárodní – pozornosti, kolik by si zasloužilo. Rozměr jeho konceptuální poezie se v dnešní době, zejména v souvislosti s novou vlnou konceptuálních tendencí v literatuře, ukazuje být neobvykle důležitým. Můžeme uvést např. Valochovy postupy taulogického zkoumání rámce a hranic poezie, relace textu k jiným médiím (instalace, performance), přejímání mimouměleckého jazykového diskurzu či analýzu významotvornosti. V těchto ohledech Valoch častokrát překračuje formy užívané básníky konkrétní poezie ve prospěch básní založených na konceptuálních principech. Ačkoliv se v 60. letech v oblasti experimentální literatury (v okruhu J. Hiršala a B. Grögerové) zdůrazňovalo užití vědeckých principů při konstrukci poetického útvaru, Valochovy práce zkoumají především sémantické situace. Sbírka sice obsahuje permutační a logické deformace lidového jazyka (přísloví), ale v daleko větší míře jsou básně obráceny k reflexi instituce textu a literatury či dobové literární scéně (básně věnované Hiršalovi, Barborkovi či Novákovi užívající jejich styl). Jak píše Valoch, „PS: Pokud je to možné, je nutné číst texty nejprve vodorovně“.
Markéta Magidová
