Jiří Valoch Merde

20. 12. 2015

Dědictví tvůrčích osobností 60. let spojených s tvorbou konceptualismu je již od neokonceptualistického návratu v devadesátých letech předmětem zájmu nejen historiků umění a jiných badatelů, ale i živého uměleckého prostředí. Je tomu tak i při zpětném odhalování dalších aspektů tvorby v pozůstalostech nedávno zesnulých autorů, jak tomu bylo například před pár lety u specificky pojaté prezentace archivu Júlia Kollera v Tranzdisplayi, kurátorované Tomášem Pospizsylem.

Před v lecčems podobnou výzvou stáli i kurátoři Jana Písaříková a Ondřej Chrobák, když neméně významný konceptuálně zaměřený tvůrce Jiří Valoch svěřil za léta nashromážděný tvůrčí a sběratelský materiál (umístěný ve svém svém brněnském bytě na adrese Jugoslávská 46a) do péče Moravské galerie v Brně. Mnohostranná osobnost, která do brněnského uměleckého života vstupovala od poloviny 60. let jako teoretik, kurátor, sběratel i umělec, tento materiál nechala ve své domácnosti akumulovat přirozeným způsobem, který například na rozdíl od zmíněného Kollera rozhodně neměl charakter archivu. Zatímco slovenský umělec uložil svůj archiv vizuálních a textových materiálů jakoby k dalšímu použití pečlivě utříděný do sklepa, Valoch naopak léta žil přímo uprostřed postupně nahromaděných vlastních prací, pracovních zbytků a textů i sbírky prací ostatních umělců. Jeho stále neukončená tvůrčí dráha a řada aktivit mu nejspíše ani neposkytly příležitost k nějaké systematizaci a, jak říkají sami kurátoři, „(sebe)archivaci“. Tu svěřil umělec jim.

Na rozdíl od zmíněného Pospiszylova kurátorského projektu, jenž měl charakter instalace asociující prostředí archivu či skladu, nemá tato výstava ani ambici vytvářet nějaké simulované prostředí naznačující situaci, v níž se po desetiletí nacházely dané práce uložené v umělcově bytě. Jejich pozice v daném „archeologickém“ kontextu a stratifikaci kurátory nezajímá. K formátu výstavy přistoupili spíše jako ke klasické muzeální práci, které takto chápaný charakter dodává samotná expozice i architektonické řešení založené na sestavě černě orámovaných horizontálních skleněných vitrín.Samotná výstavní prezentace je výsledkem dva roky trvajícího „archeologického“ výzkumu ve zmíněném bytě. Kurátoři přitom rezignovali na formát výstavy jako nějaké systematické zprávy o těchto „vykopávkách“. Jedná se spíše o prezentaci dosavadních výsledků výzkumu soustředících se na Jiřího Valocha jakožto umělce. Je zde přitom patrná i snaha o analýzu a třídění nalezených fragmentů tvorby prostřednictvím taxonomie navržené pro vlastní tvorbu samotným Valochem-teoretikem.

Vystavené práce jsou, jak je typické pro autorovu starší tvorbu, většinou drobného formátu a je zřejmé, že dílo velikosti pohlednice vyžaduje nějaké instalační orámování. Nicméně suchost, s jakou přistoupili autoři k prezentaci, spojená s označením visícími tabulkami na základě zmíněné umělcovy typologie působí ve srovnání s autorovým hravým konceptuálním humorem až poněkud křečovitě. Možná je i škoda, že zde nedošlo k větší konfrontaci s autorovou novější tvorbou, která v podobě velkoformátové práce s textem v galerijním prostoru dostala před pár lety podobu, jež lépe zapadá do dnešní umělecké situace. Je nicméně nutné přiznat, že samotná volba horizontální prezentace děl, nejčastěji textů nebo objektů položených na stole, působí pro de facto literární formát adekvátně. Kurátoři se zde vskutku postavili do oné suchopárné role systematického archiváře a zahráli si možná i trochu neúmyslně onu neokonceptuální roli, během níž institucionální představitelé přetvářejí prostory galerií současného umění do statičtějších a rigidnějších struktur odpovídajících muzealitě.

Druhou částí projektu v tranzitdisplay se stalo uvedení nově vydané Valochovy knihy Bílé listy, jejíž původní vydání bylo přerušeno událostmi roku 1968. V naší recenzi pomalu nezbylo místo na zhodnocení samotné Valochovy tvorby. Nicméně recenzent se odhodlal ji tentokrát uchopit se stejnou distancí a chladem s jakým kurátoři přistoupili k její prezentaci na výstavě.

 

Jiří Valoch Merde, pohled do instalace výstavy, galerie tranzitdisplay, Praha, 2015, foto: Hynek Alt

 

Viktor Čech je kurátor a teoretik umění.

Find more stories

Home